Jak se zbavit strachu

Třináct povídek skládajících se v knihu publikovanou pod českým titulem Třináct měsíců (originální název Black Swan Green odkazuje k místnímu názvu dějiště románu) dává dohromady fragmentární, ale přece velmi soudržný portrét jednoho roku v životě třináctiletého Jasona Taylora. Rok 1982 byl pro Anglii rokem války o Falklandy, obdobím ekonomické deprese, masového propouštění a třímilionové nezaměstnanosti. Jasona však povětšinou zaměstnávají jiné problémy: snaží se maskovat své řečové zadrhávání, prosadit se co nejlépe v partě vesnických kluků a zapůsobit na Dawn Maddenovou. Mitchell si stále dobře pamatuje zažité či zahlédnuté strachy a problémy dospívání, všudypřítomné obavy o zachování tváře a nejistého postavení v partě vrstevníků. Líčí je bez přehánění, ale zároveň prosté nostalgického zlehčujícího odéru, který tak často ulpívá na vyprávěních z mládí.

Formální výstavba Třinácti měsíců připomíná moderní seriálové struktury, v nichž jednotlivé epizody fungují do velké míry samostatně, avšak v souhrnném čtení se nakonec propojí a dají zaznít rozsáhlejším dějovým liniím. Jinak ale forma knihy působí v porovnání s předchozími Mitchellovými díly až cudně staromilsky. Jistě, ani tentokráte si autor neodpouští drobná pomrkávání na čtenáře, knihy v textu zmiňované nezřídka odkazují k možným interpretačním klíčům jednotlivých povídek, postavy z předchozích Mitchellových fikcí nacházejí i v novém textu trochu prostoru a hlavní hrdina píše básně nesoucí názvy shodné s předkládanými povídkami. Pro komplikované postmoderní skládačky, pyramidy a labyrintická schémata ale není v Třinácti měsících mnoho místa, snad v odpovědi na výtky některých kritiků ohledně nadřazenosti formy nad obsahem u dřívějších děl. Pevný diktát kalendářní organizace dává vyniknout jiným složkám díla.

Portréty přežití

Třináct měsíců je autorův druhý „jednohlasý“ román a Jason Taylor je již druhým Mitchellovým hrdinou, jehož sledujeme v průběhu (jak jinak než komplikovaného?) dospívání a hledání vlastních souřadnic v okolním světě. Poprvé autor tímto směrem zamířil ve svém druhém a neprávem poněkud opomíjeném románu Number9Dream (2001). Dvacetiletý mladík Eidži Mijake z malého ostrůvku na jihu Japonska v něm přichází do chaotického Tokia hledat svého nikdy nepoznaného otce.

V rozdílech mezi Number9Dream a Třinácti měsíci můžeme rozlišit dvě varianty bildungsromanu (nehodí-li se v tomto kontextu hovořit spíše o jeho angloamerické příbuzenské formě, románu „coming-of-age“). Tam, kde je Eidži, jakkoli leckdy chaoticky a zdánlivě náhodně, veden svým vytčeným úkolem, Jasonův život (a vyprávění) o žádném velkému plánu nevypovídá. Když Eidži hledá ztraceného otce, musí přitom přežívat nástrahy velkoměsta – Tokia, lásku či jakuzu nevyjímaje. Jason se coby třináctiletý kluk s řečovou vadou snaží spíš žít a přežívat, udržet si těžce vybojované místo mezi ostatními, ale zároveň neztratit vlastní vůli a osobnost. Eidžiho příběh je hledáním, Jasonovo vyprávění před námi sestavuje portrét. Portrét dospívajícího chlapce, portrét britského venkova osmdesátých let, ale možná i ještě něčeho obecnějšího.

Porozumět strachu

V protikladu k Atlasu mraků (česky BB Art 2006; viz A2 č. 10/2007) coby románu o moci a civilizační agresi můžeme Třináct měsíců označit za knihu věnovanou strachu, obavám z odhalení slabosti (řečová vada, rozbité hodinky po dědečkovi) a následků projevené jinakosti. Hledání způsobu, jak se strachu zbavit – či spíše naučit se jej chápat jako nedílnou součást existence –, je tématem, které se různým způsobem promítá do všech povídek knihy. Závěrečné získání kontroly nad vnitřními obavami a vzpoura proti mlčení přímo souvisí s proměnami, jimiž hrdina v průběhu roku prošel. O slovo se hlásí okolní svět s jeho problémy a jedinou možností, jak v něm přežít, je vyrovnat se s dětskými přízraky. Ne je porazit, ne zničit. Uzavřít příměří.

S příchodem dospělosti se proměňuje i vní­mání prostoru. Jistota vesnice a přilehlých luk a lesů, míst bezpečně vyčleněných z okolního světa, je postupně narušována. Moderní hity pop-music, sušenkové inovace i nejnovější herní automaty, to vše mládež z Black Swan Green s chutí vítá a zakouší. Prosakování okolního světa má ale i tragické důsledky, ať už je to pro všechny obyvatele městečka šokující smrt jednoho z vesnických rodáků Toma Yewa ve falklandské válce, nebo neodvratitelný pracovní i soukromý pád hrdinova otce. Dětství je les a vesnice, jistý a izolovaný prostor bezpečí před vnějším. S dospělostí přichází zpochybnění tohoto světa, rozklad představ o proporcích prostoru.

Zítra zapomenutá slova, věci, značky

Mnohé kritické ohlasy na Mitchellovo zatím poslední dílo s gustem a trochou bulvární investigativnosti ohledávaly jeho domnělou autobiografičnost; pro zvolenou žánrovou formu i některé shodné biografické údaje mezi hrdinou a autorem lze ostatně tyto pokusy snad i pochopit. Mitchell sám se těmito dohady zdá se dobře baví, v rozhovoru se Stevem Finbowem pro časopis Stop Smiling uvedl, že „Třináct měsíců je autobiografie z 52,1 procenta“. Čtenář může recenzentské dohady po autobiografičnosti úspěšně vypustit (jak výrazně se změní naše vnímání textu, dozvíme-li se, že napsáním v knize předkládaného faksimile vzkazu od Jasonovy matky byla pověřena matka autorova?), důležitější než domnělé odkazy k spisovatelovu mládí se zdá být otázka autentičnosti, přesvědčivosti stylizace do projevu mladistvého, zde navíc ztížené pevným časoprostorovým ukotvením. A právě ve vynikající stylizaci, bravurně zvládnuté ich-formě dospívajícího kluka spočívá jeden z největších úspěchů díla.

Dojem autentičnosti vypravěčského hlasu podporuje v románu sezonní lexikum, slova a spojení, která po několika týdnech či měsících na výsluní teenagerského projevu končí na skladišti zastaráním diskreditovaných výrazů. „Nikdo (…) už neříká ‚boží’, Taylore,“ dozvídá se v září 1984 Jason z úst vesnického sígra. Do celého textu Třinácti měsíců jsou také rozesety desítky a stovky již zapomenutých dobových reálií. Vždy je ale naštěstí kladen důraz na přirozenost jejich výskytu, pomáhají vytvářet atmosféru doby, ale nikdy se z jejich užívání nestává jen bohapustá exhibice.

Výsledky Mitchellovy pečlivé rešeršní práce, která se projevila už v minulých, široce rozkročených románových konstrukcích, představují společně se stylizací promluvy dospívajícího se všemi jejími dobovými a slangovými výrazy jistě velkou překladatelskou výzvu. Petra Diestlerová se s tímto nelehkým úkolem vyrovnala se ctí, Jasonova promluva působí i v českém jazyce přirozeně, vyniknou i podařené dialogy mezi postavami.

Třinácti měsíci David Mitchell dokazuje, že není „jen“ nenapravitelným postmodernistou, který se vyžívá v geometricky organizovaných formách a rozmáchlých textových bludištích. I v mezích tradičního žánru románu „coming-of-age“ se pohybuje neméně jistě a přináší jednu z nejpoutavějších a výsostně uměleckých „osobních historií dospívání“.

Autor je bohemista.