Podle všech indicií čekají kulturní oblast a veškerý „kreativní průmysl“ v příštích letech hubené časy, alespoň pokud jde o finance. Začalo to v Americe, pokračuje Nobelovou cenou a nepříjemné novinky má pro živé umění i české ministerstvo kultury.
Kulturní molochové a pořadatelé komerčních kulturních akcí jsou už nyní (alespoň v zahraničí) v nesnázích nebo krachují, český vývoj lze z prvních projevů potíží dobře odhadnout. Mají pravdu čelní představitelé Evropské unie, když sázejí na kulturu jako na možný motor vehiklu, který nás vyveze z krize ven?
První rány ve světě: opera, výtvarné umění, Nobelova cena
O skutečné krizi v kulturní sféře už lze hovořit v USA, kde je systém podpory umění postaven na tradici filantropie firem a jednotlivých dárců. V období finanční krize však soukromých dárců ubývá. Prezident Kennedyho centra ve Washingtonu a známý krizový manažer Michael Kaiser, který dokázal pomocí soukromých peněz uchránit od bankrotu například Royal Opera House v Londýně, k tomu uvádí: „Nikdo si zatím nedovede představit, kde se to zastaví. Dosud jsem dary a dotace neviděl nikdy klesat takovou rychlostí.“ (deník Baltimore Sun 23. 11. 2008) Ve Spojených státech už kvůli krizi padla první opera (v Baltimore) a další instituce jsou nuceny posouvat naplánované premiéry (například Washington National Opera nákladný Wagnerův Prsten Nibelungův).
Mění se také trh s výtvarným uměním. V proslulé newyorské aukční síni Sotheby’s sice v listopadu zlomili řadu rekordů v prodeji jednotlivých kusů, to zásadní ale zůstalo skryto: celkové výnosy aukce byly poloviční, než se čekalo. Řada děl van Goghových, Cézannových, Matissových, Monetových nebo Modiglianiho zůstala bez kupce. Je tedy zřejmé, že krize zatím nezasáhla extrémně bohaté zákazníky; přesto podle představitelů aukční síně (Daily Telegraph 17. 11. 2008) nastal čas přehodnotit ceny vzhledem k budoucí poptávce a kupní síle sběratelů.
Skutečnou pikanterií je ale Nobelova cena. Správci jmění Alfreda Nobela, jak o tom referuje deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (9. 12. 2008), uložili obrovské základní jmění na nevhodný účet a příští rok hrozí, že reálná hodnota slavného ocenění bude ve výši dvou třetin současné ceny. Opakovala by se tak situace z dob obou světových válek a krize třicátých let minulého století.
České firmy jsou opatrné
Podobný neblahý vývoj v podpoře kultury ze soukromého sektoru lze očekávat v příštích letech také u nás, kde však kultura soukromého sponzoringu ještě ani nestačila vyklíčit. Mnoho firem s rozhodnutím, zda a koho podporovat, otálí víc než jindy – čeká na konečné hospodářské výsledky roku 2008, podle nichž uzpůsobí své marketingové plány na rok 2009.
To se týká například Karlovarských minerálních vod (KMV), a. s., výrobce minerálek Mattoni nebo Magnesia, které významně sponzorují prestižní kulturní akce, například Prague Biennale nebo soutěže Czech Grand Design a Magnesia Litera. Tisková mluvčí KMV Štěpánka Filipová k nadcházejícímu roku říká: „Aktuální ekonomická situace určitě ovlivní i marketingové výdaje naší firmy v roce 2009 a jejich strukturu.“ Na dotaz A2 na zvyšování nebo snižování výdajů na marketing ale už konkrétní být nechce: „V tuto chvíli není možné říci víc.“
Zástupci České spořitelny (ČS), jednoho z důležitých tuzemských firemních dárců z bankovního sektoru, doufají v udržení současných podmínek. „Pokračujeme v plnění všech dlouhodobých sponzorských smluv,“ uvádí Pavla Langová z tiskového oddělení. To je jistě dobrá zpráva pro velké hudební akce jako Pražské jaro, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov nebo Smetanova Litomyšl, na něž se ČS v kulturním sponzoringu zaměřuje. Bude i objem peněz stejný? „Částka určená ke sponzoringovým aktivitám v příštím roce bude obdobná jako letos, její výši považujeme za interní,“ dodává Langová.
Nadace v potížích
V obtížné situaci jsou už nyní české kulturní nadace. Prostředky, jež mají rozdělovat umělecké obci, se generují především z výnosů jejich jmění. Ta mají uložena do nemovitostí, dluhopisových i smíšených podílových fondů a spořících účtů. Tyto instrumenty jim ale letos vinou krize nepřinesou téměř žádný zisk.
Nadace Český hudební fond (NČHF), jedna z největších kulturních nadací u nás, bude v roce 2009 zřejmě nucena podstatně snížit částku, kterou byla zvyklá každoročně rozdělovat. Za rok 2006 činily výnosy z uloženého nadačního jmění 3,9 milionu korun, o rok později to bylo 1,7 milionů a za rok 2008 to podle prognóz bude okolo šesti set tisíc. Během dvou let tedy výnosy poklesly více než 6,5krát.
Ohroženy jsou především subjekty, které jsou stálými příjemci grantu od NČHF a jejichž činnost na této nadaci v podstatě závisí. Je to především Hudební informační středisko, jediné české informační centrum o současné hudbě směrem do zahraničí, a také Kruhy přátel hudby, síť drobných organizací, které pořádají v malých městech koncerty vážné hudby. „Kruhy přátel hudby jsou ohromná aktivita, provozovaná nadšenci. Jinak by se do malých českých měst kvalitní vážná hudba nedostala. Pokud příspěvek pro ně skončí, půjde o nevratnou ztrátu,“ říká ředitel nadace Miroslav Drozd.
Jistý problém je také v právní úpravě, která vymezuje působení nadací. Drtivá většina majetku NČHF je zapsána jako nadační jmění (pro transparentnost). V nadačním zákoně je klauzule, že nadační jmění se nesmí snižovat, v opačném případě ho nadace musí dorovnat. „Ale s finanční krizí nikdo nepočítal. Hodnota nadačního jmění se nyní bez našeho zavinění snižuje a nadační zákon se tak vlastně dostal do věcného rozporu se skutečností,“ uvádí k tomu Drozd. Nadace však má k dispozici ještě takzvaný ostatní majetek. Může s ním disponovat? A jak se zhodnocuje? „Velkou část ostatního majetku, čtyřiadvacet milionů, máme uloženou ve smíšeném podílovém fondu ČP Invest. Kdybych je teď chtěl vybrat, tak dostanu téměř o osm milionů méně,“ vysvětluje Drozd.
Obdobně jsou na tom i jiné nadace. Například Nadace Český literární fond (NČLF) se zavázala státu, od kterého má (podobně jako NČHF) svěřené prostředky ke zhodnocování z Nadačního investičního fondu, že v grantovém řízení rozdělí v příštím roce zhruba 900 tisíc korun. Ale na výnosech z onoho svěřeného jmění letos dostane kvůli finanční krizi třetinu, pouhých 300 tisíc. „Celkově rozdělíme sice obdobnou částku jako loni [3,5 milionu – pozn. red.], ale klesající výnosy jsme nuceni doplňovat z ostatního majetku nadace, který se tímto snižuje, a účetně končíme neustále v červených číslech,“ popisuje současný stav ředitel nadace Michal Novotný.
Nadace jsou tak nuceny měnit podmínky pro udělování dotací a jednotlivé kategorie možných příjemců grantů. Pro rok 2009 tak od NČLF nic nedostanou, stejně jako v případě NČHF, oborové časopisy. Obě nadace za současné situace považují jejich podporu za přílišný luxus.
Státní dotace na živé umění klesnou o 35 procent
Úpadek donátorství a potíže nadací způsobí, že se mnoho kulturních organizátorů uchýlí k žádosti o státní dotaci. Vzroste počet žadatelů o stejný nebo dokonce menší balík peněz. Bude se rozdělovat všem po troškách nebo se na velkou část subjektů veřejná podpora vůbec nedostane, a ony zkrachují. Černou vizi bohužel podporují zprávy z ministerstva kultury (MK). Ačkoliv celkové prostředky pro MK na rok 2009 se reálně zvýší o 113 milionů, v návrhu rozpočtu v poslanecké sněmovně jsou nyní prostředky přerozděleny v neprospěch živého umění, které paradoxně bude potřebovat podporu v příštím roce víc než kdy jindy. „Pro příští rok byla vedením ministerstva kultury upřednostněna památková péče,“ říká ředitel Odboru umění a knihoven František Zborník a dodává: „Přímo na dotace pro živé umění půjde, kromě divadla, šedesát pět procent částky z minulého roku.“
Evropská unie: umění nás může vytáhnout z krize
V listopadu 2008 se do Washingtonu sjížděli vrcholní světoví politici, aby na summitu G20 společně hledali východiska z hospodářské krize. Ve stejné době se v Berlíně konala konference Soul for Europe (Duše pro Evropu), kde se mluvilo o něčem dnes zdánlivě nepodstatném: o úloze kultury v současném světě. Sešli se na ní přední evropští politici, umělci a byznysmeni.
Na rozdíl od politiků (předseda evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering, evropští komisaři Meglena Kuneva a Ján Figeľ) a byznysmenů (ředitel Dresdner Bank Andreas Georgi, ředitel automobilky Renault Louis Schweitzer), nebyly mezi umělci známé tváře šoubyznysu ani představitelé velkých uměleckých institucí. Většinu těchto účastníků konference tvořili představitelé nezávislé kultury (například ředitel pražského Divadla Archa Ondřej Hrab).
Tento think tank ukázal především na způsob, jakým se o problémech současného světa hovoří na úrovni Evropské unie v souvislosti s kulturní oblastí. Zazněly především názory, že kultura v Evropě není luxus, nýbrž základní potřeba. Málokdo v Unii, snad kromě většiny českých politiků, už také pochybuje o tom, že kulturní průmysl je dnes neoddělitelná součást světového hospodářství. To jsou teze, které je nutné, a zvlášť v této době, opakovat.
Víc než o finančních dopadech krize na kulturní sféru se diskutovalo o možné úloze umění a kultury vůbec v nápravě věcí veřejných. Podle účastníků konference je umění obdařeno skutečnými nástroji k řešení krize. Můžou to být nástroje politické – umění je velmi efektivní při odstraňování mrtvých myšlenek – i ekonomické: podíl kultury na HDP evropských zemí je nyní nejdynamičtěji rostoucím „průmyslem“. Proto panuje shoda, že do kultury bude nutné i v době krize investovat. Jak, je zatím nejasné.
A jak se změna prostředí odrazí na tvorbě? Zásadní otázka je, jak se umělci (s markantně zhoršeným zázemím) postaví k novým inspiračním výzvám a tématům nadcházejícího období. Dovedou reagovat na vývoj naší společnosti a dělat skutečně aktuální umění? Ne všichni mají obavy. Například peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa se při nedávné návštěvě Španělska vyjádřil nanejvýš optimisticky (pro Latin American Herald Tribune 15. 11. 2008). Na dobu krize se těší. „Bude to velmi stimulující období,“ prohlásil.
Sex byznys a pop končí, přichází umění
Ředitel pražského Divadla Archa Ondřej Hrab byl 14. a 15. 11. 2008 hostem evropské konference Soul for Europe v Berlíně, věnované vlivu kultury na stav Evropské unie. V rozhovoru pro A2 odhaduje vývoj v české alternativní kultuře.
V čem by mohla být berlínská konference pro nás inspirující?
Především v úrovni debaty. Nemyslím jen to, že politici a byznysmeni ve svých projevech z hlavy citovali například Meyrinka, Kafku, Camuse, Aristotela, Yeatse či Erasma Rotterdamského. José Manuel Barroso ve svém příspěvku [předtočeném na videu – pozn. red.] označil kulturu za strategickou investici do Evropy. Kultura a umění podle něj mohou pomoci najít východisko ze současné ekonomické krize. A něco se v tom smyslu děje, i když jen symbolicky. Zatímco tato konference se konala v budově banky, summit G20 ve Washingtonu se konal v kulturní instituci – v Muzeu architektury.
Myslíte si, že v nadcházejícím období dojde ke změně uměleckého prostředí?
Bezpochyby, najednou se během půl roku společnost proměnila. Problémy, které před rokem vypadaly jako ty hlavní, přestávají být důležité. Viděl jsem v poslední době několik představení, u nichž jsem si říkal: tomu obecenstvo dnes ještě tleská, ale za půl roku tomu tleskat nebude. Témata těchto představení, která byla často formálně avantgardní, se týkala kritiky spotřebního umění či konzumace zábavy. Tato kritika přirozeným způsobem nebude nutná. Pro diváky už nebude důležité, jestli je pop music utlačuje nebo ne. Na popu lidé začnou šetřit jako na každém spotřebním zboží.
Absurdní na tom je, že právě konzumní kultura je první obětí krize…
Jako první se zavírají erotické podniky v Dubí a v Železné Rudě. Návštěvnost koncertů pop music prudce klesá. Obchod s potěšením a zábavní průmysl upadají. Lidi rozmýšlejí, zda si koupí čtyři nebo šest rohlíků či jestli si koupí nové auto anebo s tím starým vydrží ještě pár let, a stejně tak se rozhodují, zda zaplatí za zábavu určenou pouze pro konzumaci. Myslím si, že do budoucna bude o to důležitější dělat umění, které se skutečně dotýká existenciální podstaty života lidí.
Změní se v návaznosti na tuto novou výzvu dramaturgie Divadla Archa? Budete častěji zařazovat společensky aktuální tituly?
Sedmý bod desatera, které definuje poslání našeho divadla, říká, že Archa klade stejný důraz jak na uměleckou, tak na společenskou funkci divadla. Snažíme se o to od založení divadla před patnácti lety. Rozhodně to neznamená, že chceme dělat takzvané politické divadlo. Snažíme se už mnoho let hledat tabuizované body v naší společnosti a přistupovat k nim různou formou. Jedním z projektů příštího roku bude představení „dokumentárního divadla“, které si klade kritické otázky o budoucnosti multikulturní společnosti. Projekt má pracovní název „Co by se stalo, kdyby byl Abdulrahman naším prezidentem?“. Jenže nejde jen o divadlo. Hned první bod onoho desatera říká, že nehledíme na hranice mezi žánry. Z tohoto hlediska bude angažovanost důležitá stejně v divadle jako v hudbě a v tanci. Koncert Diamandy Galás či tanec Mina Tanaky nebo Wima Vandekeybuse mají v sobě větší politikum než mnohá rádoby politická divadelní hra.
Jste v otázce dalšího vývoje spíše optimista, nebo pesimista?
Je dobré se poučit pohledem na velkou hospodářskou krizi před druhou světovou válkou. Za nejhlubší krize počátkem třicátých let bylo Osvobozené divadlo natřískané a na obrovském vzestupu. Emil František Burian založil své D34. V tom je pro mě určitá naděje. Měli úspěch, protože výsostně uměleckými prostředky reagovali na aktuální situaci. Z tohoto hlediska jsem optimista.