Fidel Castro definitivně opouští nejvyšší státní funkce. Co tato změna přinese ostrovu, kterému vládl tvrdou rukou téměř padesát let?
Od chvíle, kdy v roce 1980 Omar Collazo opustil i se svou ženou a dvěma dcerami Kubu, čekal na den, kdy Fidel Castro oznámí svou rezignaci. Když ale minulý týden zaslechl z rádia, že se vůdce komunistického režimu vzdává prezidentského postu, jeho nadšení opadlo. Hned druhou zprávou totiž bylo, že vedení karibského ostrova s největší pravděpodobností převezme Fidelův mladší bratr Raúl.
„Nikdo dnes neotevřel šampaňské,“ prohodil Collazo v debatě s dalšími dvěma Kubánci před jednou z miamských restaurací. Zatímco v červenci 2006, kdy Fidel Castro předával kvůli špatnému zdravotnímu stavu dočasně své funkce Raúlovi, probíhaly po celém Miami bujaré oslavy, minulé úterý byl v ulicích klid. A nejinak tomu bylo i na Kubě.
Téměř půl století přetrvávající vláda jednoho muže vybudovala v lidech permanentní strach a naprostou apatii vůči vládní politice. „Nevím, co na to říct. Já se odsud chci jen dostat. Tento systém nemůže pokračovat,“ říká Alexis, který pracuje jako popelář v Havaně a nepřál si uvést své příjmení.
Kubánci se bojí o vládě na veřejnosti jen zmínit, natož aby se ji pokusili svrhnout. O Castrově rezignaci se obyvatelé Kuby dozvěděli paradoxně až jako poslední. Nejprve byla totiž zpráva uveřejněna v internetové verzi vládního listu Granma, ke které se většina Kubánců nedostane, protože internet je v zemi, kde obyčejný člověk vydělává tři dny na zubní kartáček, skutečným luxusem. Vláda navíc zavedla zákon, který Kubáncům zakazuje vlastnit počítač.
Roztříštěná opozice
Odchod jednaosmdesátiletého Fidela Castra z čelních státních funkcí zůstává i přes zdánlivou netečnost obyvatel mezníkem v dějinách Kuby. Nebo by alespoň mohl být, pokud jeho bratr Raúl dostojí svým slibům. Teorií, jak Raúl se svou mocí ve skutečnosti naloží, je několik. Jisté ale je, že charismatického vůdce revoluce, který v roce 1959 svrhl diktátorský režim Fulgencia Batisty, nemůže plně nahradit. Šestasedmdesátiletý Raúl se několikrát projevil jako větší pragmatik Fidel, především když hovořil o důležitosti ekonomických změn na ostrově nebo o zrušení zákazu cestovat do zahraničí, který pro Kubánce platí. Několikrát se také zmínil o tom, že propustí na svobodu vězně svědomí, kteří byli zatčeni kvůli nepřátelskému postoji vůči režimu v březnu roku 2003 a z nichž stále zůstává za mřížemi přes padesát.
Někteří experti se domnívají, že Raúl, jenž nemá u Kubánců zdaleka tak pevné postavení jako Fidel, bude muset již tak zchudlý lid nějak „nakrmit“ a alespoň některé změny realizovat. „Pokud Raúl Castro Kubánce neuspokojí, budou usilovat o zlikvidování režimu,“ soudí například Oswaldo Paya, zřejmě nejznámější kubánský opozičník.
Část opozice na Kubě, jejíž sílu a vliv do značné míry oslabuje její názorová roztříštěnost, Raúlovi věří. Většinou jde o lidi, kteří dříve patřili k oporám režimu a nyní trochu připomínají osoby spjaté s rokem 1968 v opozičním hnutí někdejšího Československa. Věří, že socialismus není špatný, že byl jen ukraden hrstkou „militantních dinosaurů“, jak přezdívají Fidelovi a jeho věrným. Jsou proto ochotni také podpořit Raúlovy myšlenky a následovat vzor čínského socialismu. „Raúl Castro musí provést změny. Ne že by byl větší demokrat než jeho bratr, ale je pragmatičtější. Fidel nikdy nechtěl žádné změny provést, protože věděl, že ekonomické změny jsou předvojem politických změn. Raúl vždy svého bratra respektoval, ale teď už mu nic jiného nezbývá. A já doufám, že se naplní Fidelova předpověď a nastanou posléze i politické změny,“ říká ekonom Oscar Espinosa Chepe, který se ještě v osmdesátých letech podílel na oficiální politice.
Čekání na smrt
Výraznější změny ale nelze čekat dříve než s pohřbem Fidela Castra, shodují se někteří lidé na Kubě i zahraniční experti. „Dokud bude naživu muž, který provedl revoluci, bude pro všechny velmi obtížné jít proti němu,“ tvrdí například Susan Purcellová z univerzity v Miami. Také sám Fidel Castro v oznámení o rezignaci naznačil, že jeho odchod není definitivní. „Můj hlas ještě uslyšíte,“ napsal. V esejích uveřejňovaných oficiálním tiskem několikrát „zaútočil“ na svého bratra, kdykoli dal Raúl najevo ochotu k diskusi o případných změnách v zemi. „Dokud žije Fidel Castro, nic se nezmění,“ míní proto Sonia Alvarez Campillová, manželka pětapadesátiletého Felixe Navarra, kterého režim odsoudil v roce 2003 k 25 letům vězení za to, že založil opoziční politickou stranu.
Novinář a psycholog Guillermo Farinas, jenž v roce 2006 držel hladovku za přístup na internet, se bojí nejhoršího. Situaci na Kubě přirovnává ke kotli s vroucí krví, který co nevidět vybuchne. „My, kteří vystupujeme veřejně proti režimu, si tím ulehčujeme svému
hněvu. Ale obyčejní lidé, kteří mají strach z represí a dusí hněv v sobě, jednou vybuchnou,“ říká a dodává: „Doufám ale, že i přesto bude vývoj spíš podobný tomu, jaký byl u vás v Československu.“
Castrův odchod vyvolal pozitivní reakce Spojených států, proti kterým vedl nejdéle vládnoucí diktátor současnosti celoživotní boj. Případný posun v nyní nulových kubánsko-amerických vztazích by jistě mohl situaci na ostrově výrazně změnit. Bílý dům ale nastolil jasné podmínky: jednat se začne pouze tehdy, propustí-li kubánská vláda politické vězně a zavede-li demokratický pluralitní systém. Ovšem vedoucí představitelé režimu i obyvatelé ostrova mohou mít jiné priority. Někteří kubánští experti se již vyjádřili, že ve zbídačelé zemi jsou přednější ekonomické reformy, a až potom může dojít i na politické změny.
Autoři působili jako zvláštní zpravodajové Deníku na Kubě.