Potajmu ukradený slon

Komorní výstava kreseb Tomáše Smetany (1960) v pražské Galerii České pojišťovny představuje portréty a zátiší trpělivě umanutého autora. Kresebná virtuozita, fascinující fotografická přesnost detailů a soustředivá až řeholní posedlost při znovuobjevování předmětného světa je ústředním znakem jeho rozměrných i drobných kreseb z uplynulé dekády. V posledních dvou letech navíc Smetana prohřál svá černobílá seskupení a zákoutí barvou pastelek. Jeho mikrotužkové a pastelkové kresby, skládané z tisíců tenkých čar, šrafů a plošek, jsou znakem posedlého ohledávání nejbližšího okolí, světelných účinků a současně i zklidňované mysli. Výsledku se autor dobírá pomalu a důkladně. Ostatně se jeden čas živil (v roce 1985 dokončil studia na AVU, nicméně prošel řadou zaměstnání) jako písmomalíř a opravoval nápisy na hřbitovních náhrobcích, což vyžadovalo nejen zručnost, ale také nevšední míru soustředivé energie.

Paměť předmětů

Výstava nabízí několik rozměrných portrétů mužů, prokreslených a zachycujících celou figuru i minuciózně zpracované dekorativní pozadí. Smetana v nich pozoruhodně pracuje s bohatou škálou šedé barvy a s modelací oblečení. Těžištěm expozice jsou však zátiší. Těm se věnuje řadu let, důmyslně je staví i komponuje; čím jsou důmyslnější a tvarově bohatší, tím se mu stávají větší výzvou. Z květin si vybírá ty nejsložitější. Anthurie, kala a lilie mají ušlechtilý, archaický květ, nesou v sobě i jistý dekadentní tón. A pak jsou v zátiších přítomny dózy s vodou, skleničky s bohatým brusem, pohlednice a obrázky antického i moderního umění, fotky přátel, lesklý hrnec a především zrcadla a zrcátka různých velikostí. V nich se odrážejí nejen předměty, ale i místnosti, okna a často i sám kreslíř. Na Smetanových kresbách potkáváme tajemné vermeerovské detaily, průniky násobených odrazů, dopady a průtoky světla, odlesky zrcadlících se ploch a optické klamy (na plášti i v nitru lesklého hrnce se odráží místnost, současně se hrnec objevuje v zrcadle, kde se znovu zračí místnost, ale již v opticky posunutém, bizarním pohledu). Jako bychom byli svědky vynořování hloubky předmětů, jejich plnější existence. Ty věci mají svou historii a dotýkali se jich lidé blízcí autorovu srdci. Tomáš Smetana své kresby
doprovází drobnými deníkovými zprávami, z nichž se dozvídáme, kdy a kde dílo vzniklo, za jakých okolností („Omylem jsem dostal celou dávku neuroleptika Moditen, i když patnáct let dostávám jen půlku“), kdo je portrétovaný, a především historii předmětů. Můžeme číst, že ve středu zátiší leží „brýle dědečka – evangelického faráře“, že kubistický stůl a židle jsou „po tetě Vlastě z Přerova“, plyšový „potajmu ukradený oranžový slon [je] dcery Antonie“, že hrnec pochází z pozůstalosti babičky Taťány; že autor kreslil v Hoješíně, v rozličných pražských bytech nebo v Bradyho domě v Novém Městě na Moravě, kde dnes žije.

Věci jsou struktury

V zátiších kreslených v Bradyho domě se často objevují dětské hračky pohozené na stolku či na polici. Zapomenuté po dětech, které vyběhly kamsi ven nebo usnuly vedle v ložnici. Můžeme si nad nimi vybavit některé z teskných Andersenových pohádek, ale také připomenout osud židovské rodiny Bradyů (manželé s dětmi Jiřím a Hanou), jež v domě žila a za války byla deportována do Osvětimi. Celý příběh rodiny a doličného předmětu (kufru z transportu) líčí kniha Hanin kufřík (Portál 2003). I tady jde o předmět, který se stal svědkem, vedle jména jediná doličná památka po zavražděné.

S francouzským fenomenologem Merleau--Pontym si před kresbami Tomáše Smetany říkám, že „věci jsou struktury, členitosti, hvězdy našeho života, nikoli však před námi (…), nýbrž tak, že krouží kolem nás“. Vynořují se z minulosti a vlamují se do naší přítomnosti. S enigmatickou naléhavostí.

Autor je básník a redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava.