Ohodnoceni jsou podprůměrně. V pětatřiceti jdou do „důchodu“ a nečeká je žádná záchytná síť. Koho baletky a baleťáci zajímají?
Leckoho to překvapí. Ti lidé mají za sebou náročnou profesní přípravu na konzervatoři, výkon jejich práce je srovnáván s fyzickým výdejem vrcholového sportovce, někteří představují špičku ve svém oboru, a přesto vidí na výplatní pásce mnohdy méně než sekretářka zvedající telefony. A co hůř: za nějakých patnáct, dvacet let aktivní kariéry jsou na svou práci staří a musejí skončit. Kolem pětatřiceti let začínají od nuly – najednou jsou bez uplatnitelného vzdělání, často bez větších úspor, někteří s pochroumaným zdravím. Řeč je o baletních umělcích.
Grand plié za pokladnou
Přitom už příprava na taneční profesi je dosti specifická. Osm let tvrdého studia, čtyřicet i více hodin výuky týdně, někdy včetně víkendů, nadto další školní povinnosti. A po absolvování střet s tvrdou realitou. „V roce 2007 byl nástupní plat v ústeckém baletu 13 150 korun hrubého, v McDonald’s o pár ulic vedle 13 200 a už po měsíci tam dostává zaměstnanec přidáno 900 korun,“ uvádí jako perličku tamní šéf baletu Vladimír Nečas. Právě v menších regionálních souborech je platová situace nejhorší. Připomeňme ještě jiný příklad z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Tamního tanečníka Zdeňka Mládka, mimochodem držitele „malé ceny“ Philip Morris Ballet Flower Award 2007 pro začínající umělce, může místní smetánka obdivovat při premiéře třeba jako Prince v Labutím jezeře a o několik dní později se s ním potkat znovu, tentokrát ale v Makru za pokladnou. Mzda předního sólisty regionálního divadla zkrátka na nájem a slušné živobytí nevystačí. Oproti pěvcům nebo hercům mají tanečníci možnosti přivýdělku velmi omezené. Už pracovní rozvrh v divadle ho leckdy neumožňuje, a pokud přece, jen výjimečně jde o práci alespoň trochu související s oborem, jako je modeling nebo taneční pedagogika. O málo lepší je situace v Praze – průměrná mzda v baletu Národního divadla je souměřitelná s celorepublikovým průměrem, první sólisté pak dokonce mírně překračují pražský průměr. Je to však adekvátní u primabaleríny Národního, tedy minimálně republikové špičky oboru?
Kde je zakopaný pes? Jednoduše v nastavení mzdových tabulek a nedostatečných finančních prostředcích divadel na pohyblivou složku mezd – osobní ohodnocení, tzv. rolovné, a jiné benefity. Balety jsou totiž příspěvkové organizace a tanečníci jsou odměňováni podle mzdových tabulek. Platová třída tanečníka v baletním souboru je 8 až 11, u sólistů i 12, výjimečně 13. Tady už ale se zádrhelem, protože u vyšší platové třídy se předpokládá vysokoškolské vzdělání. Jenže absolvent taneční konzervatoře v devatenácti letech musí okamžitě do praxe, nemůže ztrácet čas vysokoškolským studiem, a pokud by přece jen chtěl ve svém oboru studovat distančně, takřka nemá šanci. Kupříkladu taneční katedra pražské Hudební akademie múzických umění dodnes neumožňuje kombinovanou formu bakalářského ani magisterského studia. Z pohledu tanečníka mají nádech absurdity i platové stupně. Vzhledem k délce kariéry se ve svém oboru nemá šanci k těm nejvyšším vůbec propracovat. Průzkum v našich vícesouborových divadlech pak nepřekvapivě ukazuje, že až na výjimky jsou průměrné mzdy v baletu v rámci uměleckých složek divadla vůbec nejnižší (v porovnání s operou, činohrou, operetou/muzikálem a orchestrem).
Ještě hůře však vyznívá situace našich baletních umělců v evropském kontextu. Pohled do souborů na západ od našich hranic je jak z jiné planety – nejenže platy v baletních souborech v Londýně, Marseille, Haagu, Hamburku nebo Stockholmu jsou mnohonásobně vyšší, ale většinou o několik desítek procent převyšuje kupní síla tamních tanečníků sílu těch našich. A to už je ukazatel relevantní. Koneckonců můžeme se podívat i druhým směrem do baletu Národního divadla v Budapešti. Tam nejnižší mzdy začínají na úrovni, která v Národním divadle v Praze odpovídá průměru.
Nezajímavé požadavky
Katastrofický scénář by nebyl úplný bez pořádného finále. Tím je pro tanečníka věk kolem pětatřicítky, kdy musí svou kariéru ukončit. Jak uvádí Vladimír Nečas ve své zprávě ze zasedání EuroFIA (evropská sekce Mezinárodní herecké federace), téměř všechny evropské země mají nastavený alespoň nějaký sociální systém zohledňující specifika taneční profese – obvykle jsou to různé systémy spoření s příspěvkem státu a zaměstnavatele a poté vyplácení renty nebo příspěvku na rekvalifikaci. Jednou z výjimek je Česká republika. U nás po zrušení možnosti odchodu do důchodu za výsluhu let v roce 1996 (u tanečníků po 20, respektive 22 letech praxe) nastalo vakuum. Už několik let se pokouší Taneční sdružení ČR předkládat modely řešení. Úhrnem se jedná o peníze, které nejmenovaná poslankyně přirovnala vzhledem k ročnímu státnímu rozpočtu ke statistické chybě. Paradoxně jde o tak málo, že to nikoho nezajímá. Nejsou na místě nátlakové akce?
Autor je taneční kritik, pracuje v Institutu umění – Divadelním ústavu.