Nejzajímavější je to, že se nic neděje

V bezčasí, uprostřed horských lesů stojí samota, v níž zápasí o holý život otec a syn. Vůkol zuří válka kohosi s kýmsi, a kulhající muž se rozhodl pubertálního Marka ochránit před vojenskou povinností. Pohled Marty Novákové na toto stavení a jeho obyvatele je plný bloumání okolo, napínavého sledování zpoza stromů, ale zejména z nebe, z leteckého záběru, okem božím, či možná spíše objektivem špionážního satelitu. Jakkoliv dovedně ukryti lidským zrakům, oba osamělci nemohou své jednání skrýt před všetečným pohledem vševidoucího. Zbývá jen čekat, kdy se tento odhodlá k činu, a pak nastane konec všem strastem.

Na obhlídce pastí, s jejichž pomocí obstarává obživu pro sebe i nemohoucího otce, nalezne Marek něco masitějšího než srnce nebo zajíce. Do želez se lapila vojačka, jejíž jméno zatím nezná, ale kterou se rozhodne navzdory všemu nebezpečí zachránit. Jeho rozhodnutí odstartuje celou řadu událostí – spíše nemilých – a zrodí jednu lásku a jednu nenávist.

Matka Markovi zemřela. S otcem žije v každodenním strachu a nejistotě. Spí na půdě a při každé návštěvě vojáků se musí schovat pod slámu. Vychází jen v nevyhnutelných případech, zatímco otec hlídkuje. I přesto je jejich soužití relativně klidné a nutí je držet emoce pod pokličkou až do chvíle, kdy mezi ně neznámá zraněná vrazí klín. Spolu s nimi se stává vězněm okolností. Jmenuje se Marta a neumí česky.

Její přítomnost zapůsobí jako rozbuška. V osamělém Markovi, který ještě nepoznal ženu, probudí cit, jenž se u jinocha projeví potřebou opatrovat zraněnou s mateřskou péčí; zůstane však u zálibných pohledů a vášeň najde východisko ve smutné masturbaci pod peřinou. Zato otec, pro něhož nevítaná návštěva znamená ohrožení, nevidí Martu s něhou, ale s nevděkem a nenávistí. Vyvolá v něm hrubou vášeň znásobenou tím, že už dlouho neviděl ženu, navíc mladou a pohlednou. Dokud je však Marek nablízku, nezbývá mu, než dodržovat pravidla hry.

Střídmost ve slovu i pohybu

Námět scénáře Marty Novákové a Jana Coufala je starý šest let. Ve finální podobě se toho v něm příliš nenamluví. Dialogy mezi Martou a Markem jsou spíše hrou citu, i proto, že si kvůli vzájemné jazykové bariéře úplně nerozumí. Pochytí jen tolik co divák, který ve změti slovanských jazyků a latiny sem tam vypátrá nějaké známé slůvko. Otec mluví neznámým (ve skutečnosti režisérkou uměle zkonstruovaným) jazykem plynně, ale nehodlá Martě nic vyprávět.

Ani s akcí to scénář Marty příliš nepřehání. Představitelka hlavní role Petra Špalková si v natáčení na slámě či v posteli zřejmě libovala. Její role rozhodně není uběhaná a omezuje se na škálu výrazů od strachu přes bezmoc až po rostoucí naději a radost z Markovy přítomnosti. Sem tam něco vypráví, párkrát se poptá, zazpívá i lidovku z vlastní dílny a, věrná vojenské povinnosti, snaží se ochránit tajné informace, které měla pronést přes nepřátelské území. Ovšem o to ve filmu vůbec nejde. Válka je jen záminka, která má tuto trojici izolovat a vystavit neviditelnému nebezpečí, které umí režisérka Marta Nováková velice dobře zobrazit.

Romance opuštěné bojovnice a nesmělého chlapce s vyděšenýma očima a nervózně sepnutými rty, kterého hraje Vojtěch Štěpánek, je ve finále zkalena vášní, jíž nechá otec popustit uzdu v okamžiku nervového vypětí způsobeného strachem. Ty tam jsou všechny oběti, které Marek pro otce vykonal, včetně prstu, který si raději usekl, než by své tělo věnoval vojákům, a oba – tedy i Martu – opustil. Z otce a syna se stávají nepřátelé a film směřuje ke svému konci ve stejném tempu jako vztah těch tří. A i když Marek nepřestal doufat, jak se u každé lásky sluší a patří, v její nekonečnost, pouto mezi ním a Martou je přeťato absolutní mocí scenáristů v podobě smrti shůry, která snad zpětně ospravedlňuje často opakovaný pohled vševidoucího. Jejich příběh tak jako tak skončil s posledním úsměvem Marty, která snad tuto epizodu, jež fatálně zasáhla do života dvou mužů ukrytých v kopcích, pustí z hlavy při plnění dalšího úkolu. Ale tam už film nepokračuje. Smrt, kterou přinese zbloudilá kulka, nakonec připomíná, že přeci jen sledujeme absolventský film studentů FAMU, na němž se za ta léta vystřídalo nemálo dramaturgů, profesorů, vedoucích a guru, jež neopomněli mladou a jednoduchou povídku cizelovat, tepat a pucovat až na kost.

Vyprávět záběrem

Jednoduchý lineární dramatický příběh opřený o odvěký motiv ženy, která znenáhla vstoupí mezi dva osamělé muže, má možná až v příliš minimalistický, chladný a přečistý tvar. Nejhůře v něm působí školní a z přání či povinnosti přidané scény, které by měly burcovat k emocím či pozastavení (znásilnění, ale i Markova smrt). Marta Nováková dokáže umně vyprávět záběrem, mlčením, pohledy, využívajíc charismatu herců, kdežto znázornění onanie či znásilnění, jakkoli s citem provedené, z filmu, který staví na efektu pozvolného stupňování napětí, prostě trčí. Snad se tím scénář snaží vykoupit absenci jakéhokoli zvratu, snad tím chce učinit přímočaré jednání svých postav zajímavějším, aby divák nemohl při odchodu z kina říci, že se ve filmu vlastně nic nestalo. Ovšem na snímku Marta je nejzajímavější právě to, že se nic neděje.

Postava otce (Jan Novotný) je opředená tajemstvím, které vyvolává očekávání. Nese s sebou minulost, ukrývá v sobě dávné křivdy a skličující zkušenosti, jejichž opakování by se rád vyvaroval. To je dojem, který zprvu vyvolává. Ale jak film běží, odhalení nepřichází, a chování otce se zdá být čím dál tím dětinštější. Vyvrcholí předpokládanou katastrofou s pouhým náznakem peripetie, která by její směřování mohla posunout jinam. Škoda.

Digitální kamera Matěje Cibulky možná nemá takovou barevnou hloubku, jakou by v lese dokázala sejmout kamera filmová, ale působí velice dobře. Prohlubuje ještě víc pocit, že hrdinové jsou kýmsi sledováni, že jsou stále na mušce, stále pod dohledem. Tomu přispívá i přehledný a přesto živý střih Šimona Špidly.

Marta Nováková má talent vyvolat na plátně mystérium (hudbu přitom téměř vynechala, krom jednoho dramatického motivu z písně skupiny Tara Fuki). V jejím scénáři je však o toto mystérium nouze. Chce se opírat o jednoduchý lidský příběh v kulisách ohrožení. Příběh pro řadového diváka možná příliš strohý, pro diváka náročného možná málo objevný a intimní jen na oko.

Ačkoliv je pro název filmu použito jméno hlavní postavy a příčiny konfliktu mezi oběma muži, nejvíce je zaostřeno na Marka. Marek přináší oběti Martě i otci, lásce i povinnosti, přičemž prvně jmenované převáží – a neskončí jen u useknutého prstu. Právě Marka sleduje kamera nejblíže, tápajícího v lesích, sledujícího Martiny hojící se rány i její ňadra při koupeli. Vojtěch Štěpánek předvedl kvalitní výkon, ale může na něj být hrdá především sama režisérka.

Petra Špalková nedostala možnost se na plátně rozlétnout, její role je nenápadná, o to nápadnější má však dopad. A za Jana Novotného hraje především vrásčitá tvář unaveného a napjatého muže, stejně jako nezaměnitelný hlas a hůl, která činí jeho kulhavou chůzi ráznou.

Vedoucí práce na FAMU Saša Gedeon označil ve zkratce práci své svěřenkyně za velmi nadprůměrnou. Do jaké míry lze jeho postoj sdílet, zjistí nejlépe každý divák v kině sám. Marta Nováková v každém případě prokázala velkou míru vypravěčského talentu a jediné, co ji brzdí a co film bude držet právě v hladině „pouhého“ nadprůměru, je tolik let opečovávaná a bohužel přeopečovaná látka.

Autor je filmový publicista a editor.