Umělkyně Niki de Saint Phalle, celým jménem Catherine Marie-Agnès Fal de Saint Phalle, se narodila roku 1930 ve francouzském městě Neuilly-sur-Seine a zemřela roku 2002 v kalifornském San Diegu. Její dílo, zahrnující rozmanitou škálu výrazových prostředků (včetně filmu), má v sobě podtext angažovanosti ve jménu ženské emancipace. Čitelné jsou tu ohlasy militantně laděných strategií raného feministického hnutí v Americe. Leitmotivem autorčiných soch, asambláží, kreseb a akcí je ženský svět spojený s proměnami tělesnosti, se sociálním a společenským zařazením, které ovlivňuje ženskou psychiku; svět složený ze vztahů a komunikace, útoků a obrany, vitality a skepse, naděje a destrukce. Křehký a dočasný materiál (papír, fixy, nitě, dráty, korálky, textil, plast) střídá Niki de Saint Phalle s robustními tělesnými formami, tělesnost napumpovaná k prasknutí, kterou odlehčuje pestrobarevným povrchovým dekorem. První obrazy jsou terče, do kterých se střílí a které krvácejí, později se hmota proměňuje na nositelku životní vitality a ještě později se začíná opět roztékat, hroutit a deformovat. Je to melancholicky podbarvený koloběh životní pouti, plný zraňování, krátkých euforií a skeptického bilancování.
V cyklu Dopisy z roku 1968 autorka reflektuje vlastní vztahové peripetie. Kresby-dopisy, kterými oslovuje své nejbližší, skládá z komentovaných piktogramů, ornamentalizovaného písma, z detailů a marginálií navázaných na příběhová sdělení. Někde jsou děje bilanční, jinde jsou vhledem do fiktivní budoucnosti, „jak by se to asi mohlo stát“ (např. kresba Můj milý, co bych měla udělat, až zemřeš?).