Rotterdamský festival, probíhající od 23. ledna do 3. února v holandské přístavní i obchodní metropoli po sedmatřicáté, je trochu jinou přehlídkou, než jakou bychom od festivalu očekávali. Filmové hvězdy a herecké celebrity sem totiž mají vstup zakázaný, na rozdíl od osobitých filmařů, mezi nimiž se letos vyjímali Alexandr Sokurov a Tsai Ming-Liang. Podle letité legendy museli jednou zástupci festivalu dokonce vyslat zkušeného agenta na letiště, aby odradil jistou hollywoodskou hvězdu od úmyslu vkročit na horkou půdu slavnosti filmu, nacházející se kolem centra de Doelen, moderního kina Pathé, nostalgického divadla Luxor nebo Rotterdamse Schouwburgu a hned vedle „čínské čtvrti“, jejíž restaurace jsou večer plné mladých radikálních filmařů.
O Nizozemcích se říká, že jsou hrdí na svou liberální svobodomyslnost i podnikavost a dokonce jsou neskromně přesvědčeni, že by tím mohli jít příkladem druhým. Snad proto se rotterdamský festival snaží rok od roku především mapovat nové progresivní impulsy ve filmu, případně kulturní či intermediální dialogy. Mezinárodní soutěž se týká tvůrců prvních a druhých filmů a elitní profilová sekce Sturm und Drang inventarizuje vizionářské i osobité přístupy v kinematografii. Sázka na budoucnost bývá ale často riskantní či přinejmenším dobrodružná a divák si občas připadá jako hledač jedlých hub v širém lese. Na druhé straně, kde jinde uvést svůj debut než v Rotterdamu, kde si vypěstovali skutečně tolerantní a odvážné publikum?
Před třemi lety se mluvilo o novém ruském nezávislém filmu, o rok později o probouzející se chilské kinematografii a loni se dostalo na profil rumunského zázraku. Letošním tématem, byť ne tak přesvědčivým, se stala malajská nová vlna a thajské obrození originální imaginace. Tomu odpovídalo udělení dvou ze tří hlavních cen rotterdamského tygra. Jeden si odnesl thajský snímek Báječné město (Wonderful Town), v němž Aditya Assarat nabízí sociální obraz země zničené hned v několika ohledech přírodní tragédií tsunami. Druhým vítězem byl porotou s íránským filmařem Jafarem Panahím v čele vyhlášen malajský film Květina v klopě (Flower in the Pocket). V něm režisér Liew Seng líčí na půdorysu svěžího pouličního příběhu dvou osamělých kluků, o něž jejich otec nejeví zájem, naléhavý obraz rozpadajícího se společenství chudoby a bezvýchodnosti.
Vyprávěcí figury outsiderských příběhů, obtížného dospívání, života v exilu, v azylu či třeba na konci světa se v celém programu opakovaly nesčetněkrát. Nicméně patrný byl odklon od intelektuální rétoriky k meditativním, syrovým či bezprostředně chvějivým snímkům, které spíše ohmatávají „maso“ života, než aby svědčily o promyšleném pohledu. Několikrát se z pódia ozvala výzva, abychom přestali přemýšlet a přijali film „svobodně“ takový, jaký je. Nejzdařilejším příkladem hledání absolutní svobody byl snímek senegalského filmaře Alaina Gomise Andalusie (Andalucía), komediální a anarchistický ve smyslu filmů Jeana Viga či Joăa Césara Monteira. Jeho Alžířan Yacine (Samir Guesmi) volně pluje Paříží, nedokáže se nikde usadit, ničemu podřídit, ačkoliv za to platí vysokou cenu samoty, outsiderství i života na okraji. Svými komediálními až postupně surrealistickými karamboly ale vytyčuje hranice svírající reality, v níž jen obtížně dochází klidu a pokoje. Ale jak jinak žít sobě věrně, když svět je tak „nevěrný“ a každý pokus o jeho uchopení nekončí tragédií, ale spíše tragikomicky?
Michal Procházka, Rotterdam