Vinohradská divadelní revoluce?

Uprostřed představení Beaumarchaisovy Figarovy svatby v pražském Divadle na Vinohradech se mě neznámá vedle sedící žena zeptala, kdo je herec, kterého právě v kostýmu soudce přinesli na jeviště. „A já ho nepoznala,“ zasmála se udiveně, když jsem jí zašeptala, že to je Petr Kostka. Troufám si konstatovat, že tato dáma skvěle demonstruje běžného vinohradského diváka, který chodí na známé divadelní, filmové, nejlépe však televizní tváře, baví ho je na scéně rozeznávat a při konzumaci představení se nechce příliš zapotit, natož aby byl zvědavý na nějaké komplikované večerní trávení. A tomuto divákovi umělecké vedení scény a její nový mladý režisér Daniel Špinar naservírovali Vojcka Georga Büchnera, německého „prokletého básníka“. Takový počin je možné chápat buď jako gesto velké odvahy, nebo jako akt naprostého šílenství.

Po Vojcka od kalhot na půl žerdi

Vinohradský repertoár se rozpíná od totálního mainstreamu, jako je právě například Figarova svatba, přes Jistě, pane ministře, inscenaci podle britského seriálu, která však na vinohradských prknech díky vybroušeným hereckým výkonům neurazí ani náročnějšího diváka, až po muzikál Donaha!, při kterém měšťácké publikum řičí, když spadnou první kalhoty. Muzikál přesně cílí na místní obecenstvo, na nic si nehraje a herci si své exhibice zjevně užívají. Do další repertoárové linie lze zařadit náročnější inscenace tří hostujících režisérů: Čapkovu Věc Makropulos v režii Davida Drábka, Čechovův Višňový sad v režii Vladimíra Morávka a Na krásné vyhlídce od Ödöna von Horvátha v režii Michala Dočekala. A vlastně svým způsobem sem patří také Adina, inscenace ambiciozní, leč nezvládnutá především po dramatické a režijní stránce.

I v kontextu neprvoplánových kusů se však dá Špinarův Vojcek označit za vinohradskou revoluci. Avšak tak nejednoznačnou, jak revoluce bývají – vznikl sice kus, na který má konečně skutečně smysl na Vinohrady jít, není ale jasné, kdo na něj bude chodit. Běžným vinohradským, na podobné divadlo nepřipraveným divákem pohrdá a vyhání ho z hlediště. Žádné jiné publikum ale nemá, protože ho sem, do bílé chlouby pražské rezidenční čtvrti, nikdo nenaučil chodit. Tak mrazivou, nechápavou a odtažitou atmosféru v hledišti, tolik nepochopení jako na Vojckově repríze jsem v divadle už dlouho nezažila.

Animální blbnutí

„Je to od sedmi, ale přijďte dřív, on tam blbne už čtvrt hodiny předem,“ upozornila mě paní pokladní, když mi prodávala vstupenku. Její soukromý názor na Vojcka byl vylouhovaný v tónu věty – řekněme shovívavost. Michal Kern v roli Blázna skutečně „blbne“ na jevišti už ve chvíli, kdy se diváci usazují v hledišti. Studii šílenství podává bez obalu, s rukou v rozkroku – žádné estetizování, ale animalita člověka vyhřezlá jak střeva na povrch po rozpárání mozku. Když ho zřízenci odvlečou z jeviště, je jasné, že brutality, ponižování, běsů a hnusu bude dost a dost, že divákům rozhodně nebude dobře po těle. Nasvědčuje tomu ostatně i jeviště s průhledy do zákulisí, s odkrytou mašinerií, které jako by režisér a scénograf (Henrich Boráros) otočili naruby a nastavili všem jeho nelíbivé vnitřnosti.

Převyprávěný příběh Vojcka zní srozumitelně a vlastně až banálně. Chudák voják Vojcek má jediný smysl života, Marii a dítě. Nechá se ponižovat a týrat, jen aby jim přilepšil. Marii svede Plukovní tambor a Vojcek, než aby o svou lásku přišel, radši ji zabije. To je věšák pro poetický text (v překladu Ludvíka Kundery) o tom, jak hluboko je možné srazit ubohého člověka, který se nemůže bránit. Co všechno ještě lze vzít tomu, kdo už zdánlivě nic nemá? Existují hranice lidské krutosti? Je vyšinutější trýznitel, nebo jeho oběť? Vinohradský Vojcek klade mnohé otázky a herci se překvapivě soustředěně zakousli do svých rolí.

Pavel Batěk podává Vojcka jako bědného člověka, který ušlapaný v prachu a zdecimovaný vojenským i lékařským drilem, kvůli němuž se nemůže ani volně (doslova) vymočit, udělá jedinou svobodnou věc – vraždí. Marii Lucie Štěpánkové sice zřejmě není úplně jasné, jestli své dítě miluje nebo je pro ni jen přívažek, zato ví, že chce žít; a život není s Vojckem, ale s Plukovním tamborem (Michal Novotný) – i když to nakonec je spíš jen mechanické souložení. Martin Stropnický i Václav Vydra jsou přesvědčivě vykloubení z normálu v rolích Hejtmana a Doktora, jen kdyby Stropnického nezradilo příliš zjevné maskování na plešato, které jeho roli přece jen koření špetkou šmíry. Danielu Kolářovou (tři role alternuje s Jiřinou Jiráskovou) těžko může vyvést z míry Vojcek, když má zkušenosti z náročné dramatiky německojazyčné oblasti z Pražského komorního divadla (Divadla Komedie). Jen Jaroslav Satoranský jako Stařeček působí, že si spletl kus.

Sprostota pro krátkozraké

Špinarův Vojcek se velmi dotýká našeho aktuálně žitého světa – jeho nejistoty, brutality, cynismu, sprostoty, vykloubenosti… Zároveň stále větší lidské zranitelnosti, která může skončit tím, že se z člověka stává tvor, zvíře, hmyz ne nepodobný tomu z Kafkovy Proměny. Režisér nepotřebuje povrchní aktualizace, explicitně se ostatně spokojí jen s jediným billboardem a se sluchátky na uších trsajícího Ondřeje (Daniel Bambas), které jasně děj posunují z 19. století, kdy text vznikl, do současnosti. Spoléhá na herce a slovo. Tomu ale musí publikum rozumět. A moc nerozumí.

Rozštěp mezi vesměs pozitivními kritickými ohlasy a během představení odcházejícím publikem však může poukazovat na to, že Vojcek je pro Divadlo na Vinohradech uměleckým mezníkem, na který jsou jen zatím tamní divácké oči krátkozraké. Na takové divadlo je třeba je připravit, nebo včas udělat něco pro to, aby přišlo publikum nové. Dosavadní odměna? Chladný potlesk poloprázdného hlediště. Možná dočasně, snad Vojcek ukazuje novou vinohradskou cestu; možná bude muset soubor zařadit zpátečku. Revoluce totiž občas požírá své děti.