Český dům míru

Publikace Islám v srdci Evropy je druhou monografií, která mapuje historii i současnost „islámského faktoru“ v českých zemích. Její autoři se v ní věnují nejen životu muslimů na našem území, ale i vývoji vztahu Čechů k islámu a jeho vyznavačům a konstruováním obrazu islámu v odborném i populárním diskursu. Pestrý přístup k problematice je výsledkem společného díla dvou arabistů a islamologů Miloše Mendela a Bronislava Ostřanského, historika Tomáše Rataje a religionisty Zdeňka Vojtíška. Použit byl i dosud nevydaný text již zesnulého íránisty Jiřího Bečky.

Kniha je rozdělena do šesti tematických částí, které rozebírají vztah islámu a Evropy, xenofobní pohledy na islám, odraz islámu v českých dějinách a kultuře, přinášejí analýzu českých středověkých a raně novověkých textů o islámu, přehled dějin českých muslimů a konečně se věnují současné situaci islámu a jeho obrazu v České republice. Každá kapitola nese specifický rukopis svého autora. To je jeden z důvodů, proč Islám v srdci Evropy připomíná spíše sborník než klasickou monografii. Některé kapitoly se také tematicky prolínají a problémy jsou díky tomu nahlíženy z více úhlů pohledu. Například Saídův známý koncept „orientalismu“ je v kapitole o xenofobii jejím autorem Milošem Mendelem podroben zdrcující kritice, zatímco Tomáš Rataj ho v kapitole o českých textech o islámu použil jako teoretický rámec své analýzy.

Publikace si zjevně neklade pouze vědecké cíle. Svým stylem, formou, četnými ilustracemi a absencí poznámkového aparátu se blíží spíše populární četbě. Mimo to je knihou do jisté míry angažovanou, která se snaží českou společnost navést k tolerantnějšímu, ale i zasvěcenějšímu přístupu k islámu. Autoři to prozrazují nejen mezi řádky, ale otevřeně i přímo v úvodu, kde tvrdí, že vyrovnání se s přítomností islámu je podstatnou součástí procesu adaptace na soužití s celou multikulturní Evropou.

Šarí’a za Habsburků

Kapitoly, které se v recenzované publikaci zabývají muslimskou pospolitostí v českých zemích, tvoří sice co do rozsahu menšinu, jsou ale klíčové. Chronologicky je toto téma pokryto v celé své délce, od středověku až po současnost. Co se týče starších období, zde stojí za zmínku zejména to, jak je problematika české muslimské menšiny zasazena do kontextu dějin celého multietnického rakousko-uherského soustátí. Autoři dokládají, že jako obyvatelé monarchie se Češi stali nejen účastníky staletých bojů s muslimskými Osmany, ale i součástí dlouhodobých mezikulturních styků. Například jen několik málo let před vznikem Československa začala díky anexi Bosny a Hercegoviny na území mocnářství platit v rodinném právu šarí‘a hanífovského směru.

Mešity a konvertité

Samotné dějiny českých muslimů ve 20. století jsou pozoruhodným příběhem malé, ale heterogenní pospolitosti plné vnitřních konfliktů, která naráží často na odpor a nepochopení majoritní společnosti i úřadů. Autor kapitoly Miloš Mendel zpracoval takřka veškeré relevantní archivní materiály úřední i soukromé provenience. Osudy vyznavačů Muhammadova poselství tak lze sledovat optikou podezíravých úřadů i pohledem samotných věřících.

Mnohaleté marné snahy o legální uznání ukazují limity prvorepublikové demokracie a tolerance. Během let protektorátu pak došlo k částečné diskreditaci obce, když jedna z jejích emblematických postav Hadží Mohamed Abdullah (Bohdan) Brikcius na stránkách muslimského listu Hlas podporoval válečné úsilí Německa v boji proti francouzským a britským koloniálním utlačovatelům arabského lidu. Samotná Brikciusova romantická postava je dobrým příkladem českého konvertity. Podobně jako jeho, vedl i mnohé ostatní ke konverzi obdiv k islámské a arabské kultuře a jazyku.

Podstatná část textu je věnována době, kdy se česká muslimská komunita po roce 1989 po několik desetiletí trvajícím radikálním omezení činnosti probudila k nové aktivitě. Čelila přitom shodou okolností podobným problémům jako za první republiky, kdy velmi obtížně prosazovala své legální uznání. Zatímco však v minulosti pohlížela majoritní společnost na muslimy spíše s nezájmem či je vnímala jako neškodné podivíny, v současné době je považuje za cizorodý a snad i nebezpečný element. Kapitola nabízí několik případových studií, přičemž k nejzajímavějším patří boje o výstavbu mešit či modliteben. Snaha muslimů narážela například v Teplicích na až groteskně hysterický odpor tamních i celostátně působících novinářů, místních obyvatel a několika křesťanských církví.

Muslimové v očích Čechů

Na rozdíl od mnoha jiných částí Evropy byl v případě českých zemí obraz islámu vytvářen více či méně zprostředkovaně. Extenzivní analýza, které autoři podrobili české písemnictví, dokládá, že informace o muslimech a islámu byly dlouhou dobu značně povrchní a nesouvislé. Výrazněji začalo být konkurenční monoteistické náboženství reflektováno až v období válek s Turky, které se odehrávaly na jihovýchodním pomezí habsburského soustátí. Na začátku 17. století tak vyšla jedna z prvních původních českých polemik s Koránem od evangelického šlechtice Václava Budovce z Budova. Autor tohoto zasvěceného, ale ve své době celkem očekávatelně protiislámského spisu byl později svými katolickými nepřáteli označen jako „český Turek, který se vrátil do vlasti s Alkoránem a byl inspirován Muhammadem“. Jak vidno, česká debata o islámu byla emotivní od samého počátku. V širším kontextu pak autor příslušné části Tomáš Rataj považuje Budovcův spis za jednu z ukázek toho, jak i v českém diskursu docházelo ke konstrukci obrazu islámu jakožto negativního protikladu naší vlastní identity. Tuto analýzu bohužel nedovedl dále než do 17. století.

Převládající negativní pohled je pak podle autorů problémem i současného stavu debaty o islámu. Důvodů lze nalézt celou řadu. Od pokračujícího saídovského negativního zobrazování Orientu jako antipodu našich dobrých hodnot a vlastností přes islamistický radikalismus až k takřka mechanickému obrácení znaménka u hodnocení našich dřívějších arabských spojenců. Publikace sleduje knižní, novinářskou i internetovou produkci. Současnou českou „islámskou“ diskusi pak vyhodnocuje jako emotivní a vedenou záměrně či omylem nepravdivými argumenty a na základě povrchní analýzy informací. Diskuse se pak pohybuje mezi dvěma póly – přehnanou politickou korektností a protiislámskou nesnášenlivostí.

Zpoza řádek naposledy zmíněné kapitoly pak vyplývá i další smysl publikace. Autoři se vlastně snaží nalézt odpověď na otázku role orientalistů v současné rozpravě o islámu a islámském světě. Podobně jako byli z této rozpravy podle vlastního soudu vytlačeni sami „orientálci“, jsou z ní v českém případě vyloučeni orientalisté na úkor povrchních publicistů. Česká orientalistika, jak ostatně vyplývá ze samotné publikace, má dlouhou tradici. Pokud ovšem orientalista Miloš Mendel volá po zkvalitnění debaty o islámu, je to spíše výzva do vlastních řad, aby se orientalistika sama adaptovala na nové poměry.

Autor je doktorand v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.