Člověk ve spárech dějin

Tématem většiny knih Oty Filipa je člověk, jehož přepadly dějiny a zatěžkaly mu záda pořádnou zátěží; dějiny, kterým se nelze ubránit, zbavit se jich, uprchnout před nimi. Hrdinové jeho příběhu se s nimi často pokoušejí dohodnout, přijímají nutnost hrát to na obě strany, vyměňují „něco za něco“. Mravní poklesky a selhání se v jeho prózách zvenčí jeví úplně jinak než zevnitř – vždyť člověku se chce přežít i za cenu kompromisů. „Zásadový může být jen člověk pod šibenicí,“ říká Filip v románu Cesta ke hřbitovu (1968), tedy jen tehdy, nemá-li už co ztratit. A v próze Blázen ve městě (1975): „Boží mlýny, jak známo, melou naslepo. Rozdrtí každého, kdo se mezi ně dostane: reakcionáře, bolševiky, kádrováky, kominíky i učitele v důchodu.“ Mravní normy a jejich relativizace a korektivy vždy autora eminentně zajímaly. Kromě zmíněných děl prostupují i jeho vrcholným románem Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974) a dotýká se jich vlastně v celé své tvorbě.

Vykřičet své hříchy

Motivace je u Filipa bezesporu též výsostně osobní – na počátku stojí prožitek pohany a ponížení – jeho otec se po okupaci „dal k Němcům“ a syna poslal do germánské školy. I další Filipovy osudy byly klikaté – po studiích elév v Mladé frontě, vojna u PTP, redaktor okresního plátku v pohraničí, zaměstnanec rozhlasu, 1968–69 redaktor ostravského Profilu a úspěšný prozaický debutant, posléze politický vězeň, opět dělník, a po emigraci do SRN (1974) spisovatel a lektor na volné noze. V lednu 1998 Bavorská televize odvysílala dokumentární film Der lachende Barbar, odhalující neznámá temná fakta z jeho životopisu, jenž do Filipova života zasáhl brutálním způsobem – jeho syn Pavel si v přímé souvislosti s jeho obsahem vzal život. Filip se rozhodl vyrovnat s tragédií sepsáním své biografie: první část pod titulem Sedmý životopis vydal roku 2000 a nyní diptych uzavírá. První kniha dovádí autorovy osudy do roku 1952 a zachycuje tady inkriminované okolnosti Filipova provinění – zpravil svého příbuzného, funkcionáře KSČ, o záměru sedmi „černých baronů“ uprchnout na Západ. Strýc vše oznámil, mladí muži byli odsouzeni a uvězněni, Filip vyvázl bez postihu. („V roce 1956 byli všichni na svobodě. Já nikdy.“) Objemné pokračování dovádí Filipův příběh až do současnosti.

„Mám v sobě zběsilou touhu vykřičet na sebe své hříchy a svou pravdu o sobě i o jiných,“ uvozuje Filip svou rekonstrukci minulosti, jež je vyznáním i doznáním, obhajobou i obžalobou, dokumentem, který zároveň aspiruje na velký román o minulém půlstoletí. Vypravěč je stíhán myšlenkami na pomstu „sedmi devíti lidem“, kteří podle něj přispěli k smrti syna, ale nepomíjí ani podíl vlastní, masochismus v něm zápolí s touhou po sebeočištění. Autobiografie pomocí časových střihů surfuje mezi obdobími, státy a prostředími, podle toho, jak si vývoj příběhu sám říká o přesuny a salta v chronologii; navozuje konfrontace po letech, aby se přesvědčil, zda ještě vzduchem poletují části rozbitých osudů, pátrá po tom, co ze všeho vlastně zbylo.

Opulentní hostina příběhů

Filip jako vypravěčský typ je posedlý démonem fabulace, který je nenasytně obžerný, neukojitelný, neunavitelný, nezastavitelný. Nemůže žít bez permanentně strojené opulentní hostiny příběhů, při každém pohledu či vzpomínce na člověka, dům, místo, pokrm atd. už mu dráždí útroby historka, která musí ven, vpadnout do textu, který se v úžasném tempu a permanentní akci řítí vpřed s razancí odbržděného kamionu, jako by vznikal v jakémsi vypravěčském transu. Zároveň si Filip v tomto oceánu příběhů uchovává smysl pro pateticky dramatický efekt, gesto i inscenaci, líbí se mu groteskno, neskutečné surreálno i poetika trapnosti – vždy zůstává literátem s jistými návyky i záměry. Osmý životopis představuje ironicky jako „socialistický realismus bez kladného hrdiny“, ale spíše se blíží pikaresknímu románu, v němž vznětlivý hrdina prochází šlendriánem a profízlovanou každodenností reálného socialismu i všehochutí exilu, přinášejícímu nesnáze, úspěchy, jistoty, překvapení i zklamání.

Autobiografista a dokumentátor se sváří s fabulátorem: postavy asi někdy říkají spíše to, co by podle logiky literárního díla říkat měly, než to, co skutečně řekly; tirády, které postavy pronášejí k druhým, jsou vždy úplné, nepřerušované; jazyk režimistů dokonale ilustrativní. Filip to ani nezastírá – když vypráví, jak v exilu spatřil Zdeňka Mlynáře, předního komunistického protagonistu Pražského jara, rozjímat a modlit se v kostele, píše: „Mám však dojem, že jsem v Mlynářově pravém oku a na tváři zahlédl třpyt několika pravých slz. A kdybych je nezahlédl, tak bych si dnes dvě nebo tři slzy vymyslel.“ Z této pasáže není nakonec vůbec jasné, jak to bylo – víme jen, že se autor hlásí ke svému spisovatelství, které se nenechává připravit o příležitost – možná i tam, kde se k tomu Filip nepřiznává. A v tom je z hlediska „pravdivosti“ jistá svízel – pohybujeme se v rovině neověřitelnosti, někde se přidává, někde ubírá. Na jiném místě Filip vykládá, jak s ním na hranicích 14. listopadu 1989, těsně před revolucí, mluvili celníci, když jel na pohřeb Jana Skácela: podle nich prý se Skácelem navštívili „Frančeska Petrarku, básníka, zřejmě buržoazního podvratného živla“ – tahle anekdota kolovala v desítkách verzí, jméno je zaměnitelné a určitě ji v komunistické stupiditě někdo i zažil, ale tipoval bych, že Filip nikoli.

Smutek nad popelem

Ať už mimoděk či záměrně, vzniká Filipovým dílem i velká práce o všednodennosti v minulém režimu. Filipovi se daří v těch malých dějinách, kdy věrně a kreativně zobrazuje příznačné situace, zvyky, obyčeje i podmínky tehdejšího režimu. Ale cokoli nad tím se mu slévá do nerozlišitelně jednostejné šedi, nivelizuje a simplifikuje, zkresluje. Tak například „před Vánocemi 1966“ mu listonoš přinese lexikon moderního malířství, zaslaný ze Západu. Listonoš tajně maluje „abstraktně, aby to súdruzi neviděli“, protože mu „ten socialistický realismus nebo socialisticko-proletářský folklor už leze krkem“. Jenže v oné době už „súdruzi“ měli úplně jiné starosti než boj s abstrakcí, stačí nahlédnout do tehdejších revuí a programů výstav; je to totéž jako třeba tvrdit, že tehdejší český film, už dávno plný skvělých děl, ovládala propagační agitka. Listonoš (anebo Filip?) se plete o celá léta. Čtvrtý sjezd spisovatelů z roku 1967, který zacloumal režimem, charakterizuje jako „boje o koryta a prebendy“. Cítíme tu roztrpčené ublíženectví člověka vytlačeného na periferii – a opravdu Filipův tristní úděl determinovala skutečnost jeho severomoravského bydliště – to bylo nejprve opožděné za pražským „liberalismem“ a za normalizace tu coby disident byl jako nahý v trní. Při popisu privátních chvil někdy velmi otevřený Filip klesá pod hranice vkusu – s gustem neopomene zpravit čtenáře o extempore známého historika v bordelu.

Ale Filipův román se především ptá – co je paměť? „Ve dnech, v týdnech i měsících, které jsem zapomněl, jsem, aniž bych to zpozoroval, vlastně nežil“, a jinde autor praví: „s příběhy, které jsem žil, si často nevím rady, splývají mi v jeden celek, ale ještě častěji se mi v paměti roztříští na žalostné zbytky, na epizody“. Autor jednak prezentuje smutek nad popelem, v který se paměť mění po spálení diářů a zápisníků, a naproti tomu vnímá vzpomínky jako dotěrné erí­nye, které činí z paměti peklo. Nakonec musí svou paměť přijmout i s nejistotou, vytvářenou vlastní nedokonalostí, sklony i realitou vnější manipulace, s níž se celý život utkával. Proto je též Osmý životopis románem o strachu – celý „československý“ Filipův život se odehrával pod kuratelou surových i chladně necitelných manipulátorů, mezi oky agenturních sítí, v hlášeních špiclů a udavačů. Strach, před kterým Filip utíká k alkoholu, k psaní a nakonec za hranice do „svobodného světa“, strach, jemuž v jistých fázích svého života podlehl a řekl ďáblovi ano. Jeho kniha chce sdělit také to, že s minulostí se vypořádat vlastně nelze – její kontury jsou rozmlžené, vždy je plno karatelů, kteří se nespokojí s ničím a jimž se člověk nechce dávat napospas. Filip, který sám soudí a tepe osmašedesátníky ostošest, pateticky prohlašuje: „svým žalobcům a soudcům přeji jejich neochvějné sebevědomí, jejich ješitnou neomylnost, jejich exhibicionisticky inscenovanou mravnost“. Osud naložil Filipovi až příliš – ale neulehčuje si tu něco zbytečnou filipikou? Takoví soudci ho přece trápit nemohou. Pokud se odhodlá pohlédnout pravdě do očí, bude si nejpřísnějším soudcem člověk nakonec sám.

Autor je literární historik a kritik.