Když mě nic nenapadá, odpočívám

Znáte jméno nějakého českého komiksového autora?

Ne. Viděl jsem pár věcí a musím říct, že i když u vás lidé kreslí komiksy, nejsou to tak docela komiksoví autoři. Spíš kvalitní ilustrátoři. Plno lidí chce kreslit a nemá co říct. Dneska jsou dobré nápady asi nejdražší „surovinou“. Pokud je máte, můžete být hodně bohatý.

Proč vlastně píšete pod pseudonymem, odkazujícím k norskému městu?

A proč ne? Vlastně své skutečné jméno nemám moc rád, takže jsem se rozhodl si ho změnit. Jako autor komiksů ale nemáte tolik možností jako třeba zpěvák. V Trondheimu jsem byl ve svých asi dvaceti letech a stále tam pršelo. Měl jsem pocit, že to musí být nejdeštivější město v Evropě.

Patříte mezi velmi plodné autory, pracujete rychle? Američan Chris Ware říká, že vytvořit komiks mu trvá tisíckrát delší dobu, než jaká zabere čtenářům jeho přečtení...

Jsem o dost rychlejší než Chris Ware. On je skvělý autor, ale myslím, že moc přemýšlí. Já jsem rychlý, a když kreslím, často improvizuji: jednu stránku většinou dokážu udělat za méně než hodinu. Sám rychle čtu, a proto nechci čtenáře zdržovat podrobnostmi.

Některé komiksy si sám kreslíte, k některým píšete pouze scénář. Jak si vybíráte kreslíře, s nimiž spolupracujete?

Když se s někým rozhodnu spolupracovat, musím ho mít rád jako člověka. Většinou ho párkrát potkám na nějakém komiksovém festivalu a tam se rozhodneme dělat něco společně. Zásadně ale pro nikoho nekreslím, na to mám sám až příliš mnoho co říct.

Připadá mi, že v češtině je hodně slov se spoustou souhlásek. No ovšem. Třeba VLK... anebo SMRT. Nebo taky ZMRZLINA. Jasně, ale největší klasika je tohle: zasuň si ukazovák do pusy... ....to se řekne... STRČ PRST SKRZ KRK!

V sérii Donžon kombinujete humor a heroismus s určitou ponurostí. Která z těch složek je pro vás nejdůležitější?

Chci dělat komiksy takové, jaký je život, a ten není pořád jen zábavný nebo smutný. Snažím se spojovat různé emoce. Když jsme začali s Joannem Sfarem dělat Donžona, měli jsme moc rádi fantasy. Teď už jsme si spíš oblíbili některé postavy z té série a snažíme se, aby byla v rámci zvoleného žánru co nejtemnější. A někdy také co možná nejblbější.

Vyznáváte jednoduchý, ale účinný styl kresby, vaše postavy svými tvary hodně připomínají brambory. Proč?

Protože jsem líný. Chci, aby se čtenář víc zabýval příběhem, není nutné obdivovat nádhernou kresbu. Rád bych, aby měli lidé pocit, že čtou knihu. Když čteme, tak něco děláme, jde o aktivní činnost. Pro nás komiksové tvůrce je obtížné získat si čtenáře. Musíme bojovat s televizí a filmem, které představují spíše pasivní, velkolepou zábavu. Bohužel je až příliš snadné udělat chybu a tím potenciální publikum odradit.

V čem vidíte výhody komiksu oproti dalším vizuálním médiím, především televizi a filmu?

Velkou výhodou je například fakt, že v komiksu lze využívat několika technik zároveň. Oproti vámi zmíněným disciplínám je komiksová tvorba také mnohem jednodušší, rychlejší a především nic nestojí. Stačí mít jen papír a tužku. Když děláte film, potřebujete plno peněz a také spoustu lidí, kteří rozhodují. Mnoho lidí chce do výsledného díla vložit své nápady, takže nemáte svobodu dělat přesně to, co chcete. Je to vlastně dost nudné – musíte být diplomat a to já nejsem.

Jak jste spokojený s animovanou podobou Mouchy [seriálem, který vznikl podle Trondheimova komiksu – pozn. red.]?

Já jsem Mouchu nedělal a s výsledkem spokojený nejsem. Vymyslel jsem charakter té postavy, napsal první knihu a spolupracoval na scénáři u prvních dvaceti epizod. Až příliš často jsem myšlenkovým pochodům tvůrců seriálu nerozuměl, hodně tam toho změnili a já si chvílemi připadal bezmocný.

Neuvažovali jste s Joannem Sfarem o zfilmování Donžona?

Sfar za mnou jednou přišel s tím, že by z Donžona rád udělal film, stejně jako dělá film ze svého Rabínova kocoura, ale já řekl, že nemám zájem. Nechci, aby má tvůrčí svoboda byla kýmkoli omezována. Nicméně, pokud bychom snad chtěli něco s Donžonem dělat, tak by to bylo pro televizi a podíleli bychom se na tom oba, což by ovšem ohrozilo další díly knižní série.

Jak byste popsal spolupráci s Joannem Sfarem?

Když teď spolu píšeme Donžona, vyjedeme si s rodinami na dovolenou, koupeme se v bazénu, hrajeme pétanque nebo šachy a občas se zastavíme a vymýšlíme příběh. Když už nás nic nenapadá, vrátíme se zase k odpočinku.

Centrum Prahy zaplavují tlupy turistů, jako jsem já. Všude se rozlézají dlouhé řady ohavných obchodů se suvenýry. Hlavní ulice jsou jich plné. Ale od dvou a půl metru výš je to krása.

Dovedete si představit, že by komiksová publikace získala některé z významných literárních ocenění, jako je třeba Goncourtova cena?

Ne ve Francii, protože my Francouzi jsme lidé, kteří mají rádi literaturu, ne komiks. Ale podívejte se do Spojených států, kde Maus Arta Spiegelmanna získal v roce 1992 Pulitzerovu cenu! Takže možné to je. Ve Francii, Belgii a Evropě obecně teď žijeme ve zlaté době komiksu. Vzniká jich tu obrovské množství a čím dál víc jich je dobrých. Ve Francii vyšly za minulý rok neuvěřitelné čtyři tisíce komiksů, mnoho z nich navíc umělecky ambiciózních.

V čem vidíte rozdíl mezi krátkými obrazovými skeči a dlouhými příběhy? Čím vás oslovuje forma stripu?

Mám rád neobvyklé úkoly: u krátkého stripu musíte mít na konci vždy nějakou pointu a já se ještě snažím, aby na sebe jednotlivé stripy navazovaly. Když skončím, říkám si, co bude asi další výzva. U komiksu o pěti stech stranách vám stačí jedna pointa, proto mne asi víc baví právě kratší stripy. Snažím se dělat komiksy bez postav nebo beze slov, využívat fotografie. V jednom svém komiksu jsem použil jen jeden panel pro celý příběh. Skládá se ze stripů o třech stejných panelech a to se opakuje celou knihou, mění se jen texty.

Minulý rok nám autor slavné Padoucnice David B. v rozhovoru říkal, že ve vašem domovském nakladatelství L´Association nastaly nějaké rozkoly, kvůli nimž jste je oba opustili, je to pravda?

Vlastně jsme odtamtud byli vyhozeni...

Vyhozeni?

Tedy ne úplně vyhozeni, ale Jean-Christophe Menu [další ze zakladatelů tohoto nakladatelství – pozn. red.] byl tak nudný a choval se tak autoritativně, že jsme raději odešli. Ve spolupráci s nakladatelstvím Delcourt jsem tedy založil edici Shampooing, kde s kolegy vydávám knihy Guye Delisleho, Joanna Sfara a několika dalších, převážně nových autorů.

V Apokalyptických příbězích je lidstvo zničeno, protože nedokáže najít smysl života, co je smyslem toho vašeho?

Popsat smysl života v několika slovech je, jak jistě oba uznáte, poměrně komplikované. Pro mě je důležité být součástí společnosti, ale nebýt jí příliš otrávený. Těžko mohu nějak ovlivňovat světové události, ale pořád zkouším alespoň trochu ovlivnit lidi ve svém okolí – sebe, svou rodinu, přátele. A neméně vytrvale se pokouším zažít nějakou zábavu.

Překlady stripů Richard Podaný