Laboratoř sekularizace je další z knih brněnského politologa Petra Fialy k problematice politického katolicismu. V jeho bibliografii nejde o titul stěžejní, sám autor ji vydává za průběžnou zprávu o stavu bádání. Tím si ovšem opatřuje alibi vůči recenzentům.
Název Laboratoř sekularizace evokuje poněkud jiný obsah, než kniha Petra Fialy ve skutečnosti má. Nejedná se o strukturální analýzu české společnosti a příčin její vysoké míry sekularizace, třebaže se zde objeví řada postřehů v tomto směru. Více než polovinu obsahu knihy lze spíše kvalifikovat jako „příručka pro lidovce, jak být či nebýt úspěšní“.
Ne-náboženská společnost
Proč chápat české země jako „laboratoř sekularizace“? Fiala v případě Čechů hovoří o ne-náboženské společnosti. Ohledně příčin této skutečnosti se do značné míry opírá o vysvětlení historická. Hlavní důvod spatřuje ve specifikách formování moderního českého národa, kdy se v 19. století český nacionalismus stále silněji vyhraňoval vůči katolické církvi, prezentované často jako součást germanizačního tlaku v habsburské říši. Je s podivem, že autor v tomto směru nijak nereflektuje utváření nacionalistického narativu českých dějin, kolem něhož se na počátku 20. století rozvinul konflikt mezi intelektuály, označovaný jako „spor o smysl českých dějin“. Právě v tomto utváření národní historické paměti, kdy českému lidu – který byl po dvě století od Bílé hory dostatečně rekatolizovaným společenstvím – obrozenci v čele s F. Palackým implementovali evangelickou historickou tradici, v níž je husitství úhelným bodem českých dějin, bych spatřoval jeden z klíčových motivů vysoké míry sekularizace moderní české společnosti.
Druhým důvodem je pak podle Fialy represivní přístup KSČ vůči katolické církvi, který překračoval obvyklý průměr východoevropských sovětizovaných režimů. Církev si tím na druhé straně dokázala získat ve společnosti jistou prestiž jako mravní autorita. Na tuto výhodu však po revoluci 1989 nedokázala efektivně navázat. Navíc v podstatě přerušila kontinuitu alternativních pastoračních strategií, které se v období normalizace děly ve formě tajné církve, čímž pozbyla jedné z možná dnes nejefektivnějších možností, jak oslovit větší množství lidí.
Třebaže Fiala chápe českou společnost jako „výjimečný případ“, kterému je ve vysoké míře sekularizace schopno konkurovat leda východní Německo, pojímá ji v kontextu vývoje křesťanské politiky v soudobé Evropě. Proto také používá trefný pojem laboratoř. Českou republiku považuje totiž za příklad situace, v níž se v budoucnu může s ohledem na dlouhodobé procesy vzrůstu sekularizace, třebaže daleko pozvolnějšího, ocitnout řada dalších evropských zemí.
Pro autora je typické, že prezentuje poměrně vyhraněné názory, k nimž snáší množství podpůrných argumentů. Je zároveň schopen revidovat své starší teze a otevřeně přiznat „tady jsem se mýlil“. Tak činí například u svého staršího názoru, že církev není klasickou zájmovou organizací.
Krize KDU-ČSL
Pozoruhodná jsou doporučení pro politický styl KDU-ČSL v českém politickém systému, jimž je věnována druhá polovina knihy. Autor nejprve analyzoval polistopadový vývoj této strany v politickém systému ČR. Vnitrostranické spory zásadně nechápe jako spory čistě osobní, v konfliktech osobností se podle něj odráží vnitřní pluralismus a napětí mezi jednotlivými proudy. Tvrdí, že se uvnitř KDU-ČSL ustavuje totožná situace jako na počátku 20. století, kdy se začal v české společnosti etablovat pilíř politického katolicismu, v němž jde o napětí mezi křesťansko-konzervativním proudem a proudem křesťansko-sociálním. Dnešní situace se však od té před sto lety liší v tom, že dnes je katolické sociálně-morální milieu podstatně slabší a v důsledku komunistické éry i výrazně narušené.
Současnou situaci KDU-ČSL považuje náš politolog za krizovou. Výrazem krize bylo i zvolení neznámého regionálního politika Jiřího Čunka do čela strany jako snaha o nalezení nové identity. V té době jsem se setkal s poznámkami o „haiderizaci“ KDU--ČSL a s napětím očekával její budoucí vývoj. Tento názor se u Fialy neobjevuje. Nicméně i on (třebaže odlišně) v posunu doprava spatřuje možnou cestu záchrany této strany. To považuji za nejzajímavější poselství jeho knihy. Při existenci silné nekomunistické sociální demokracie a etablovaného občanského tábora má křesťanská strana relativně omezený prostor pro oslovování voličů ve středu. Proto Fiala zvažuje jako záchrannou strategii přestat se definovat jako centristická strana a naopak se stát stranou výrazněji konfesijní. V tomto směru poznamenává: „Paradoxně právě křesťansky motivovaná politická témata, která narážejí na největší kritiku, výsměch mainstreamových médií a často i odpor většiny voličů (např. postoj k registrovanému partnerství, homosexuálním svazkům apod.) posilují specifičnost KDU-ČSL, integrují její členskou a voličskou základnu a vytvářejí dobrou pozici pro budoucí vývoj v kontextu celoevropských tendencí, které pravděpodobně povedou k mobilizaci menšiny zastánců tzv. tradičních hodnot proti globalizovanému multikulturnímu relativismu.“ Uvidíme, zda se tímto směrem KDU-ČSL nakonec vydá a namísto „klidné síly“ ve středu se zachrání vyhraněným konzervatismem.
Autor je historik a právník.
Petr Fiala: Laboratoř sekularizace. Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ. CDK, Brno 2007, 179 stran.