Divadelní kritika v kómatu?

Divadelní kritika a její problémy se netýkají jenom úzkého okruhu profesionálů a nadšených diváků. Mohou posloužit jako důkaz toho, v jak hluboké krizi se ocitá reflexe umění a zároveň schopnost s takovou reflexí pracovat. Anketa, kterou jsme uspořádali mezi aktivními divadelníky všech věkových skupin, ukazuje, že zvolené téma působí jako rozbuška. Zatímco starší generace si význam soustavného teoretického mapování své práce uvědomuje, ti mladší jako by už rezignovali. Kritiku považují buď za úplně bezvýznamnou, anebo – jelikož nepracují v kulturním centru, které je alespoň částečně reflektované – se s ní prostě nemají šanci potkat.

Sami kritici tento stav pojmenovávají v anketě: prosadit se v médiích není snadné, periodika mají zájem jen o mainstreamové produkce, a jak se dozvíme jinde, kritice se vlastně není kde vyučit. Přitom je evidentní, že oba obory jsou propojené nádoby, a jak někteří připomínají, z minulosti či z ciziny známe příklady vzájemného respektu.

Bulvarizace médií se kritiky dotýká bytostněji, než bychom se mohli domnívat. Za prostor ve sdělovacích prostředcích se dnes tvrdě platí – a na to mají zase jen bohaté produkce. S komerčními divadly se kvalitní kritika jen těžko slučuje: hlas reflexe pro komerci není podstatný, neboť sleduje jiné cíle, recenzenti zase plýtvají svou energii hodnocením produktu, nikoliv umění. A proto se kritéria míchají až k nesrozumitelnosti a zoufalému matení hodnot: uspokojeni pak nemohou být ani diváci-čtenáři, ani tvůrci. Na ty mimo hlavní proud se nedostává jednak místa, ale ani vhodného pojmosloví; ti, kteří prostor opanují, v poslední době pouze vyrábějí, nikoli tvoří. Divadelní kritika se prostituuje, a tak si kazí pověst.

Tlačenice je i v redakcích, jmen je málo a opakují se pořád dokola; sehnat však kvalitního nového kritika je nesmírně obtížné: ze škol nevycházejí, a pokud ano, bývají opatrní – velmi brzy totiž pochopí, že v místním rybníčku (značně už vypuštěném) neradno při plavbě někoho kopnout do brady.

Po roce 1989 jsme se mohli vymlouvat na přervanou kontinuitu, což ovšem nyní, po dvaceti letech, není dost dobře možné. Za takovou dobu dozrály dvě generace, jejichž povinností je založit tradici novou. Dobrá kritika je totiž nejen zprávou pro současnost, ale i pro budoucnost. Jsme-li schopni pravdivě, poctivě a fundovaně zachycovat divadelní tvorbu dneška, můžeme ji – jakkoli utopisticky to zní – i kultivovat. I to je jeden z cílů kritiky. Ve chvíli, kdy naše sdělení uspokojí (ne poplácá po rameni) tuto dobu, může být přínosné i pro doby následující. Rozkročit se v čase a vypovídat o své době, to je totiž meta nejenom dobrého umění, ale i dobré reflexe. Ta naše v tuto chvíli bohužel mluví hlavně sama o sobě. A často zase jenom k sobě.

1. Jaký význam má divadelní kritika pro vaši práci? Sledujete ji?

2. Kritika často píše o krizi divadla. Nenachází se však v krizi sama?

Daria Ullrichová, dramaturgyně

1. Divadelní kritiky čtu. Patří to k mé profesi. Kdybych je ignorovala, bylo by to skoro totéž, jako kdybych ignorovala diváky. Vím, že spousta divadelníků tvrdí, že recenze nečte. Chápu to. Ale moc tomu nevěřím. Traduje se historka: Režisér Macháček taky nikdy nečetl divadelní kritiky a pak potkal jistého kritika a dal mu do zubů.  

Kritika je obtížná disciplína. Kritik by měl spojovat múzičnost (nebo alespoň vnímavost) se schopností analytického myšlení. Kritika je interpretační disciplína. Divadelní kritik má být schopen číst a pojmenovat jazyk dané inscenace. To zní banálně. Zdálo by se, že jde o základní předpoklad. Interpretovat možné významy a smysl celku díla je přece možné jen při naplnění této podmínky. Bohužel se ale stává, že kritik nevychází z konkrétní inscenace, ale ze svých představ, jak by „to“ mělo vypadat. Pak mu samozřejmě leccos vadí a lecčeho si nevšimne. Interpretace je vyšší level čtení. Zdá se mi, že dosti současných kritiků se dokonce interpretovat bojí nebo neumí (?). Pozoruhodné byly například reakce na inscenaci Žebrácké opery, divadla Berliner Ensemble, v režii Roberta Wilsona. Protože jde o veleslavného režiséra, česká kritika zachovávala respekt a ostýchavě nám referovala o dokonalé formě. Možná mi uniklo, že se někdo pokusil o výklad. Ale když jsem se od české kritičky dozvěděla, že „plavovlasé ženské stylizaci Macheathe… příliš nerozumí“, tak mě to ohromilo. Ta bezelstnost přiznání! Nešlo o žádnou začátečnici, ale kritičku dlouhodobě publikující v jednom z nejčtenějších deníků. (Pro ty, co představení neviděli: Zženštilá, dekadentní, plavovlase germánská podoba Mackie Messera byla v kontrastu s jeho soupeřem Peachumem, který se nápadně podobal karikaturám Žida.) A protože šlo o dobré představení (já osobně si myslím, že o skvělé, ale nechci to nikomu vnucovat), další souvislosti a možné významy právě této překvapivé podoby Mackieho se tím zdaleka nevyčerpávaly. Inscenace byla ohromující formou, která nesla nový obsah. A mělo být úkolem právě kritiků, aby se pokusili formulovat jaký. Jinak se stávají zbytní. Takže kritiky čtu, znovu a znovu s nadějí, že se něco dozvím, a občas se to i stane. Od některých kritiků to už očekávám a u těch ostatních nevylučuji, že se vyvinou.

2. Když čtu nekvalifikované kritiky, tak mě samozřejmě myšlenky o krizi kritiky napadají. A zdá se mi, že od smrti Milana Lukeše, doyena  a přirozené autority kritického sboru, úroveň ještě poklesla, alespoň u těch bohorovných, kteří rychleji píší, než myslí. Jako by se už neměli před kým za diletantské prohřešky stydět. Jak to, že je nikdo nepokárá? Jak to, že se cítí beztrestní? Anebo je symptomem krize právě to, že se vytrácí schopnost se stydět?

Marek Cpin, scénograf

1. Nemá pro mě žádný význam, přestal jsem ji sledovat. Občas se mi nějaká dostane do ruky, ale nenajdu v ní nic, co bych mohl zužitkovat pro svoji další práci. Reflexe se mi dostává jen od mých divadelních kolegů a spolupracovníků.

2. Nejsem schopen to posoudit, protože se tím nezabývám. Každopádně v mnoha případech kritika zůstane jen u popisu inscenace bez nějakého hlubšího rozboru nebo názoru a především se podle mne chová velmi pokrytecky v případě oblastních divadel – podbízivě chválí podprůměrné inscenace jen proto, že nesleduje práci těchto divadel tak systematicky a komplexně, jako je to u pražských scén.

Zdeněk Bartoš, režisér

1. Sleduji občas kritiky ve Světě a divadle, recenze tu a tam v Divadelních novinách či celostátních novinách a časopisech, také na ČRo 3 – Vltava. Mé práci slouží spíše jako zdroj informací o různém divadelním konání v zemích českých, případně v zahraničí. Jinak pro mou vlastní práci nemá význam žádný, prostě proto, že žádná kritika jakožto reflexe mé činnosti od kompetentních osob neexistuje. Ostatně regionální divadla sleduje dlouhodobě jen hrstka recenzentů (přesněji: jeden recenzent), referující pouze v podobě kratšího, více méně informativního článku pro širokou veřejnost. To neříkám jako stížnost, to je fakt, s nímž si už delší dobu hlavu nelámu. Kritiků je mizivý počet, divadel a inscenací moc.

2. O tom, co všechno je v této zemi a na tomto světě v krizi, by se dalo dlouho duchaplně mudrovat. O divadle se koneckonců říká, že je v permanentní krizi, protože se pořád musí rozhodovat, co dál a jak a kudy dál. Krizi tedy v podstatě považuji za stav zdravý a žádoucí, protože nutí k akci, činorodosti, překonávání problémů krizí způsobených. V tomto směru se domnívám, že česká divadelní kritika bohužel v krizi není, neboť je zcela spokojena sama se sebou, ve svém stavu si lebedí a žádné rezervy si nepřipouští. Bohužel, neboť tak jako krizi divadla neustále likvidují nové podněty a svěží vítr (které dříve či později novou krizi způsobí), i divadelní kritika v krizi by byla nucena se personálně obohatit a obsahově zkvalitnit.

Eva Salzmannová, herečka

1. Divadelní kritiku sleduji účelově. To znamená, že mne její stanovisko zajímá pouze u určitých inscenací a podle reakcí si pak vyhodnocuji současný její „stav“, vkus a módní trendy, které se momentálně kritikou nesou. Je ovšem otázka, co vlastně dnes lze za kritiku, pokud beru vážně tento žánr, považovat.

2. Zaráží mne již léta, že tak sofistikovaný obor jako divadelní kritika nemá potřebu jakési vzájemné konfrontace na odborné úrovni, popřípadě kritické reflexe kritiky samé. Kdy se naposled uskutečnila nějaká seriózní konference o české divadelní kritice? Nebo že by tento obor nestál za takovou reflexi?

Arnošt Goldflam, dramatik a režisér

1. Kritiku sleduju, ale nepídím se po ní. Bohužel však musím říci, že kritici více podléhají módě než tvůrci, někoho si oblíbí a pak jsou k tomu člověku nekriticky obdivní, často i tam, kde našinec shledává například stereotypy, ustrnutí a podobně. Poslední, kdo tyhle věci objeví, bývají právě kritici. A když už si všimnou, pak takového tvůrce zase zavrhnou paušálně, místo aby se snažili být opravdu kritičtí a soudní a – především – také poučení. Mnozí ani často nesledují obecné dění v divadlech a jsou trochu lajdáci. Kdybychom tak pracovali my – režiséři, herci atd., už bychom byli dávno bez práce. Málokdy se ale stane, že by mi kritik osvětlil něco, co jsem například v textu neobjevil, nepřečetl, neodkryl. Dosti často jsou to jenom takové soudy, posudky, občas si kritici vyřizují i své účty. Málokdy je to nějaká hlubší analýza, která by šla s nějakým tvůrcem a jeho záměrem od počátku až do prohraného nebo vítězného konce, případně do patu, že by se totiž člověk dozvěděl, proč tomu tak bylo, co pominul, špatně rozkryl, kde chybil. Ani jména herců a spolupracovníků často nepíší správně. Kritik je můj partner nebo protivník nebo souputník, to je koneckonců jedno, ale měl bych si ho jako takového vážit. Což se děje opravdu jen málokdy, minimálně. Řekl bych tak nanejvýš v 8 %. Asi od pěti, šesti kritiků jsem se něco zajímavého nebo podstatného dozvěděl a někam mě to posunulo, něco mi to odhalilo.

2. Odpověď tak trochu vyplývá z výše uvedeného. Ptal jsem se na FF, odkud se z divadelních věd většinou kritici rekrutují, jestli se studenti někdy účastní nějaké práce na inscenaci, třeba i špatné, nepovedené. S podivem jsem slyšel, že nikoli. Takže oni mnohdy ani nevědí, jak se „dělá divadlo“, a na těch kritikách je to často poznat. Takže bude asi i krize výuky a krize zájmu, také je problém finanční, jestli totiž kritici tomu mohou věnovat tolik času, aby byli vůbec živi a tak. Nemluvě ani o tom, jestli mají možnost konfrontovat výsledky naší divadelní práce s divadlem jinde. Nevím, jestli je kritika v krizi, ale vím, že mnoho podnětného nepřináší a že mnozí tvůrci už ani recenze nečtou, názor většiny kritiků je jim lhostejný. To by asi nemělo být.

Iva Klestilová, dramatička a dramaturgyně

1. Pokud otevírá nová témata a pojmenovává je, pak velký. Samozřejmě ji sleduju.

2. V krizi je všechno, tak proč ne i kritika.

Antonín Navrátil, herec a režisér

1. Když jsem byl v divadelní praxi aktivní, zajímala mne každá recenze převelice, leč – bohužel – myslím, že většina kritiků posuzuje výsledek divadelní práce z pohledu svého soukromého divadelního názoru. Pokud nějaký má. Je to stejné, jako když jede náš politik do cizí země a prezentuje tam své soukromé názory, které nejsou ve shodě s názory většiny lidí u nás. Nemá na to prá­vo, protože je zástupce země, kam patří, i když mnozí mohou tvrdit, že je demokracie – má tedy právo. Stejně tak kritik – je zástupce našeho současného, tedy moderního divadelního směřování. Jeho recenze musí vycházet z etických a všech ostatních zásad současného našeho divadla. Jen někteří tuto práci rozebírají v měřítku specifikovaně objektivním. Mám na mysli posouzení z pohledu párové kategorie – obecné versus zvláštní. Jsou i tací, kteří píší, že je vše dobré, aby opět mohli příště psát, skrze honorář. Těm je pak dobré a správné všechno. Pro kritizovaného kumštýře je proto nutné číst všechny recenze, ale dolovat svá zrnka pravdy. Pro ty ostatní, ať profesionály či laiky, kteří čtou kritiky proto, aby byli obeznámeni s tím, co by chtěli vidět, co vidět nemohou, nebo co si o tom, co viděli, myslí recenzent, by měla kritika poskytovat všechny možnosti. Nemohu nevzpomenout vynikající recenze, obsahující všechny tyto parametry, blahé paměti pana Blahníka. To byly informované rozbory. Stojí za to si v nich počíst.

2. Je pravda, že rozvoj techniky, elektronika, zkratka času a prostoru, kterou nabízí internet a média a v poslední době naše mladičká demokracie, přinesly do divadla, zejména pak do jeho etiky, vpád prostředků a metod, s nimiž divadlo – a ony s divadlem – nemají mnoho společného. Domnívám se, že je to věc přechodná, povrchnímu pozorovateli se jevící jako krize divadla. Nesčetněkrát se mu vedlo i daleko hůře. Vždy se z podobné situace dostalo. Jsem přesvědčen, že tomu tak bude i tentokrát. Jde o obor, který je ve výsledcích práce nespočitatelný a odkázaný na lidskou moudrost. Tvrdí-li kritik, že je dnes divadlo v krizi, měl by se zamyslet sám nad sebou, není-li v krizi jeho schopnost psát recenze.

Vladimír Čepek, dramaturg

1. Divadelní kritiku obecně vnímám jako velmi podstatnou součást celého divadelního procesu. Pro mě osobně může být kritika přínosná v tom, že mi nastaví zrcadlo, dá mi zpětnou vazbu, umožní mi osobní reflexi konkrétní inscenace, případně více kusů, sezony nebo dlouhodobějšího směřování. Může mi dát nové impulsy, pomoci uvědomit si chyby, zabránit přílišnému zahledění do sebe. To je ovšem popis ideálního stavu, k němuž má současná situace hodně daleko. V této chvíli mi většina kritických ohlasů nedává nic, a to ze dvou zásadních důvodů. Jednak je zřejmě Ústí nad Labem dost daleko od Prahy, tudíž sem kritici zavítají zřídka. V Praze momentálně nemáme stálou rezidenci, jakou jsme donedávna měli v Divadle Komedie, a ná­vštěvy v Ústí opravdu nejsou příliš časté. Pokud už se k nám kritici vypraví nebo napíší z pražských repríz, většinou jde pouze o nevyargumentovaně hodnotící články, které pro mě jako zpětná vazba význam nemají (samozřejmě existují i výjimky potvrzující pravidlo). Stalo se dokonce, že v jednom deníku vyšla na jedné stránce kritika na naše představení a sloupek od téhož autora; v onom sloupku upozorňuje na zhruba 10 zásadních chyb, které obsahuje mnoho recenzí na jednu pečlivě sledovanou inscenaci dneška. Ve výše zmíněné kritice se pak tentýž člověk dopouští všech chyb, o nichž sám píše.

2. Zda se nachází v krizi divadlo, nevím, je to možné a občas mi to tak připadá. Kritika však prochází krizí zcela jistě; zdá se mi, že kromě jiného nezachytila zrychlující se tempo života současnosti a rozvoj informační společnosti. Rozebírat další příčiny by vydalo možná na samostatnou publikaci a do toho se zde pouštět nebudu. Nepopírám však, že ne všechny příčiny jsou jen na straně kritiků.

1. Jaký je podle vás hlavní smysl či úkol současné divadelní kritiky?

2. Potýká se naše divadelní kritika s nějakými obtížemi?

Eva Stehlíková, teatroložka a překladatelka

1. a 2. Úkoly divadelní kritiky jsou vždycky stejné – musí informovat širší kulturní veřejnost, reflektovat divadelní dění a vidět za hranice divadelní události, což je spjato s nutností mít jasná hodnotová kritéria, a to i v takzvaném postmoderním divadle.

Současné divadlo má kupodivu k dispozici poměrně mnoho místa v denním tisku, tam je však kritik omezen strategií redakce, a tak je tato možnost nejčastěji využívána pro pouhou propagaci premiéry a autor pak papouškuje, co se právě dozvěděl na tiskové konferenci. Kritika (a to i v profesních Divadelních novinách a ve Světě a divadle) se zabývá několika režiséry, několika divadly, pražskou scénou, méně už podává zprávu o tom, co a jak se hraje v divadlech v celé zemi. Má navíc málo úcty k práci a příliš mnoho ohledů, zvláště k renomovaným tvůrcům, devótně se přizpůsobuje jepičím módním tendencím a nevyžaduje od divadla zodpovědnost vůči divákovi.

Vzhledem k tomu, že se divadlo děje teď a tady, kritika může také být jedním z pramenů, jak se dozvědět o tom, co už není. Až na čestné výjimky současná kritika bohužel nedokáže popsat představení tak, jak bylo zvykem ještě v šedesátých letech minulého století. Jako historický pramen je tudíž bezcenná.

Média se divadelní produkci věnují málo, což zřejmě odpovídá místu divadla na kulturní mapě současnosti. Obávám se, že kvalitní recenze na rozhlasové Vltavě nebo televizní Kulturu asi nesleduje mnoho lidí. Naopak internet, velmi sledovaný především mládeží, je v rukou amatérů a podobá se často spíše exaltovanému deníčku teenagerů.

Divadelní kritika postrádá silné osobnosti mající přirozenou autoritu, na jejichž úsudek by divadelní sféra s napětím čekala. Mezi kritikou a výkonnými umělci panuje vždycky napětí. Umělci rádi předstírají, že je kritika nezajímá, ve skutečnosti ji velmi pečlivě sledují, často se pro ni trápí, a snad proto se občas uchylují k nesmyslným tvrzením, že kritik píše, protože sám není schopen tvůrčího výkonu na scéně. Jednou snad obě strany přijdou na to, že jsou na stejné lodi a že jediné, co potřebují, je skutečný dialog, v němž jde velkorysost ruku v ruce s náročností. Taková situace už tu jednou byla, aspoň já ji čtu v Nezvalově básni adresované Janu Mukařovskému:

Náš krok jde ruku v ruce s vědci

Básnictví netvoří už světci

A dnes už ani světáci

Příteli přijď dnes po práci

A vylož básníkům a včelám

Co je to med a jak to dělám

Nina Vangeli, taneční publicistka

1. a 2. Divadelní kritika je určena veřejnému prostoru a rozvíjení veřejného diskursu v něm, médiím, která veřejný diskurs umožňují, a jejich prostřednictvím kulturní (a případně i nekulturní) veřejnosti.

Je to výsledek odvěkého archaického boje o moc. Herci bojují o moc s diváky – buď jim budou diváci ležet u nohou, anebo budou dělat divákům šašky, budou dělat ksichty a poskakovat. Bojují o moc s režisérem a odvolávají se přitom k autoritě Autora („přijde starší brácha a dá ti do huby“). Autor dělá ramena, ale velkou moc už nemá. Všichni svorně bojují s kritikou, kterou předtím zneužili v mocenskem boji s donátory. Když ho vybojovali, když se divadelníci stali rovnoprávnými občany a Umělci a podrobili si donátory jako vydržovaná milenka starého chlípníka, setřásají nepotřebné a ponižující jho kritiky, sotva se ta stačila na pár desetiletí opít mocí. Poslední strategie divadla vůči kritice je vozová hradba reklamy – práčata píárové k ruce – a divadla jsou za podpory médií v mocenské převaze… a to je momentální situace na tomto poli.

Kritik je vymírající druh. Má knír, trpký úsměv kolem úzkých rtů a lupy na límci. O své práci proto raději mluvím jako o publicistice, o její náplni jako o reflexi, o jejím cíli jako o udržování vzrušení ve veřejném prostoru a o její budoucnosti jako o vymanění se z výše popsaných mocenských her a otevření se novým, dosud nevyužitým a bohulibějším tvořivým možnostem.

Jitka Šotkovská, doktorandka na FF MU

1. Inteligentně, srozumitelně a bez vytáček popsat, co na jevišti vidím a v čem je zdar/nezdar dané inscenace, mi někdy připadá jako úkol nad síly řady českých kritiků, tak nevidím důvod, proč po kritice chtít ještě nějaké další exkluzivní funkce. Moc nevěřím v nějakou edukativní funkci kritiky, či dokonce ve společenskou zodpovědnost kritika. Kritika je pro mě jen osobně ručenou výpovědí o zkoumaném materiálu. Je-li kritik navíc zajímavou osobností, pak je pro mě samozřejmě inspirativní sledovat, jakými cestami se může ubírat myšlení o divadle, může mi pomoct utřídit si vlastní dojmy ze sledovaného a rozšířit si „obzor“, za který bych se bez dialogu s recenzí třeba nedostala.

2. Doba „seriózní“ kritice v zásadě nepřeje, nosí se spíš infotainment v podobě nejrůznějšího bodování, známkování, udělování hvězdiček a procent. Problémem se také stává občasné pojetí kritiky jako jakési formy PR. Stejně jako nevzdělanost, předpojatost nebo nepokryté fandovství, strach z konfrontace. Kritice většinou rovněž chybí schopnost nasadit na sebe stejná kritéria, jaká nasazuje na hodnocené umělce. Neškodilo by jí ani víc pokory, uvědomit si, že kritika je vždy jen názorem jednotlivce, a pokud se s dílem zásadně minu, tak pravděpodobnost, že je chyba ve mně místo v inscenaci, je tak 1 : 1.

Milan Černý, teatrolog

1. Dnešní nabídka divadelních produkcí všeho druhu, vůní a barev může kýženého recipienta – laskavého diváka svým množstvím a pestrostí přímo zavalit. Přiznám, že se mnohdy až divím, co se kde nového objeví, co mi v té bohaté škále zase ten který měsíc uniklo. Od divadelní kritiky nebo recenze očekávám jasně srozumitelnou formou podaný souhrn postřehů a informací např. o konkrétní inscenaci, kterou bych mohl jako případný čtenář kritiky zhlédnout. Z dobré kritiky se dá vyčíst a rozpoznat, zda je inscenace „pro mě“, zda jí mám věnovat svůj volný čas, i když často vidím inscenace jiným pohledem a mnohdy se i ptám, zda jsem s kritikem viděl to samé. To je asi v pořádku. Mnohem závažnějším úkolem je ale funkce kritiky ve vztahu s historiografií v divadelní vědě. Zde už často nejde jen o ztrátu divákova času, ale o mnohem zásadnější otázky. Jsou to fosilie pro budoucí badatele.

2. Kritika a recenze jsou veskrze pohledy subjektivní, u nichž může docházet i k mnoha omylům a nespravedlnostem. S tím se jistě každý setkal. Co divák, to názor. Pokud ale z kritiky cítím zaujatost a nevraživost, je to ostudné; bohužel velmi časté.