Devět samostatných baletních souborů, které realizují vlastní repertoár, a v nich přes tři stovky profesionálních tanečníků. Je to moc, nebo málo v desetimilionové republice? Jakou mají kvalitu a jaké inscenace produkují?
O kvantitativním stavu a tendencích v českém baletu napověděl nedávný hloubkový průzkum, který v rámci grantového projektu Studie stavu, struktury, podmínek a financování umění v ČR provedl Institut umění – Divadelní ústav. O kvalitě inscenační pak soutěžní přehlídka, kterou pořádalo v loňském roce Taneční sdružení České republiky. Obojí ukázalo, že vizitka českého baletu je povzbudivá.
Český balet moudří a mládne, je genderově vyrovnanější, národnostně pestřejší. Jinými slovy: průměrný věk tanečníka je dnes sedmadvacet let a téměř každý disponuje odpovídajícím vyšším odborným vzděláním, žen je v baletních souborech zhruba 60 % a cca čtvrtina umělců je zahraničního původu. Oproti předchozím dekádám jde o výraznou změnu. Vždyť ještě začátkem osmdesátých let měl vystudovanou konzervatoř jenom každý druhý a věkový průměr byl o šest let vyšší. Právě v menších regionálních souborech došlo k největšímu posunu. Není to tak dlouho, co připomínaly spíše kolektiv čekatelů na důchod. Dvacet, třicet let staré průzkumy jsou výmluvné – mezi sólisty nebyl výjimkou průměrný věk kolem čtyřicítky.
Změny po roce 1989 měly na balet v regionech blahodárný vliv. Otevřely se hranice a krajská města se stala novým domovem pro dobře vyškolené tanečníky z postsovětských zemí. Prakticky ve všech souborech se prosadili na přední pozice. Mimochodem, jediný tanečník s titulem první sólista pražského Národního divadla je Rus Alexander Katsapov; nejnovějším držitelem Thálie je opět Rus, ústecký sólista Vladimir Gončarov. Ostatně balet v Ústí nad Labem se stal nejviditelnějším příkladem „invaze z Východu“. V devadesátých letech tady téměř každý vlastnil ruský nebo ukrajinský pas. Teprve v posledních letech východní proud zeslábl, začali se prosazovat čeští absolventi nových soukromých konzervatoří a přicházejí i umělci ze zemí bývalého západního bloku. Překvapivě jsou mezi nimi nejpočetněji zastoupeni Japonci.
Inventura 2008
Přehled o kvalitativním stavu českého baletu dává jednou za tři roky inscenační přehlídka. Jde o skromnější pandán k reprezentativnímu festivalovému bienále Opera. Rozdíl je v tom, že zatímco v rámci festivalu Opera se regionální soubory sjíždějí do Prahy, při taneční přehlídce porota, z poloviny složená z tanečních kritiků, sleduje a hodnotí inscenace v autentickém prostředí daného divadla.
Podle vloni prezentovaných inscenací se jeví český balet oproti předchozím letům v dobré kondici: žádné propadáky a několik příjemných překvapení. To platí především o tři roky starých produkcích Národního divadla v Brně – Vaculíkovo Svěcení jara získalo hlavní cenu a originální projekt choreografky Hany Litterové a zpěvačky Zuzany Lapčíkové Balady prémii za autorské dílo. Po dlouhé době nevyšlo naprázdno ani pražské Národní divadlo, které bylo oceněno za Sólo pro tři Petra Zusky. Zdatně však konkuroval dříve průměrný soubor v Ústí nad Labem, který se může honosit titulem za nejlepší kolektivní výkon a cenou pro tanečníka Gončarova (obé za inscenaci Cikánské kořeny/í).
Náš balet trpí nedostatkem kvalitních choreografů, což potvrdil podíl ostřílených tvůrců hned na několika soutěžních inscenacích: Roberta Balogha v Liberci (Dáma s kaméliemi) a Olomouci (The Beatles & Queen) a Libora Vaculíka ve Státní opeře Praha (Fantom Opery), v Brně (Svěcení jara) a Olomouci (Královna Margot). Objevila se ale i nová jména (hostující Slováci Dana Dinková a Jaroslav Moravčík v ústeckých Cikánských kořenech), častěji se pouští na pole choreografie plzeňský šéf baletu Jiří Pokorný a někdejší brněnská sólistka Hana Litterová; nutné je zaznamenat režijní baletní debut Michaela Taranta v ostravském Prokofjevově Romeovi a Julii. Zahraniční autoři se objevují na českých scénách sporadicky, a pokud, tak na těch největších.
Série opon
S tím souvisí i dramaturgie. V případě menších regionálních baletů jde o permanentní kompromis mezi poptávkou publika po tradičních baletech anebo alespoň zvučných titulech a možnostmi divadla, které bojuje nejen s limity finančními, ale obvykle i s malým počtem členů souboru a jejich tanečními dovednostmi. Nedostatek tvůrců buď supluje sám umělecký šéf v roli choreografa, nebo praxe přenášení inscenací nových baletů z jednoho regionálního divadla do druhého. Příkladem může být úspěšný Vaculíkův taneční muzikál Edith – vrabčák z předměstí, který od plzeňské premiéry prošel scénami v Praze, Olomouci, Brně a Ústí nad Labem.
Přehlídka upozornila na taneční osobnosti, a to nejen v Národních divadlech v Praze a Brně. Vedle Gončarova jsou to Karolína Miková v Liberci a stále pozoruhodnější Ivona Jeličová v Plzni. Dobrou zprávou je rostoucí niveau v konečně snad stabilizovaném Liberci, kde ještě před dvěma lety hrozil rozpad souboru a rušila se představení i premiéra. Příklad Českých Budějovic zase ukázal, že dobrý kumšt se dá dělat s ansámblem poněkud nesourodým a v podmínkách spartanských – počínaje katastrofálním finančním ohodnocením umělců, až po zcela nedostatečné technické a prostorové zázemí.
Co mě však překvapilo nejvíc, byl zájem publika. V Olomouci si při reprízách zcela zaplněné hlediště vytleskávalo sérii opon, to samé při premiéře v Ústí, což se v kraji s nekulturní pověstí rovná zázraku. Právě tohle je jeden z nejpádnějších argumentů, proč stojí za to podporovat hustou síť finančně náročných baletních souborů.
Autor je taneční kritik, pracuje v Institutu umění – Divadelním ústavu.