Cestuje po celé České republice, kam zajede, tam je nadšen. Pyšní se tím, že je náš nejplodnější divadelní kritik. Mnohé regionální divadlo by mu mělo být vděčno. Je však Jiřímu P. Křížovi za co děkovat?
Divadelních kritiků píšících do tištěných médií, kteří by objížděli republiku a poctivě sledovali, co se děje mimo jejich nejbližší okolí, je dnes jen minimum. Patří mezi ně Jiří P. Kříž, který pravidelně přispívá do deníku Právo. V listopadu sice nebyl jeho turismus tak patrný, ale kromě Prahy stihl být i v Příbrami a v Kladně, a i to se dneska počítá. Jeho texty jsou však bohužel v nejlepším případě průměrné: plné klišé, zaumných obratů a především slovní vaty. Názory na viděné inscenace – zejména ty mimopražské – pak téměř bezvýhradně nadšené. Je to ještě recenzentství, nebo spíš názorová impotence a snaha se zavděčit?
Doupě v Dejvickém
Z recenze na inscenaci hry Dračí doupě Viliama Klimáčka, kterou uvádí Dejvické divadlo, se toho vskutku příliš nedozvíme. Autor nám na pár řádcích krkolomně převypráví děj a do textu zabuduje jeden ze svých postřehů: „Někomu možná postačí vypravit se do Dejvic na hororové setkání dvou přátel ze studií (…). Dejvické divadlo má ale větší ambice než vyprávět příběh (…), přemýšlivějším určilo další vrstvy příběhu. Žijeme přece v zajetí reklam a virtuálních her.“ Přičemž: „Povědomí o naší i světové historii rozbíjejí oblíbené slátaniny žánru fantasy.“ Co všechno jsme se v pár větách dozvěděli? Jednak že autor recenze zřejmě patří k těm přemýšlivějším, jinak by si dalších vrstev nevšiml. O žánru fantasy se dozvíme, že je to samá slátanina. A pak také, že nás obklopují reklamy a že existují jakési virtuální hry. Co to je, bůh suď. Kříž se rád vyžívá v nepodstatných informacích a úvahách na nejrůznější témata. Tak třeba mu za dvě věty stojí konstatování: „Klimáček je autorem zkušeným. Neuvěřitelné, v září oslavil abrahámoviny.“ Tedy Klimáček je už v padesáti dostatečně starý na to, aby byl zkušeným autorem. Věk tu reprezentuje Křížovu sečtělost. Místo aby hodnotil, předloží nám svými slovy to, co je ve hře zjevné: „Náš život už dávno není měřen schopnostmi, vědomostmi, nýbrž obratností usilovat, drát se o pozice a vydržet na nich.“
Závěrečný odstavec je u Křížových textů podobný: jde o výčet herců a inscenátorů, doplněný stručnou pochvalou a pospojovaný nejrůznějšími klišé. Dračí doupě tak dramatik Ivanu Trojanovi „ušil na tělo“, jednu postavu zase „vytváří“ Klára Issová. A jaká hra nakonec je? „Z Dračího doupěte může být člověku úzko.“ Z recenze ovšem jednomu není o moc líp.
Přečíst Havla
Recenzi na opus Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa, s nímž v Divadle Archa hostovala brněnská Husa na provázku, začíná Kříž trochu nelogickým tvrzením, že „dnes a zítra“ se inscenace objeví „poprvé“. Podruhé se zřejmě objeví pozítří a popozítří a tak dále. Z tiskové konference či rozhovoru s režisérem Vladimírem Morávkem mu připadá nejdůležitější zmínka o Martě Kubišové, která pro inscenaci nazpívala píseň Postupujícímu šeru navzdory. „Byla při tom teskná a mlčenlivá,“ cituje. Inscenace je prý zasazena do „neutěšeného rámu 70. a 80. let“ a Cirkus Havel se bude „mnohým jevit protisrstným“. Nicméně tvůrci „pregnantně vyhmátli“ vlastnosti autora, „který s básnivou rozkřídleností, filozofickou hloubkou a liberální neúhybností promlouvá s mírností a tolerancí k lidem slušným, ale stále víc zklamaným“. O tom, že do téhle společnosti patří i sám Kříž, netřeba pochybovat. Inscenace je nakonec „hořkoironickým ohlédnutím za protikladností husákovské normalizace“. Až lékařským postřehem pak je, že „na blbou náladu není lék. Její bujení se dá jenom zastavit.“ Ale co naplat, „herci hrají Havla jako o život, protože si s ním mimořádně porozuměli“. Nicméně textu neporozumí ten, „kdo není obeznámen s dramatickým a esejistickým dílem V. H.“, a dokonce „ani ten, kdo si nedal práci hru roku 2008 přečíst“. Tady se autor recenze skromně přizná, že má Havla komplet načteného, a zřejmě si dal i tu práci s Odcházením (které má patrně na mysli). Dozvíme se tak i to, že Kříž ho považuje za hru roku. A pak je tu samozřejmě skupina diváků, která neporozumí, protože nebude chtít; „Oslzlého a Morávkův guláš z Havla je pořádně ostrý, chilli peprný“. A co si o hře tedy autor recenze myslí? Je toho možná až moc: „celek je uhrančivý, fascinující, podmanivý“. Alespoň pokud v sobě divák má kousek slušnosti.
Mozart v Příbrami
Do Příbrami se autor vydal na Amádea. Ve zdejší inscenaci hry prý dokonce „dostávají prostor herci“. Režisérovi Janu Pechovi se pak podařilo jednu z postav obsadit hercem „mimo intravilán hlavního města“. Intravilán je přitom zastavěná část města, takže ho zřejmě našli někde v parku. Je jím „osobnost, jakou bezesporu je“ Otakar Brousek (jako Salieri). I díky němu je „na úspěch inscenace zaděláno způsobem skoro až záviděníhodným“. A „nic na tom nemění fakt, že jeho přesný výkon (…) zastiňuje i titulní postavu“, i když ani představitel Mozarta Vojtěch Záveský „nezůstal přehlédnutelný“. A pak už tu máme další, kteří celou inscenaci „zdobí“. „Svébytnější herecké formování figur zdobí výkon Roberta Tylečka“ a „úcta k textu“ zase dramaturgyni Kateřinu Fixovou. Nutno dodat, že „prvním krokem k úspěchu je už překlad Martina Hilského“ a „respektující historické reálie“ výtvarnice Kateřiny Baranowské.
Kříž si z objíždění republiky udělal živnost a je pro něj důležitější, že čtenáře novin informuje o tom, že se někde nějaká inscenace hraje, než aby ji dokázal zhodnotit. Zastává tak spíše práci tiskové agentury, není skutečným kritikem. Kromě faktických informací (nutno podotknout, že bibliografickou citací jeho texty obdařené nejsou) roztroušených v textu a pár svérázných dojmů se z jeho recenzí příliš nedozvíme. Zato jsme zaplaveni banálními moudry a rádoby košatým jazykem. Regionální divadla na základě jeho nekritických textů mohou nabýt dojmu, že vlastně dělají všechno dobře. Za tristní reflexi mimopražské divadelní scény ale není zodpovědný jen Kříž, jsou to především další divadelní kritici, kteří si na výjezdy z Prahy nenajdou čas, a tak mu nabízejí prostor.