Kytara mezi polyteismem a promiskuitou

Až zanedlouho přijedou do Prahy koncertovat slavní meditativní hardrockeři Earth, přivezou s sebou pozoruhodného, žánrově nepravděpodobného spoluhráče. Cesty dnešních stylových mutací a proměn jsou nevyzpytatelné: kdo by řekl, že současné klubové publikum bude aplaudovat instrumentalistovi, který hraje sólově, občas přímo „klasicky“, na kytaru?

V nástrojové virtuozitě je něco starodávného. Nepřiléhavého k dnešku, kdy svobodné individuality hrají na činel smyčcem a na kytaru kartáčkem na zuby. Sir Richard Bishop je ovšem virtuos s podezřením. Do poslechu jeho hry se postupně vkrádá tušení: tohle fakt nebude kolega Lubomíra Brabce! Virtuózní čistota na chvíli povolí, skulinami se cpe dovnitř primitivismus i free improvizace, nejlogičtější pak je několikeré vytěsnění kytary a pokračování u klavíru. Co je zač tenhle tulák, který mívá společné koncerty s Animal Collective, Yo La Tengo nebo Bonniem „Princem“ Billym?

Richard Bishop hrál šestadvacet let s neorituálními muzikanty a performery Sun City Girls (rozešli se v dobrém po smrti bubeníka). Hodně cestoval, často do Indie, je hinduista. V Asii a Africe filmuje hudební rituály: pomáhá tak shromažďovat materiál pro DVD-vydavatelství Sublime Frequencies, které vede jeho bratr Alan. V minulosti se Richard živil také prodejem vzácných knižních tisků, hlavně okultní literatury. Magie je pro něj, zdá se, nekoketní součástí života – viz oddíl seriózních odkazů na jeho webu. A také slyš lání všem, kdo si dělají z Aleistera Crowleyho součást image. V rozhovoru pro The Wire řekl: „Když slyším někoho chvástat se, že provádí to a to, myslím si: ty idiote. Každému by mělo být jasné, že veškeré magické činnosti jsou naprosto soukromá věc. ,Znát, chtít, odvážit se a zachovat mlčení.‘ Zachovat mlčení, sráči! Držet hubu!“ A smál se.

Název prvního sólového alba Salvador Kali (Revenant 1998) dobře signalizuje dva prameny inspirace. Delší volnější experimenty, jakási noise-psychedelická-exotika, dostaly zase titul štítivě se odtahující od kytarové klasiky Beatles s hostujícím Claptonem: While My Guitar Violently Bleeds (Locust Music 2007). Určující jméno má i novinka Polytheistic Fragments. Je to relativně snadné album, do kterého Bishop uložil inspiraci „různými bohy“. Jedním úběžníkem je Django Reinhardt, jindy je tu jasný a čitelný styl Cheta Aktinse: takové to pikování krátkých tónů na elektrickou kytaru, u nás spojené s „rozcvičkovou“ Skupinou Karla Duby ze šedesátých let. Občas Bishop nástroj flamenkově rozvibruje, pak zas moduluje elektrický zvuk v indických souzvucích, jindy jako by se rozhodl vyjít z doprovodů Kryla a Plíhala. V nejlepších okamžicích (Free Masonic Guitar) slova pro styl nejsou nablízku, jen se v extázi míří kamsi hluboko. Že by v Bishopovi našla kytara svého Uriho Caina, tedy syntetika a eklektika s mimořádným citem pro skryté souvislosti vyplývající z příběhů nástroje?

Bishop je zřejmou součástí dnešní dekonstrukce folku a písničkářství: zahodil slova a soustředí se na to, kolik příležitostí má kytara. Pokud jsme cítili, že u mnohých „básníků s kytarou“ by nás dokázal zaujmout jen sám „doprovod“ (pro mě Suzanne Vega, Lou Reed, Merta, Nos, Konvrzek...), Richard Bishop tento moment katapultuje do středu svého zájmu. A v dnešním babylonu stylů připomíná, že cvičit na nástroj, ten dávný hráčský sebenárok, může být součástí poetiky tak osobní, jakou jen tahle doba žádá.

Autor je hudební publicista.