Webové stránky typu Suicide Girls prodávají alternativní krásu – a také alternativní pornografii. Sebeprezentace dívek má být vyjádřením jejich nonkonformního já. Právě proklamovaná jinakost se ale ukazuje jako nejúčinnější pomocník komodifikace jejich identity.
Před čtrnácti lety začala fungovat stránka, která měla „redefinovat ideál ženské krásy“. Zakladatelka SuicideGirls.com, vystupující pod přezdívkou Missy, přistoupila k možnostem internetu ambiciózně a zároveň pragmaticky: erotický obsah vytvářejí v rámci svých profilů samy uživatelky a návštěvníci platí za neomezený přístup. Missy tak spojila možnosti tehdy nového média sociální sítě s feministickou kritikou obchodu s erotikou – proč by ideálem krásy měly být vždy dokonalé playmates?
Od Suicide girl k Playboy girl
S proklamovaným rozšířením kategorie ženské krásy souvisí už název Suicide Girls. Ten odkazuje na sociální sebevraždu údajně páchanou dívkami, které se nebály být „jiné“ – obvykle výrazným tetováním, piercingem, zářivě barevnými vlasy a obecně zálibou v subkulturní estetice. Přitom se předpokládá, že jsou vyloučeny z většinového pojetí ženské krásy. Jejich netradiční půvab tak nemá souviset jen s tělesnou atraktivitou, ale hlavně s vymezením se vůči „umělému“ ideálu krásy, prezentovanému masovými médii.
Několik let po spuštění projektu vyšla kniha Josepha Heatha a Andrewa Pottera Nation of Rebels (2004), která jako by přímo vystihla ambivalenci Suicide Girls a vůbec snah zakládat identitu na vzdoru vůči systému. Titul jejího českého překladu Kup si svou revoltu (2012) vystihuje jádro polemik, které provázely komerční úspěch Suicide Girls. Stránka uvádí, že ji měsíčně navštíví pět milionů unikátních návštěvníků, přičemž polovinu tvoří ženy. Pod značkou Suicide Girls navíc vyšlo několik filmů, pořádají se kabarety, prodává se oblečení a samozřejmě také přístup do placené sekce webu, kde se „holky od vedle, jenže barevnější a s větší sbírkou hudebních desek“ prezentují podle svých vlastních měřítek.
Feministická kritika ovšem argumentuje, že ve skutečnosti o žádnou alternativní pornografii nejde, jakkoli v této erotické produkci chybí takzvaný heterosexuální normativ. V čem tedy spočívá rozdíl mezi masovou pornografií a touto její „redefinovanou“ mutací? Zdá se totiž, že místo proměny pornografie tu dochází ke „znásilnění“ alternativy. I pro alternativní modelku zůstává hlavním prostředkem získání pozornosti svůdné tělo. Nebýt výrazných stylotvorných prvků, nenašli bychom ani stopu po jinakosti. Jako úplná ironie pak působí skutečnost, že stránka spolupracovala s magazínem Playboy, jehož předplatitelé získávali jako benefit přístup do placených sekcí SuicideGirls.com.
Rebelská identita
Ve snímku Suicide Girls: The First Tour (2005), který se profiluje jako pohled do zákulisí, dívky často opakují tezi, že si vydělávají něčím, co je baví, a to považují za základ své svobody i autenticity. Tyto hodnoty jako by stály „mimo dobro a zlo“ a stranou úvah o tom, zda je vůbec možné se nezaprodat. „To, co někteří lidé považují za zvláštní až pošahané, je něco, o čem si myslíme, že nás to dělá krásnými. To je naše představa redefinované krásy,“ píše se na stránce Suicide Girls. Jak velký je však nakonec prostor pro alternativu, máli žena i nadále primárně usilovat o ocenění svého vzhledu?
Dívky nicméně nejsou atraktivní jen svou erotickou prezentací, ale také díky fantazmatu, že se jejich rebelská identita nerozpustí ani při namočení do mainstreamu. Jinými slovy, Suicide Girls manifestují, že nestojí ani úplně mimo symbolický řád, ani se jím nenechávají asimilovat. Oč je to nemožnější, o to je taková představa lákavější. Koketování projektu s komercí pak nelze automaticky vnímat jako zneužití idejí nevinných obětí systémem. Podle Lacanova pojetí psychoanalýzy je pro subjekt největší výzvou akceptovat, že jeho konstituce v symbolickém řádu nikdy neodpovídá představám o sobě. A Suicide Girls se snaží deklarovat, že tuto výzvu zvládly. Chtějí být součástí diskursu, který opěvuje ženskou krásu, aniž by tímto posunem byly nuceny redukovat pojetí sebe samých coby alternativních osobností. Při svém „striptýzu“ na SuicideGirls.com ukazují nejen intimní partie svého těla, ale i prvky, na nichž zakládají svou identitu, například zmiňované tetování.
Komerční úspěch Suicide Girls tak nesouvisí jen s imitací alternativy, ale hlavně s představou, že alternativa je možná, a to včetně nalezení „pravé“ identity. Jak ale upozornili autoři knihy Kup si svou revoltu, v důsledku je hybnou silou kapitalismu právě tato touha po sebevyjádření. Proto nakonec není překvapením, že se od letošního léta návštěvníkům českého portálu Xman.cz konečně také prezentují dívky, které „mají jiskru, často kérky a piercing, pestrobarevné vlasy, nekonvenční účesy a navrch jsou zajímavými osobnostmi“.
Rozšíření bitevního pole
Projekt těchto takzvaných MOgirls převzal rétoriku Suicide Girls, včetně toho, že proklamace zaznívá od ženyzakladatelky. „Jde o to nemít tam takovou tu klasickou krásu: vyhlazená pleť, velké rty, hubená s velkýma prsama. I když neříkám, že se mi taková krása nelíbí. My ale chceme zajímavé české holky,“ prohlásila Monika Aron. Onu „zajímavost“ však zdůrazňoval Xman i u slečen, které se jako alternativní přímo nedefinovaly. Jejím zdrojem byly psychologické vlastnosti fotografovaných, především ty spojené s divokostí či nespoutaností, zkrátka s atributy, které řádně přibarví vyzývavost svůdných fotografií. Mohli jsme se například dočíst, že kdyby si studentka Kamila „měla vybrat, jak nafotit samu sebe tak, aby ji snímky co nejvíc charakterizovaly, zvolila by styl Sex, Drugs & Rock’n’roll“.
Také MOgirls má charakterizovat nespoutanost, ovšem už ne ve smyslu jejich mentality, ale spíše jakožto absence sociální role, která by je dokázala vystihnout. Nikdo vlastně dosud nevěděl, jaké ony dívky „doopravdy“ jsou. MOgirl s přezdívkou Little Fly prý na svou adresu nejčastěji slýchá charakteristiky jako „jiná“, „zvláštní“ či „divná“. A třeba taková Nikol vlastně není jen povrchní, sebestředná modelka, ale také aktivistka zapojená do podpory uprchlíků. Terez z Brna se na Xman.cz prezentuje jako nekompromisní obchodnice, v civilním životě je však osobou natolik tolerantní, že by se smířila i s tím, kdyby si její přítel našel milenku. Čtenáři si tak mohou dopřát hned dvojnásobnou voyeurskou slast. Dívky se před nimi odhalují doslova i metaforicky a zároveň svým konáním živí naději, že je možné nalézt svou jedinečnou identitu, respektive si ji postmoderně poskládat, a ještě dojít společenského uznání. Kult jedinečnosti vlastního já však není nic, co by se vymykalo fungování spotřební společnosti.
S rostoucí popularitou alternativních modelek jako by se bitevní pole individualismu ještě rozšířilo. Dívkám už nestačí znát své vlastnosti a využívat vlastní tělo. Ještě je třeba zlomit případný odpor „společnosti“. Představa o ní přitom nabývá rysů karikatury. Alternativně stylizované dívky často ironizují způsob, jakým je podle jejich představ vnímají „ti druzí“. Nejde ale jen o jedinečnost jejich vlastního já, které dosahují díky rozdvojení mezi „falešnou společnost“ a „pravé já“. Této hry se totiž rádo účastní i publikum. Návštěvníci SuicideGirls.com či jejich české obdoby MOmag.cz si mohou gratulovat, že na „jedinečné dívky“ hledí bez předsudků, a tudíž jinak než ostatní. Podle Davisonova efektu třetí osoby jsou totiž oběťmi manipulace vždy „ti druzí“.
Autor je publicista.