Neověřitelný obraz ženy

Marie Haisová bývá označována za aktivistku. Přesnější by možná bylo říci: je to buditelka. Žena, která se zdá být stržena svým posláním: probudit ženy a naučit je, že navyklé rozdělení genderových rolí není provždy dané; neúnavná organizátorka diskusních setkání a pisatelka desítek článků a článečků, zvyklá rychle a pádně odpovídat na nesouhlasné reakce.

Kniha Quo vadis, femina je jedním z výstupů stejnojmenného projektu, který probíhal v letech 2006 a 2007 a měl „zpracovat současnou vizi žen, jejich představu o tom, co chtějí a potřebují, čím prospívají vedle svých rodin i nejširší společnosti“. Vize, která podle autorky dominuje celé publikaci, je na několika stránkách shrnutým seznamem cílů a očekávaných výsledků, předpokladů jejich splnění, ukazatelů úspěchů na této cestě a možností, jak je ověřit. Kdo by však očekával, že najde cíle systematicky rozpracované a více informací o tom, jak jich dosáhnout, bude zklamán.

Obsahem knihy je deníček Marie Haisové z doby projektu, stručné záznamy z kulatých stolů, kapitola Výzkum, uvedená oddílem nazvaným názory autorit, což je sbírka citací z víceméně nahodile posbíraných knih (některé chybějí v seznamu na konci knihy), a pak amatérský sociologický průzkum. Nedozvíme se prakticky nic o jeho metodologii, takže může posloužit leda jako pomocná ilustrace, zobrazující hlavně to, jak o problematice genderu smýšlí určitá část starších vzdělaných žen. Následující stovka stránek, nadepsaných Případové studie, tvoří nejrozsáhlejší část textu. Bohužel se nedá zjistit, zda „případové studie“ vycházejí z nějakých reálných vyprávění či nikoliv. Procházka po ženských osudech v různých dobách a okolnostech se tak postupně stává exkurzí po vnitřním světě Marie Haisové. Není nezajímavá, je popsána svižně a se smyslem pro detail, ale vypovídací hodnota je omezená. Závěrečná kapitola nazvaná Východiska – řízení změny je ve skutečnosti další sbírkou deseti autorčiných úvah, z toho čtyři informují o jejích zahraničních pobytech. Závěrečná část, esej, je literárně zpracovaným deníkem ze zájezdu na Krétu, kde byla autorka fascinována dávnou mírumilovnou civilizací, uctívající bohyni plodnosti. Má v sobě náboj, jako zřejmě všechno, do čeho se Haisová pustí, ale o bohyni plodnosti se toho čtenář mnoho nedozví (v češtině doporučuji na toto téma knihu Hanse Petera Duerra Sedna aneb Láska k životu, Horus, Brno 1997). Pro Haisovou je bohyně podle všeho obrazem „harmonie mezi muži, ženami a přírodou“, jak zní také cíl projektu Quo vadis, femina, zarámovaný v kolonkách „Co chceme?“ a „Kam směřujeme?“ ve výše uvedené „vizi“. Ve skutečnosti jde o další exkurs do jejích názorů. Autorka si zkrátka svou představu nese v sobě a potřebuje ji jen zasadit do konkrétních kulis. Předpokládá, že na Krétě je nalezne, a svůj předpoklad si hned naplňuje. Svou Krétu si vozí v duši.

Nemá smysl autorku obviňovat z nevědeckosti (s vědou má její produkce společného opravdu jen málo). Burcující aktivisté a vědci dodávající argumenty bývají pravidelně dvěma stranami mince boje za určitý cíl, přičemž po aktivistech nechce většinou odbornou bibliografii a po vědcích organizování veřejných diskusí. Haisová by však měla přestat automaticky spojovat vědu s patriarchátem a pokládat ji za zbožštělou náhražku Boha otce, ale raději se s ní blíže seznámit. Možná by zjistila, že věda může být docela užitečná a že výzkum a případová studie znamená něco jiného, než co si pod těmi pojmy sama představuje. Haisové paušalizující prohlášení, že věda postihuje detaily odtržené od vzájemných souvislostí, má asi stejnou hodnotu jako tvrzení, že ženy roznášejí drby. Jeho nesmyslnost dokládají třeba knihy či sloupky v Respektu od socioložky Hany Librové, autorky termínu „dobrovolná skromnost“ a ženy, která by svým laskavým pohledem na svět a zaujetím pro trvale udržitelný život měla být Haisové blízká.

Zkrátka Marii Haisové, která má ojedinělý a záviděníhodný elán, i jejím cílům by prospělo mnohem více věcnosti. Chyba možná spočívá i v tom, že dosud nenašla mužské partnery do diskuse, jen komentátory, občas škodolibé. Kdyby se někteří vynořili, mohlo by se namísto občasné střelby tu z ženských, tu z mužských pozic diskutovat o podstatě problémů. To by Haisové mohlo pomoci oprostit se od jednoduchých klišé, trochu se sama ztišit a více naslouchat světu kolem sebe. Haisová má dar intuice a je všímavá, její otázky vycházejí často z pozorování lidí kolem sebe a navazují na ně bystré postřehy, které často vyzývají k zamyšlení. Autorka se ale mnohdy sama sebe neptá, zda jsou její názory správné a čím jsou podložené. Příliš často si vystačí s dojmy, mívá hotové šablony, podle kterých dopředu posuzuje, jaké co je a co to znamená. Čtenáři pak předkládá líbivé jednoduché obrázky. To neznamená, že nemůže mít občas pravdu. Ovšem tím, že se její tvrzení nedají moc ověřit, těžko může přes veškerý elán ve veřejném smýšlení zanechat trvalejší stopu.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.