Čí je to Idiot?

Pražské Dejvické divadlo má nově na repertoáru Idiota od Fjodora Michajloviče Dostojevského. Další ruská klasika se v divadle objevuje vedle inscenací Dostojevského Bratrů Karamazových a Oblomova od Ivana Alexandroviče Gončarova, které se zde uvádějí už od roku 2000. Idiota pro divadlo adaptoval a také režíroval jeho umělecký šéf Miroslav Krobot, stejně jako před téměř osmi lety Oblomova.

Osekaný klasik

V případě poslední inscenace je na místě otázka, je-li to Idiot Dostojevského, nebo spíše Krobotův. Inscenátor totiž s předlohou zachází velice volně a maximálně ji osekává – až do stadia absolutního minimalismu. Nenabízí divákům žádnou psychologickou fresku plnou osob a dějišť, ale zalidňuje hru jen desítkou postav a soustředí je na jediném místě. Z šesti set stránek románu přebírá jednotlivé příběhy a postavy bez ohledu na jejich důležitost v Dostojevského textu. „Hru o muži, který se vrací domů“, jak zní podtitul, tak lze označit spíše za inscenaci na motivy než přísně vzato za divadelní adaptaci.

Pro inscenační metodu ve vztahu k výchozímu textu je příznačná už samotná scéna (Martin Chocholoušek) – místo někde před Petrohradem, na kterém se průběžně střetávají všechny postavy. Něco mezi vlakem, nádražní čekárnou s automatem na vodku a kamny, a bytem se stolem a postelí. Jednotlivá románová dějiště se tak svým způsobem prolínají v jediném prostoru, který v sobě soustředí rozličné prvky každého z nich. Na scéně se skládají různé výseče mnoha scén a tvoří vlastně koláž.

Podobně Krobot jako kdyby vysekal útržky příběhů: často vypustil ty notoricky známé a naopak vypíchl jiné, v samotném textu spíše okrajové. Historie postav je tak spíše zatemnělá, dozvídáme se o nich vlastně jen to nezbytně nutné pro zachování soudržnosti celku. Inscenace však přejímá klíčové románové milostné zápletky. Nastasja Filipovna (Klára Melíšková) a Aglája (Lenka Krobotová) tak jsou středobodem střídavých námluv a rozchodů ve vztazích s trojicí Myškin (Pavel Šimčík), Rogožin (Martin Myšička) a Gaňa (Václav Neužil). Myškin a Gaňa vystupují jako váhavci, ucházející se chvíli o Nastasju Filipovnu, chvíli o Agláju, a Rogožin zas jako prudký chlap, posedlý jedinou ženou, kterého vášeň dožene až k žárlivé vraždě Nastasji Filipovny. Z rodiny Gani zachoval Krobot jen Varvaru (Jana Holcová), Gaňovu sestru, a jejich otce Ivolgina (Ján Sedal), generála ve výslužbě a opilce, který skončí ve vězení pro dlužníky, už však ne jejich matku. Pticyn (Petr Koutecký), ve své oddanosti a trpělivosti až trochu přitrouble působící nápadník, se na scéně objevuje především proto, aby dokreslil osobnost Varvary. Ta je na jedné straně tvrdá, na druhé nerozhodná a poddajná, až trochu flegmatická či „nemastná neslaná“ ve vztahu k Pticynovi. Své místo tu mají také souchotinář a svérázný filosof Ippolit (Richard Fiala) se svou matkou, prostitutkou Marfou (Martina Sľúková), která je v románu spíš epizodní postavou.

Aglája topí, Gaňa se plazí

Největší posun nastal v případě Agláji. Zatímco u Dostojevského je dobře situovanou dcerou generála, u Krobota zatápí v kamnech a vaří čaj. Jako kdyby ji vzal režisér za slovo, když v románu tvrdí, že chce změnit své sociální postavení. Zároveň však tímto posunem docílil mnohem většího kontrastu mezi ní a Nastasjou Filipovnou. První je ušmudlaná, krásná jen jakoby mimochodem, druhá je okázalá kráska, která si může mezi muži vybírat, protože drží v ruce balík peněz. Nerozhodné a svým způsobem fatalistické jsou však obě stejně. To jim ale nebrání poprat se na podlaze.

Sympatické je, že se herci vyhýbají patosu a hrají spíš civilně, mnohé scény dovádějí i k vtipné pointě (např. soutěž v pojídání celých vajec nebo Rogožinovo předstírané studium). Pavel Šimčík opravdu rozehrává Myškina jako cestujícího, který se náhodně zdržel na cestě. Jakoby mimochodem odpovídá na otázky, že přijel ze Švýcarska. Vypadá jako kultivovaný intelektuál, bezelstný obyčejný člověk, který se teprve učí hrát mezilidské hry. Ďábel Rogožin, který jako fotkou svého otce mává podobiznou samotného Dostojevského, působí ve vztahu k Myškinovi tak kontrastně jako Aglája ve vztahu k Nastasje Filipovně. Trochu zklamala Martina Sľúková, která je v roli Marfy dost jednostrunná a je vidět, že jí tento part nesedí. Sľúková je spíše herecký typ pro současnou dramatiku, což ukázala například v Divadle Letí.

Krobot si vybírá z Dostojevského jednotlivé scény, jindy se řídí jen mimoděk pronesenou větou, kterou rozvíjí do dramatické situace. Například Myškinova demonstrace Gaňovy touhy po penězích a jeho hledání venku v bahně schovaných peněz vychází v podstatě ze dvou románových vět (Nastasja Filipovna: „Je tedy pravda, co o tobě říkal Rogožin, že by ses za tři ruble plazil po čtyřech až na Vasiljevský ostrov?“ Rogožin: „Plazil by se.“). Když se oba ušpiní blátem, umožňuje tato domyšlená scéna Krobotovi také názorně ukázat nepříznivé počasí, kvůli kterému Myškin nemohl cestovat dál do Petrohradu, přinést ho zvenku přímo dovnitř. Zmíněný posun u postavy Agláji mu zas umožnil logicky ji začlenit do své dramatické stavby a rozvíjet celý příběh na jednom místě.

Ve scéně a kostýmech (Vladimíra Fomínová) jako kdyby se barevně odráželo venkovní blátivé počasí – výtvarníci se drželi černé, bílé, šedé, hnědé a tělové. Působí poměrně nadčasově, takže dobové ukotvení není nijak důležité. S barevně nevýraznou scénou a kostýmy pak kontrastují občas vypjaté emoce. Víc se tu ale mluví, méně činí nebo se příliš rychle mění stanoviska. S Oblomovem mají postavy v Idiotovi společnou neschopnost vzít závazně osud do svých rukou. Hlavně aby nic nebylo definitivní. Přesto celý děj směřuje k Rogožinovu vražednému činu – v podstatě k jediné definitivě.

Idiot v Dejvickém divadle je jednoznačně možný autorský a interpretační úhel pohledu. Ze vztahu k literární předloze však vychází divadlo kuse a ochuzeně. Vzhledem k naznačenému způsobu adaptace skoro až nahodile. Mohu-li přisoudit divadelnímu programu ve vztahu k inscenaci jakousi vypovídací hodnotu, připadá mi tištěný materiál věnovaný románu a Dostojevskému poněkud v rozporu s tím, jak s Dostojevského textem inscenátoři zacházejí. Kdyby se paradoxně od předlohy více emancipovali, dokázali by inscenaci možná lépe obhájit.

Autorka je divadelní kritička.