Rudolfinum Jazz Orchestra

Rudolfinum Jazz Orchestra (RJO) vznikl s představou postavit kvalitní jazzový orchestr schopný interpretovat novinky náročnějšího repertoáru a rovněž schopný provedení hudby předních světových autorů a aranžérů, nejlépe pod jejich přímým vedením. Po premiéře roku 2006, věnované inspiracím hudbou Jaroslava Ježka, a repríze následujícího roku se internacionální rozměr plánu naplnil v dokonalé míře až při nedávném koncertu osobní účastí Američanky Marie Schneiderové.

Tak trochu třetím proudem

Co je míněno náročnějším repertoárem jazzového orchestru? Zjednodušeně řečeno, obvykle skladby vymykající se zavedeným schématům písňového typu, skladby aranžérsky promyšleně propracované a současně zachovávající prostor sólistům. Repertoár může být tvořen tematickým blokem nebo se pohybovat na pomezí hudby mísící jazz s evropskými klasickými formami, jež na přelomu padesátých a šedesátých let dostala přízvisko třetí proud. Nemusí to však vůbec znamenat rezignaci na afroamerické znaky jazzové hudby, což dokazuje na špičkové úrovni už patnáct let právě Maria Schneiderová s vlastním orchestrem. Tento kompoziční a aranžérský koncept je trochu poevropštěnou syntézou forem jazzové tvorby a setkáváme se s ním už od dob swingových, včetně „černého“ Dukea Ellingtona či „bílého“ Gila Evanse.

V první půli večera zazněly tři premiéry. Milan Svoboda napsal skladbu Ve znamení Střelce, formálně rozšiřující Znamení Střelce ze stejnojmenného alba jeho kvarteta s hostujícím cellistou Jiřím Bártou. Druhou byla skladba Double Trouble pianisty Karla Růžičky. Obě skladby zněly v duchu zkušených rukopisů svých tvůrců, působily kompaktně aranžérsky a daly příležitost několika sólistům, aby potvrdily Svobodovu šťastnou volbu při výběru členů orchestru. Autoři se rozhodně nemuseli před Marií Schneiderovou nijak rdít. Třetí premiéra byla ryze česká, neboť ta mezinárodní se udála na Broadwayi jako součást Let Freedom Swing – projektu trumpetisty Wyntona Marsalise a jeho Lincoln Jazz Centre už v říjnu 2004. Pianista Emil Viklický pro tuto příležitost napsal melodram pro dva recitátory a velký jazzový orchestr. Text je koláží textů Václava Havla: z otevřeného dopisu Mezinárodním dnům svobod a lidských práv v Paříži roku 1985, z citací vězeňských dopisů ženě Olze a úvah o mravním řádu a odpovědnosti člověka už z času prezidentského. Výsledek byl hudebně i textově velmi působivý, obzvláště pro posluchače, kteří s realitami Havlova života byli v minulosti sami konfrontováni. Osobně bych však hlasy svěřil někomu otlučenějšímu bývalým režimem, než byli zde angažovaní Taťjana Medvecká a Jiří Lábus. Viklický hudbu podvědomě orientoval „postellingtonovsky“, což souviselo s určením pro Marsalisův orchestr. Všechny tři tuzemské skladby řídil dirigent Milan Svoboda a všechny splnily záměr repertoárové náročnosti pro tento orchestr, aniž by se vytratily strhující prvky vlastní jazzové hudbě.

Hlavní chod

RJO založili před dvěma lety Milan Svoboda a první trumpetista České filharmonie Zdeněk Šedivý, patřící mj. od samého počátku k oporám Svobodova Pražského Big Bandu. Dechové sekce (4 trubky, 4 trombony, 3 lesní rohy, 6 saxofonů, flétna) tvoří hráči České filharmonie posílení zkušenými improvizátory jazzové scény dlouhodobě spolupracujícími v různých Svobodových seskupeních. Rytmika patří zcela jazzmanům – Jiří Šimek na kytaru, Filip Spálený na baskytaru, František Uhlíř na kontrabas, Karel Růžička a Milan Svoboda na klavír, na bicí Ivan Audes. Hlavními sólisty večera byli saxofonisté Milan Krajíc a Rostislav Fraš, trumpetista Michal Gera, trombonista Přemysl Tomšíček, pianista Karel Růžička a kontrabasista František Uhlíř. Orchestr zcela vyhověl požadavkům své příležitostné kapelnice a poslouchat skladby někdejší žačky a asistentky slavného Gila Evanse byl zážitek pro každého, kdo má schopnost vnímat jazz s přesahem do aktuálních proudů. Maria Schneiderová je ve světě jazzu dnes nejuznávanější skladatelkou a aranžérkou, totéž platí o jejím orchestru. RJO pod jejím energickým a prožívajícím vedením předvedl skladby Wyrgly (z alba Allegresse, 2000), Coro Dancado, Danca Ilusoria (obě z Concert in the Garden, 2004), Spartacus Love Theme (Coming About, autor Alex North, 1996, v reedici 2008) a Hang Gliding (Evanescence, 1994). Oč hůře se jí vyslovovala jména sólistů, o to viditelnější byla její spokojenost s hrou. Maria Schneiderová dokazuje, že uchopení tradice velkých jazzových orchestrů je trvanlivým podkladem nové tvorby, aby autor neztrácel vědomí souvislostí s historií a kořeny jazzu. Také iberoamerické prvky v jejích skladbách jsou spíše kořením než snahou vnořit se přímo do brazilských lagun. Její pozvání byla šťastná a poučná volba.

Autor je jazzový publicista.