Frank Bretschneider: Rhythm

Celoživotní milovník zvuku a dlouholetý umělec v oblasti field recordings Chris Watson ve svém textu No Silence Please popisuje ideální zvukovou nahrávku podobně jako dobrou fotografii. „Zkrátka musí mít světlo i stín, hlasité i tiché pasáže, vše dokonale propojené.“ Hudebníci zastřešení berlínským labelem Raster-Noton jako by se tenhle bonmot snažili odpovědně naplnit, ovšem teprve poté, co jej podrobí důkladné reinterpretaci. Pro Watsona, pohybujícího se s prostorovým mikrofonem po anglickém pobřeží ve snaze zachytit bouřkové výboje, je nejhlasitější právě dunivý hrom, hluboký zářez do zelektrizovaného ovzduší. Přirozeným biotopem Chrise Watsona, BJ Nilsena (kteří mají na kontě společnou nahrávku s všeříkajícím názvem Storm) a umělců vyznávajících estetiku „hudby, která je všude kolem nás, jen je potřeba ji poslouchat“ snad mohou být rozlehlé pláně, mořské pobřeží, případně tropické džungle. Zvukoví „inženýři“ Raster-Notonu, přestože se snaží dosáhnout podobného cíle, se nejlépe cítí v odosobněné výzkumné stanici. To, co dnes už poněkud zprofanovaně symbolizují pionýři Kraftwerk, dotahují do absurdního konce právě umělci sdružení kolem této slavné značky s podtitulem Archiv für Ton und Nichtton. Ze všech hudebníků, zvukových alchymistů a neúnavných hledačů zvukových cest pak nejvýrazněji působí trio Carsten Nicolai (alias Alva Noto), Ryoji Ikeda a právě Frank Bretschneider, který coby jediný zástupce vydavatelství rozvine prapor strojově chladné elektroniky v pražském Abatonu 6. března v rámci festivalu Sperm.

Vidět obraz jako celek, slyšet celou hudbu

Striktně elektronická hudba tohoto jednapadesátiletého Berlíňana, skladatele a videoartisty svádí k výtvarným metaforám – nepřekvapí nás, že Bretschneider svou hudbu doprovází vlastními videi. Stejně jako malířské hnutí počátku 20. století pointilismus (vtip tkví v malbách složených z množství malých teček, které se spojí v obraz teprve v momentě, kdy divák poodstoupí od plátna a vnímá je jako celek) vyžaduje Bretschneiderova hudba pozorné vnímání a soustředění na skladbu se všemi jejími detaily. Pečlivé kladení zvuků do kontextu, tak aby se vhodně rozvíjely a otevíraly jako chladné elektronkové květiny, připomene záchvěvy hudebního minimalismu – lépe řečeno minimalismu v takové podobě, kterou z něj udělali majitelé labelů Mille Plateaux nebo 12k. Bretschneider je však přece jenom poněkud přístupnější než jeho stájoví kolegové – na nejnovějším počinu, který nese výmluvný název Rhythm, se Bretschneider doslovně odvolává k minimal technu se záchvěvy puntičkářsky vystavěných protirytmů. Přesto nesklouzává k obehraným žánrovým kolotočům, které mohou tak spolehlivě zabít jakékoliv album nebo vystoupení – k rytmu přistupuje jako k zá­kladní struktuře hudby a jako takový jej taky zkoumá. Zábavně, sofistikovaně, tanečně – kdyby tohle slovo nepůsobilo v sousedství promrzlých zvuků, sinusoid, mikrosamplů a bílých šumů poněkud nepatřičně.

Svoji hudební kariéru zahájil tento rafinovaný zvukový chirurg už v roce 1984 ve východním Německu, a to, jak jinak, založením vydavatelství. Zveřejňováním experimentů a kejklí na dnes už zapomenutých kazetách položil základy své pozdější značce Rastermusic. V mezidobí okusil působení v undergroundové kapele, oťukal si plastické a tvárné vztahy mezi hudbou a pohyblivými obrazy v podobě videoartu a počítačové grafiky. Společně s pádem berlínské zdi se také rozpadá jeho kapela, v roce 1996 zakládá zmíněný label Rastermusic (společně s Olafem Benderem) a do šťastného konce příběh dotahuje Carsten Nicolai. Ve světle dnešní hudební situace je pak spojení Nicolaiova labelu Noton s Bretschneiderovým Rastermusic podobně zásadní jako setkání vyhublého Paula McCartneyho s drzým Lennonem někdy na konci padesátých let – pokud ovšem není tahle popová mytologie v kontextu neemocionální elektroniky příliš přehnaná.

(Ne)taneční trio s laptopy

Ačkoliv je Bretschneider skutečně zásadní postavou Raster-Notonu, v průběhu své karié­ry nezřídka vydával desky i na jiných značkách – a nešlo o žádné podřadné netlabely. Při detailnějším zaměření na podobu alb vycházejících mimo jeho domovskou základnu může na povrch vyplout určitá odlišnost – skoro se zdá, že zmíněné labely jako Mille Plateaux nebo 12k používá coby pokusné laboratoře, v nichž se odklání od své standardní osy a pokouší jiné polohy. Napovídá tomu i změna identity – Bretschneider se často proměňuje v alter ego zvané Komet, pod jehož záštitou se vydává zašmodrchanými ambientními cestami.

V současnosti je ovšem Komet údajně pohřben, lépe řečeno nahrazen uskupením jménem Signal. To by se dalo označit, opět s použitím popkulturního výraziva, za svého druhu „superskupinu“. Pomocí tří laptopů propichují zvukové vakuum Alva Noto, Frank Bretschneider a Olaf Bender, výsledkem je pak poněkud dekadentní taneční hudba (slovo taneční ovšem uvozeno shovívavým pokrčením ramen). Vše rytmické totiž nutně taneční být nemusí a v případě labelu Raster Noton, potažmo Franka Bretschneidera ani není. Otázkou zůstává, jak by na případný tanec v publiku reagovali samotní tvůrci podivného audiohybridu – možná by koneckonců byli rádi, že jejich hudbu konečně někdo uchopil za ten správný konec. Za oponou zdánlivé odtažitosti se totiž může skrývat netušená zábava, vymáchaná v roztoku nepoznaného, nezařazená, nová a o to víc vzrušující. Bavit se náročností nebo se nechat ubavit k smrti stereotypem pak zůstane problémem, kterým už dávno nemá cenu se zabývat.

Autor je hudební publicista.