Záznamy Jiřího Šiguta

Nemůžu se ubránit dojmu, že konceptualita ve vaší tvorbě je jen jednou složkou. Objektivizace jde ruku v ruce s vaším výrazným „osobním“ podílem na vzniku „obrazů“. Kladete a sbíráte papíry v noční krajině, leháte si na fotografický papír, sypete na něj popel svých rodičů. I vaše textové komentáře jsou dokumentací silného prožívání takto nastavených situací...

S tím označováním a zařazováním nemám problém jen já. Zařazení do sféry konceptuálního umění je správné, myslím tím vztahy ke skutečnosti, práci s konkrétním místem v čase, snaha o maximální objektivizaci. A u mě jsou ty komentáře přibližující třeba mé prožitky při vzniku díla jakoby navíc a na vznik díla nemají žádný vliv.

Častým motivem vašich děl je dotýkání, ať už papíru, hlíny, trávy, vody. Je pro vás tento taktilní prvek umělecké činnosti důležitý, nebo jde jen o průvodní, nepodstatný aspekt tvorby?

Dotyk – kontakt třeba mého těla a světlocitlivé vrstvy, kůže s krystaly stříbra, spermatu s organickou želatinou, to citlivé se živým – je obrovsky důležitý. Nebo dotýkání přírodnin, kontakt se živly, kdy papír zůstává v často nehostinných podmínkách, dešti, sněhu, uprostřed rozkládající se přírody. A i nepatrné spočinutí listů nebo stébla zanechá na papíře svou stopu, důkaz, že v daný okamžik v daném místě existovalo, mělo své místo, historii a nakonec i svůj čas. Zaznamenání dotyku něčeho často tak nepatrného, ale přesto důležitého a tvořícího svět okolo nás.

Velmi důležitý byl a je ve vaší tvorbě časový aspekt, kdy se nejprve políčko kinofilmu ve fotoaparátu, pak už přímo samotný fotografický papír stávají sběrnicí, na které se synchronně ukládá to, co běží diachronně. Co vás k takovému počínání přivedlo?

Hledal jsem nějaké médium, které by bylo schopno zaznamenat s velkou dávkou objektivity děje a události, které běží souběžně, ale zároveň jaksi latentně. To médium jsem našel ve fotografii. Zaznamenává vše a ze mne samotného dělá pozorovatele. Je to médium, které mně nebo divákovi dovolí si záznam po nějaké době zpětně prohlédnout nebo znovu prožít. Dokonce v čase, který je jen zlomkem minulých událostí. A to znovuprožívání, návrat do minulosti, je pro mne důležité. Jako by tenoulinká světlocitlivá vrstva negativu a později fotopapíru byla vlastně nepředstavitelně vysoká nebo mohutná, když dovolí vrstvit na sebe minuty, hodiny, dny, týdny. Moje volba v polovině osmdesátých let padla na fotoaparát, ale klidně to mohlo být i jiné médium.

To chápu, ale přece jen – v podstatě od počátku jste nakládal s kamerou a fotografickými postupy dosti neortodoxně, vlastně šlo o popírání zaběhnutých postupů...

Můj přístup šel tenkrát vlastně proti tomu, na co byl fotoaparát zkonstruován, protože já jsem vůbec nevyužíval jeho schopnost zachytit události ve zlomcích sekundy. Můj úplně první záznam byla čtyřicetiminutová expozice podvečerní procházky. Nakonec jsem se dostal k expozicím, které probíhaly v řádech dnů, třeba mezi dvěma došlými dopisy, kdy aparát exponoval zavřený někde ve skříni. Tím, že mi nezáleželo na konečném výsledku, vedlo ono neočekávání nějaké obrazové skladby paradoxně nakonec k neuvěřitelné estetice. Ale o tom se dá hovořit až nyní s odstupem dvou desetiletí, protože tenkrát byly mé fotografie zdrojem posměchu.

Vždycky mě překvapí, že z nezáměrného – bez kompozice a vnějšího usměrňujícího zásahu – vznikne řada děl, které jsou vizuálně velmi atraktivní, ačkoli v nich nikdy o tuto vizuální zajímavost nešlo a nejde...

No tak to nás překvapuje oba. Dost o tom přemýšlím, o estetice přírody, kde se estetika bere v nás? Jak ji vnímají zvířata a je pro ně vůbec důležitá? A je naše vnímání, co je krásné a co ne, to jediné správné? Může mít příroda, když ji beru jako spolutvůrce, tvůrčí krize?

Chci zaznamenat určité místo, to, co se tam odehraje v řádu několika dní nebo týdnů. Položený papír absorbuje světelnou energii toho místa, zachycuje objektivně často jen malé pohyby stébel ve větru nebo spadlý list. Často zánik určitých přírodnin, a ty zanechávají na světlocitlivé vrstvě své poslední stopy. Spadnutím listu se mění svět, už nikdy nebude stejný. Cykly, změny, růst a zánik probíhají v přírodě po miliony let a po celou tu dobu si s sebou nesou jakousi estetiku. My nevíme, jestli ji vnímal i první člověk. My nevíme, jestli je ta estetika „připravená“ zrovna pro nás. Papír má schopnost to zachytit, ducha maličkého místa.

Na letošním trienále v pražské Národní galerii jste byl zastoupen poměrně rozsáhlým souborem svých „obrazů“. Myslím, že to byla jedna z vašich vůbec největších prezentací mimo Ostravu. Kde je možné se setkat s vaší tvorbou v současnosti?

Před nedávnem začala výstava v Moravské galerii v Brně. Jmenuje se Neregulováno. Prales ve fotografii. Připravil ji Antonín Dufek a vybral tam asi třicet autorů od třicátých let 20. století až do současnosti. Koncept výstavy souvisí s tím, že letos uplynulo 170 let od vyhlášení přísné ochrany Žofínského pralesa a 150 let Boubínského pralesa. České pralesy patří k nejdéle chráněným v Evropě.

Účastnil jste se velkoryse koncipované kolektivní výstavy Picturing Eden. Kdo ji pořádal a kde všude probíhala?

Picturing Eden je výstava organizovaná muzeem George Eastman House v Rochesteru, New York. Tato instituce spolu s kurátorkou Deborah Klochko, ředitelkou Museum of Photographic Art v San Diegu v Kalifornii, se ujala projektu, který se snaží mapovat v dosavadních dějinách možnosti zobrazování Ráje. Výstava putuje již třetím rokem po Spojených státech. Premiéru měla v pořádajícím George Eastman House, pak se přesouvala přes Museum of Art v Iowě, MoPA v San Diegu do The Grace Museum ve městě Aluiene v Texasu, nyní probíhá v Munson Williams Proctor Arts Institute v Utice v New Yorku a počátkem příštího se plánují galerie ve státě New York a na Floridě. Mám velkou radost a určitě štěstí, když se můžu podílet na výstavním projektu s autory, jako jsou Sally Man, Adam Fuss, Masao Yamamoto, Michael Kenna, bratři Mike a Doug Starnové.

Můžete popsat, jaký koncept se skrývá za vašimi fotoobleky? Mám pocit, že právě v této aktuální poloze svého díla propojujete hned několik nosných motivů své tvorby – dotek, kontakt, nezáměrnost a pohyb...

Světlocitlivá vrstva fotopapíru jako by nahrazovala mou vlastní kůži, protože je schopna reagovat na okolí. Chemický proces solí stříbra je podobný reakcím kůže třeba na sluneční záření. Tím, že si oblékám spodní prádlo s nanesenou fotografickou emulzí, sleduji, kam všude se dostává světlo. Kde ostatní části našeho oblečení, například košile, mikiny, kabáty nebo třeba kalhoty, boty dovolí tomuto světlu-energii dostat se až ke kůži. Takže se ve tmě obléknu a vyrazím na procházku nebo třeba na koncert. Je to celkem dost vzrušující, chodit a zároveň exponovat. Co nevidět vzniknou nové práce, dvě krabice fotoemulze zabírají v lednici dost místa, pomalu se blíží Vánoce, a tak budou muset ustoupit cukroví a bramborovému salátu.