Literární hrdinky uléhají do peřin, usedají k oknu, zavírají se do komor a skříní, otevírají deníky a sní. Románové popisy bdělého snění ukazují možné obrazy, znaky a symboly vědomé imaginace, která je leckdy bohatší než noční sny.
Vypravěč Čapkova románu Krakatit (1924) říká: „Už je na to pozdě; Anči se odvrací, přechází, je ta tam; ba ne, to sedí zády k oknu a zřejmě se zouvá hrozně pomalu a zamyšleně; nikdy se nesní líp než se střevícem v ruce.“ Ke snu není vždy zapotřebí spánku na lůžku, ostatně mnohé literární postavy se ocitají ve sférách bdělého snění každou chvíli. Takové snění přebírá štafetu nočních snů a provází nás na každém kroku. Na rozdíl od klasického snu – sledu obrazů a představ, které se promítají v mysli zcela podvědomě – se bdělé snění podřizuje důmyslné manipulaci lidské vůle. Vědomě zapojujeme myšlenky, touhy, city, abychom aspoň v duši naplnili tajná přání. Míst, kde fantazie překvapuje pestrostí vizí, je v důsledku obvykle podstatně více než u spánkových snů.
Polštáře, komory, kouty
Ovšem i na lůžku se postavy oddávají hlubokým touhám. Postel představuje základní místo kouzelného vysnívání. V poloze embrya se přenášíme do stavu přirozené jistoty, ocitáme se v uklidňujícím šeru, v tichu vlastního dechu, obklopeni nočním šelestem. Z lůžka se stává osobní svatyně nepřeberného množství témat, která se ve tmě otevírají jako obrázková kniha. Na polštáři se rodí velké sny, a to nejen ty noční. Literární postavy se často utíkají na lůžko, aby našly ztracený svět svého soukromí – jako hrdinka Jadvižina polštáře (1997, česky 2002) maďarského spisovatele Pála Závady. V cizím domě uléhá na vyšívaný polštář po matce a vzpomíná na dětství, na milence, na únik z neštěstí. Kolik snů se rodí na polštáři mladé ženy!
Samotářské postavy se ale uchylují i na jiná místa vábící ke snění. Komora, nedobytná pevnost s jediným vchodem z textu Daniely Hodrové Podobojí (1999), pohltí ve svých tichých útrobách každou duši v nesnázích. Postavy prarodičů Davidovičových se ocitají zavřené v komoře bytu na Olšanech – jejich mrtvé duše se zde dobrovolně uvěznily. Babička sní sen o šábesovém ubrusu, který prostře na stůl při zásnubách vnučky. Sama komora o sobě říká: „Jsem komora sebevrahů a komora snílků (…) Jsem tím, co ze mne učiní moji návštěvníci, přicházejí mě oblažit jako zestárlou děvku jen ve chvílích své bezmoci a úzkosti.“
Také v koutě za skříní se nachází kouzelný svět – pavučiny jako krajka lemují obraz dětské fantazijní hry a z otvorů po červotočích vylézají nová dobrodružství. Prostor se mění v něco velkého, nového a příjemného, přesně podle dětských přání. Kout ale neotevírá jen dětské sny. Některé postavy do kouta odhazují nepotřebné nebo bolavé sny. Příkladem je Jenovéfa Nebezská z Pravěku a jiných časů (1996, česky 1999) Olgy Tokarzcukové. Hrdinka sní o šťastném návratu manžela z války. Sen o shledání ji tíží jako kámen, a proto jej ukrývá v koutě, aby mohla vejít zpátky do světa každodenních starostí o živobytí. Jenovéfa vědomé snění zahnala do kouta a odvrátila se tak od psychické bolesti. Někdy je potřeba vyjít z potemnělých koutů ven na světlo. Postavy usedají na židli nebo stoličku, blíže oknům. Kdybychom usedli na židli ke stolu, imaginace by byly chudší o hru světla a stínu. Židle patří k oknu.
Otevřená a zavřená okna
Pokud je okno zavřené, dáváme šanci teskným melancholiím, aby nás celé prostoupily. Snění nás připoutává k židli, nad níž se oblak představ vznáší jako ochranné pouzdro a těžko se z něj utíká. Představy se vykreslují na skleněnou tabulku okna, nikam neprchají, jen se dějí. Anči z Čapkova Krakatitu, jež usedala k oknu a snila se střevícem v ruce, se uzavírala v hloubi nitra. Postavy snící u pevně zavřených oken setrvávají v melancholii. Žádný ideál není zcela ideální – je zahalen temným závojem očekávané pravděpodobnosti, znásobené nejhoršími variantami. Sny jsou ponuré, šedé, se smutným nádechem. Náhle chybí důvod se zvedat z židle. Vyčkáváme v nehybnosti, vše je neměnné. Kdy Anči upustí střevíc z ruky a vytrhne se ze strnulosti snu? Stačí jediný pohyb – otevřít okno.
Otevřená okna jsou znakem příjemných chvil i snů. Snový oblak proplouvá místností rozechvíván jemným vánkem, tu se přiblíží k oknu a zase letí zpět ke snícímu. Nejsme nutně připoutáni k židli, prostupuje nás lehkost rozhodnutí vstát a odejít. Vzpomínky není třeba výrazně idealizovat, prostě se dějí ve svém původním znění. Babička Müllerová z Trýznivého města (1999) Daniely Hodrové plete u zavřeného okna a s každým okem se noří do fantazie: „A tu se babička Müllerová podívá z okna a vidí, že přes náměstí Komenského letí růžový Balon Praha, který se vznesl na Národopisné výstavě roku 1895.“ Proměňuje se ve slečnu Evu Kuklovou, v ideální obraz sebe samé. „A už na Evu Kuklovou z balonu mává otec a Eva Kuklová otvírá okno.“ Tímto gestem vpouští do místnosti čerstvý vzduch a probouzí veselé myšlenky. Kdyby babička v proudu snových představ neotevřela okno, neproletěla by se nad Prahou jako dívka. Svět se jí otevřel spolu s oknem.
Prostor deníku
Ženské postavy se často uchylují k deníkovému snění. Nabízí silnou oporu duši a nezáleží přitom tolik na pozici těla a vhodném místě. Deníky jsou významným dějištěm snění, sen zde zůstává navždy. Nemizí, ani neprchá otevřeným oknem. Kouzlo deníku navíc spočívá ve schopnosti vtáhnout do tajemství i nezasvěcené oči. Jadviga se při četbě manželova deníku vrací k důležitým okamžikům společného života. Ve snění se opakuje svatba, manželovy naléhavé prosby jsou znovu vysloveny a chybné kroky opět v pohybu. Jindy hrdinka prožívá manželův dokonalý sen. Deník jí připomněl, na co už dávno zapomněla a co kdysi ani neviděla.
Lůžko tedy není zdaleka jediným místem, kde se rodí sny. Peřiny představují jen jednu z dlouhé řady snových prostor. Téměř každé místo, každá činnost, každá vzpomínka či přání dokážou vyvolat bdělé sny, intenzivní nebo matné. Nepodceňujme jejich význam – a to ani v nepříliš probádané oblasti literárních znaků a symbolů. V novém tisíciletí ovšem stále sílící zájem o životní psychologii posunuje literární vědu kupředu. Také literární postavy směle překračují hranice snových obzorů, témat i forem. Nezbývá než hledat a interpretovat nová místa a spouštěče vědomých imaginací.
Autorka studuje komparatistiku.