S přibývajícím odstupem začíná být zřejmé, že prezidentská volba nebyla pouhým drobným vytržením z ponuré společenské letargie ani nepříjemnou povinnou zastávkou dálkového řidiče, ale že předestřela jistou naději, přinejmenším na větší barvitost dalšího úseku cesty. Vyjevila totiž – i zásluhou svého veřejného provedení – z ledví aktérů mnohem víc, než se dalo očekávat. Co z toho vyplyne, záleží ovšem na voličích, kteří sice, jak už vícekrát v posledních dvou desetiletích prokázali, duchu doby podléhají, ale nejsou určitě tak prostoduší, jak si představují autopropagandisté z nedělních televizních debat. Jenže napínavý boj ve Španělském sále odhalil také nedbalky českých médií, jež publiku tvorbu vlastního názoru nijak neusnadnila. Především ta tištěná, jak už jsou zvyklá, v naprosté většině pouze ujišťovala věrné čtenáře o svých výchozích postojích, místo aby se snažila dobrat hlubších příčin jevů. Proč například nemá ODS takzvané přeběhlíky? Dovídáme se pouze, proč přebíhají od sociálních demokratů: buď prchají před hulvátským a despotickým předsedou k opravdovým a slušným demokratům, anebo že byli podplaceni šloufovsko-dalíkovskou mafií – vždy podle apriorního přesvědčení novináře. A co se vlastně stalo v KDU-ČSL? Co se stalo s Cyrilem Svobodou, jednou z největších nadějí někdejší Čtyřkoalice? Proč mlčí Petr Pithart? Hledání odpovědí na podobné otázky by možná pomohlo k čtenářovu pochopení, co se v dnešní české politice odehrává, nechce-li se spokojit s politologickou tezí vyslovenou například Janem Zahradilem, totiž že „stále vlivné bratrstvo ,Pravdy a lásky‘, dnes porůznu roztroušené ve veřejné sféře, bere prezidentskou volbu jako příležitost ke konečnému zúčtování se svou letitou Nemesis“ (www.aktualne.cz 21. 1. 2008).
Podobně vypjaté události, jakou volba Václava Klause byla, ukazují, jak nezdravé je nedodržování a rozmlžování mediálních žánrů. Komentáře, na které denní tisk již dávno takřka rezignoval, nahrazují rubriky Publicistika (Právo) či Názory (Lidové noviny, MF Dnes). Názory redakce ovšem silně prosakují také do zpravodajství, titulků a promítají se do umísťování textů. Iluzi vyváženosti má vyvolat výběr ostře protikladných, vesměs tezovitých čtenářských dopisů. Ale prohřešky proti novinářským zvyklostem se objevují i jiné, ba kuriózní. Například ve čtvrtek 21. 2. otisklo Právo reakci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka na článek Petra Uhla o možném vydírání „přeběhlíka“ z ČSSD Evžena Snítilého informacemi z archivů, Žáčkovi podléhajících. Jenže hned pod tento text přidalo odpověď komentátora. Ani nadtitulek Polemika takové faux pas, zdánlivě drobné, ale narušující pravidla rovného dialogu, neomlouvá. A ona kuriozita: Lidové noviny téhož dne zařadily polemiku svého redaktora s ministrem školství (výjimečně se netýkající prezidentské volby) ne sice do téhož čísla, ale zato do redakční pošty s podpisem Martin Zvěřina, Praha.
Ale vraťme se k tématu. Jak by si měla média v daném případě správně počínat? Podle mého názoru vyslovit třeba obecnou tezi, že příliš mnoho moci v rukou jediné politické strany, i kdyby byla skutečně demokratická a slušná, a její lobby budí oprávněné obavy. Muselo by to ale vyjít v Lidových novinách nebo v MF Dnes.