Při své pražské návštěvě promluvil americký umělec Kenneth Goldsmith o unikátním online archivu UbuWeb. Ten zdarma zpřístupňuje skvosty avantgardního umění.
Nevěřím ve film, ani v žádný jiný druh umění. Nevěřím v jedinečného umělce ani v jedinečné umělecké dílo. Věřím v jevy a v lidi, kteří prostě dávají myšlenky do souvislosti.
Marcel Broodthaers
Součástí několikadenní dílny o digitálních archivech, která začátkem května proběhla na pražské FAMU, byla přednáška amerického konceptuálního umělce, sochaře, sběratele, performera, básníka, pedagoga a výkonného (a skoro jediného) redaktora webového portálu pro avantgardní kulturu UbuWeb Kennetha Goldsmithe (nar. 1961). Zatímco většina ostatních prezentací se točila kolem finančně, organizačně a technicky pro nás smrtelníky nedosažitelných a neproniknutelných pojmů a obnosů, Goldsmith představil UbuWeb z velmi osobní, DIY perspektivy hrdého správce a majitele meandrující imaginativní knihovny. Co je na UbuWebu tak zvláštního? Nikoli náhodou zněl název přednášky Kdybychom žádali o svolení, nikdy bychom nemohli existovat.
Splétat sítě z obrazů
Důležité je předem uvést, že Goldsmith nabízí rozsáhlou multimediální antologii volně a zdarma k prohlédnutí, někdy i ke stažení, přestože téměř žádný z textů, nahrávek či filmů nevlastní ani mu nejsou svěřena do správcovství autorská práva. Celý projekt je založen na mimopeněžních vztazích, nikdo nedostává plat, odměny ani tantiémy. Přiznávám, že mi do té doby nedošlo, že UbuWeb je vlastně obsedantní nápad jediného tvůrčího kulturního aktivisty, umělce a všestranného kurátora.
Pokud přijmeme jeho informace jako seriózní, funguje portál umělecké avantgardy skoro patnáct let bez jakékoli grantové podpory, managementu, týmu poradců a programátorů. Ve srovnání se stovkami dalších institucionálních digitálních multimediálních archivů a audiovizuálních sbírek, dostupných i nedostupných volně na webu, je Ubu jedinečný a překvapivě rozvětvený. Podobně jako jiné filantropické digitální počiny (třeba bezplatné online „zveřejnění“ filmového archivu sběratele Ricka Prelingera, monumentální projekt The Internet Archive, otevřené digitální sbírky Smithsonian Institutu nebo Knihovny Kongresu) staví UbuWeb na starých principech osvícenských a protestantských ideálů práva jednotlivce na volný přístup k informacím. Hodnoty (naší) civilizace lze udržet při životě pouze v podmínkách dějinné spojitosti, volného šíření, aktualizace a svobody rozplétat a splétat sítě a skládat v nich uvízlá slova, věty, obrazy a zvuky, tvořící podloží naší kulturní identity. Pokud by fungoval podle zákonů ochrany „autorských práv“, desetitisíce lidí by si o velké části kulturního dědictví moderny a postmoderny, zde velkomyslně zpřístupněné, mohly nechat jen zdát.
Bohatým brát a chudým dávat?
Goldsmith založil UbuWeb v roce 1996, kdy už bylo „in“ zabývat se publikováním čehokoli (tedy i umění) na Netu. Na mnoha místech po celém technologicky vybaveném světě se archiváři, programátoři a manažeři pokoušeli zveřejnit a prosadit první online multimediální archivy. Jen hrstka ovšem přežila přelom tisíciletí, mimo jiné i z důvodů vyjednávání s majiteli a správci autorských práv a kvůli problémům plynoucím z aplikování komerčních, „proprietárních“ formátů kódování. (Ideálem dalšího vývoje UbuWebu by podle slov jeho zakladatele bylo nahradit všechny licenční formáty, jako například pdf nebo flashové přehrávače pro video, řešením Open source, ke kterému nikdo nemusí dávat povolení a není nutné za ně platit, a materiály tak uchovat pro budoucí dobu, kdy bude interface prohlížeče zcela jiný.) V jednom rozhovoru zmiňuje Goldsmith motivaci, která jej k nápadu publikování na síti přivedla: jeho dosavadní, celkem úspěšná profesionální kariéra výtvarného umělce se mu zdála být neúměrně zdlouhavá a pomíjivá a práce umělce pohybujícího se v galerijním nebo muzejním kontextu malicherná. Tradiční a osvědčené médium knihy a obecně tištěného textu nabízelo mnohem větší rozprostraněnost a trvalost v čase. Zaujalo jej tehdy hlavně básnické umění americké poválečné avantgardy a konceptuální umění. Ale dostat se k nim nebylo ani na Manhattanu tak snadné, jak by se mohlo zdát. Goldsmith došel k rozhodnutí, že doba uzrála pro Jánošíky digitální epochy: bohatým nenápadně brát a dalším chudým mimochodem poskytovat. Pomohla mu v tom vášeň sběratele kuriozit mluveného a psaného jazyka, hlavně děl konkrétní, vizuální a zvukové poezie. Skvosty avantgardní kultury mají být přece k dispozici všem, nikoliv jen malé komunitě snobů, intelektuálů, sběratelů a nudných akademiků. Potřebné nástroje – skenery, metody pro digitalizaci (tzv. OCRčka), pevné disky, servery, kódovací jazyk html a přístup k Internetu – byly ostatně v druhé polovině devadesátých let k dispozici. Jediné, co mohlo stát v cestě, byla bariéra dědických a autorských práv. Ukázalo se ale, že v případě něčeho tak vysoce nepraktického, jako je současné umění a poezie, je vidina možného finančního zhodnocení i v prostředí amerického kapitalismu tak málo pravděpodobná, že velká část avantgardního umění sítem copyrightu bez problémů propluje. Průběžně jsou sice některé kousky ze stránek na žádost dědiců odstraňovány, ale většina živých autorů buď na pirátské zveřejnění své duševní práce nijak nereaguje, nebo naopak dodávají své texty, obrázky a skladby do otevřené knihovny sami.
Lacanovy přednášky třeba na Aljašce
To, čím se UbuWeb od většiny modelů digitálních online archivů liší, je vnitřní struktura. Spočívá v otevřené stromové architektuře graficky minimalistických webových stránek, s ručním html kódem a použitím minima tzv. kaskádových stylů CSS (jazyk zjednodušující formální úpravu webových stránek). Ani památky po reklamě a nějakém logu sponzora. Všechno se zdá být v režii kurátora; disky, servery a připojení poskytují zdarma kulturní organizace – newyorská rozhlasová stanice WFMU (kde má Goldsmith svůj autorský program), The Electronic Poetry Center, The Center for Literary Computing a PennSound, Centrum tvůrčího psaní při Pennsylvánské univerzitě (zde Goldsmith vede kursy tzv. nekreativní poetické praxe).
UbuWeb se během patnácti let stal v komunitě znalců fenoménem a proslavil se jako skoro nevyčerpatelný, stále a snadno přístupný pramen vzdělání pro každého, kdo se zajímá o extravagantní umění posledního století od futurismu a dada až k postminimalismu. Hlavní redaktor a sběratel postupně rozšířil své akviziční aktivity na oblasti, jako jsou například etnografické audionahrávky inuitského folkloru, umění v syrovém stavu (outsider art), elektronická a konkrétní hudba, současný americký videoart nebo ruské experimentální filmy. Jakmile technologie streamování a přehrávání zvuku a videa přes Internet dostatečně pokročily, začaly se archivy UbuWebu plnit hodinami zvukových a obrazových kuriozit, často dávno vyprodaných nebo jinak zcela nedostupných děl. Pokud žijete v Brooklynu nebo v Londýně, nemusí pro vás abstraktní film Harryho Smithe či Jordana Belsona anebo záznam přednášky Jacquese Lacana na vašem domácím monitoru představovat zas takový luxus. Když jste ale z malého městečka v Kansasu, z Aljašky, Laponska nebo z Moravských Budějovic, tak se stránka Ubu ve vašem prohlížeči může proměnit v kouzelná dvířka do hájemství jinokulturního undergroudu. UbuWeb každopádně prozrazuje vybraný vkus a dobré oko i ucho majordoma a je na hony vzdálen „demokratickým“ skupinovým online archivům prostředí Webu 2.0, jako jsou YouTube, Vimeo nebo Myspace.
Pestrý bazar avantgardy
Goldsmith opakovaně uvádí jako své nejdůležitější inspirační zdroje dílo a myšlenky Johna Cage a Andyho Warhola. Jméno portálu pomrkává na tvůrce konceptu patafyziky Alfreda Jarryho a ostrá tvář zírající ze stránky patří zase Samuelu Beckettovi. Jména jako Gertrude Steinová, Eric Satie, Yoko Ono, Chris Marker, Joseph Beuys nebo Franciszka a Stefan Themersonovi naznačují hranice intenzivní pirátské encyklopedie, zasvěcené obskurní poetice a estetice euroamerické podzemní avantgardy a transavantgardy. Otevřená antologie je konstruována s puncem obdivu k téměř každému publikovanému artefaktu nebo dokumentu, i když je její obsah natolik objemný, že ani nejpilnější redaktor jej nemůže zcela obsáhnout.
UbuWeb připomíná barokní kabinet kuriozit, nebo snad schwittersovskou rozměrnou prostorovou koláž Merzbau, zrozenou v epoše reprodukovatelnosti všeho. Jeho skutečná podoba se dá jen přibližně tušit: labyrintoidní anarchisticko-minimalistická stavba, sestavená z komplementárních, na sebe naskládaných „konzervovaných“ dat a kulturních kódů. Akumuluje myriády slov, obrazů a zvuků, obtisknutých v limbu binárních systémů, které pronikají neviditelnými elektronickými sítěmi k terabitům dat rotujících na pevných discích, posílaných z přítmí newyorských loftů, sálů univerzitních knihoven a ošuntělých pultů pařížských pouličních antikvariátů. UbuWeb může být také obrazem imaginárního herberku a pestrého bazaru s mnoha vchody, východy, průchody, výtahy a podlažími. Mění svoji tvářnost podle toho, které sekce jsou právě použitelné, a které naopak musí Architekt z nějakých legálních důvodů zamknout nebo odstranit. Všechny vystavené artikly mají cosi společného: vyhýbají se větší než malé míře konvenčního vkusu a myšlence redukovat fenomén umění na zbožní nebo historickou dokumentační hodnotu: Laurie Andersonová tu promlouvá vedle Ernsta Jandla, jako by byli sousedé. Atmosféra bratrské utopie svobody (ale i sektářství) vězící v základech většiny historických avantgard přesahuje uličnicky k některým radikálním umělcům dneška. Člověka napadá, zdali dnes není Internet tím opravdu jediným územím, kde mohou sny avantgardy, o kterých před třiceti lety básnili kyberevangelisté jako Marshall McLuhan nebo Ted Nelson, ještě přežít.
Budoucnost
Jak to bude s UbuWebem a podobnými uměleckými portály vypadat za pár let, si netroufám odhadnout. Hodnotný literární text a umělecký artefakt lze vyčíslit v oceánu internetového provozu v poměru stopových prvků a je nabíledni, že sběratelé jako Goldsmith či podobně disidentské iniciativy nebudou mít v procesu rozhodování o povaze budoucích komunikačních sítí žádné slovo. Internet podléhá změnám, které jsou rostoucí měrou určovány nejen jeho vlastní mocí a funkcionalitou, ale také rychlým prorůstáním s hmotným světem. Je pošetilé domnívat se, že přívlastky všudypřítomnosti, demokracie a permanentní dostupnosti v rámci jediného globálního komunikačního systému, se kterým si jej od jeho počátků spojujeme, mohou být dnes spíš na ústupu? Někteří analytikové elektronických médií, jako Alistair Croll, Nicolas Carr nebo Geert Lovink, upozorňují na nebezpečí spojená s přílišnou důvěrou v ukládání a uchovávání důležitých dat a sdílených informací nebo na tendence k fragmentaci a nacionalizaci Internetu. Statistiky uvádějí kolem 1,7 miliardy uživatelů, nicméně jen 25 procent komunikace probíhá v angličtině, a celých 42,6 procenta připojených uživatelů pochází z Asie. Lidé na Internetu hledají především informace o tom, co se děje v jejich okolí. Majitelé sítí používají stále dokonalejší filtry, díky nimž mohou část obsahu od národních komunit odpojit, podobně jako je tomu u jiných „globálních“ sítí, jimiž jsou třeba distribuce elektřiny a ropy. Ty se stávají v rukou korporací strategickými zbraněmi a prostředkem ekonomické kolonizace. Kdoví, možná že právě prožíváme přijemný sklonek dekadentní sezony doposud svobodného přístupu k bohatství takzvaného kulturního dědictví, a proto se podívejte na UbuWeb, dokud „tam“ je, i když třeba zrovna nejste fanoušky konkrétní poezie.
Autor působí v Centru audiovizuálních studií na pražské FAMU.