Západočeské divadlo v Chebu uspělo v evropské konkurenci a získalo finance na mezinárodní tříletý festivalový projekt Quartet. Tím si zavřelo dveře k ministerským grantům. S uměleckým šéfem divadla hovoříme o financování regionální kultury, místních politicích i maďarském divadelním zákonu.
Co se dělo kolem financování festivalu Quartet – Vize Evropy?
Nenastala žádná krizová situace. Dostali jsme evropský grant, čtyři divadla dohromady, a ten jsme si rozdělili podle vlastních potřeb. My jsme měli problém s profinancováním druhé poloviny, takže náš rozpočet je nejnižší, 25 tisíc eur. Došlo pouze k tomu, že nám druhou polovinu nikdo nedal, takže ji musíme doplatit z vlastních rezerv. Žádali jsme Karlovarský kraj, ale ten výrazně seškrtal veškeré své letošní příspěvky na kulturu i jinam, jako ostatní kraje – musí platit zdravotní poplatky a tak dál. Takže i obvyklou dotaci nám zkrátili o 30 tisíc korun. A ministerstvo kultury sice má balíček na projekty se zahraničním partnerem, ale s jednou výjimkou, a to je program Kultura Evropské unie. Pokud máte peníze z něj, české ministerstvo vám už nic nedá. Je to kritérium, které případného žadatele rovnou vyčleňuje z grantového řízení. Město nám pomohlo třeba tím, že jsme pro něj odehráli představení a ono nám ho nadstandardně zaplatilo, za což jsme mohli odjet do Srbska. Doufáme, že se něco podobného podaří i letos. Tím, že je projekt tříletý, doufáme, že nás město podpoří drobnými příspěvky, a také to nemusíme dofinancovat okamžitě. Jsme příspěvková organizace, máme rozpočet vždy na kalendářní rok. Loňský rok už je uzavřený, letos je pro nás břemeno největší, protože festival proběhl v březnu v Chebu, příští rok teprve jedeme do Francie.
Cítíte se být potrestáni za úspěch?
Je to paradoxní situace. Lidé z maďarského divadla v Egeru se velmi divili – maďarské ministerstvo kultury naopak výrazně podporuje všechny, kteří už si nějaké peníze seženou. U nás to prostě tak není: když si seženete peníze z Evropy, poraďte si, jak můžete. Nikdo nepočítá s tím, že každý grant je jen část celkového rozpočtu.
Jak na tu zprávu reagovali vaši zahraniční partneři?
Před festivalem jsem musel všechny uklidnit, ať nemají strach, že všechno proběhne podle plánu, že zbytek nějak pokryjeme z vlastních rezerv. A zatím se zdá, že to zvládneme. Letos je ale peněz výrazně méně, takže tím budou koncem roku pravděpodobně postiženy prémie pro všechny zaměstnance. To, co musíme doplatit, je vlastně celý rozpočet jedné velké inscenace, ale dramaturgický plán neomezujeme.
Neodradí vás taková zkušenost od dalších zahraničních projektů?
Půjdeme do takových projektů znovu. Kraje a města často nevědí, co činí. Předem říkají: my už tu máme filmový festival v Karlových Varech a ochotníci také dělají festival; nevědí přesně, o co se jedná. Ve chvíli, kdy projekt úspěšně realizujete, vidí, že má smysl, že lidé přijedou, že byli na festivalu v Chebu cizinci, hrála se výborná představení, že Eger a Cheb navázaly partnerství na úrovni starostů. Pak mají pocit, že se město na chvíli otevřelo, nadýchlo a že je to obrovská propagace města a kraje. Řeknou, proč ne, že příště třeba dají. Ale třeba také nedají, pochopitelně. Myslím, že je nutné i se zaťatými zuby akci provést a doufat, že příště se něco změní. Součástí projektu je také pokus do něj politiky hodně namočit. Proto z Maďarska i z Francie přijeli jejich regionální politici, aby viděli, co to obnáší. Proto proběhla na radnici veřejná diskuse o financování kultury v regionech. Až teď pojedeme do Maďarska a do Francie, přestavitelé města pojednou s námi. Uvidí, co to obnáší, že projekt potřebuje peníze a má smysl. A příště přispějí třeba právě na tohle.
O čem se na radnici konkrétně diskutovalo?
Bylo to sdílení zkušeností. Vlastně jsme si jen řekli, jakým způsobem jsou divadla v jednotlivých zemích financována. Diskusi jsme uspořádali, abychom poukázali na to, že je nutné kulturu v regionech financovat, a že se to děje i ve Francii, Srbsku a Maďarsku. Francouzi a Maďaři vyjádřili obdiv k tomu, že v Chebu je stálé profesionální divadlo. Regionální novináři pak napsali: Divadlo v Chebu je rarita, cizinci se divili, že je v Chebu divadlo… Obrátili to k tomu, že divadlo v Chebu je abnormalita a extravagance. Přitom v Česku jsou další města velikostí srovnatelná s Chebem: Příbram, Český Těšín, Uherské Hradiště, Šumperk, kde mají stálé divadlo. Ale i větší, kde stálý soubor není, například Děčín. Souvisí to s tradicí, potřebami kraje. Jsme teď jediné profesionální divadlo v Karlovarském kraji – poté, co Karlovy Vary své divadlo úspěšně rozprášily. A naši politici se dozvěděli, jak to funguje třeba v Maďarsku, kde jim konečně od 1. dubna platí nový divadelní zákon. Zatímco my po dvaceti letech svobody zatím žádný divadelní zákon nemáme a ani se nepřipravuje.
Jak by podle vašich zkušeností vypadal ideální model financování divadla v regionu?
Připadá mi zajímavý maďarský systém, kde se na financování podílí kraj a město. Protože v České republice nesou největší břemeno regionální kultury obce. S výjimkou Horáckého divadla v Jihlavě, které je krajskou příspěvkovou organizací. Vše táhnou města, s drobnými příspěvky krajů, divadla přitom jezdí po kraji i mimo kraj. Teď je to navíc zmatené tím, že některá divadla jsou příspěvkovými organizacemi, jiná už se transformovala do o. p. s. s majoritním vlastnictvím města. Je to složitější. Ale my konkrétně bychom rádi měli větší podporu kraje. Krajská radní pro kulturu Eva Valjentová na diskusi deklarovala, že kraj ví a vnímá, že jsme jediné profesionální divadlo v kraji, a rozhodně nás podporovat budou. A jedním dechem dodala, že letos musí dotaci zkrátit o 30 tisíc. Jistota není žádná, musíte rok co rok o peníze žádat. Ministerstvo kultury má poměrně férová kritéria pro udílení grantů, nevím, proč je nemá také kraj. Když vidíte, co Karlovarský kraj podporuje a co naopak nepodporuje… Město nám pomáhá, ale to se může při komunálních volbách tragicky změnit. Od ministerstva kultury se nám zvyšuje příspěvek v závislosti na tom, jak moc překračujeme hranice regionu a České republiky. I když za peníze z Bruselu nás odměnili nulou. Kdyby to tedy bylo nějak legislativně vymezeno, třeba právě divadelním zákonem, podle mne by to pomohlo.
Důležité je také divácké zázemí v daném regionu. Musíte bojovat o diváky?
Divácká základna v Chebu je pro mě největší oříšek. Ale nemůžu si teď stěžovat, že by lidé nechodili a nechápali, jaké divadlo děláme. Naučili se chodit, i když je to běh na dlouhou trať. Samozřejmě se musíme snažit oslovit co nejširší diváckou obec. Každou sezonu máme pečlivě dramaturgicky vystavěnou s ohledem na herce i tituly. Bylo by na dlouhou diskusi, jaké je sociální složení dosídlených bývalých Sudet, jaká je tu sociální koheze, jak tu lidé vnímají své kořeny – k tomu divadlo patří. Ze začátku jsme občas narazili na despekt vůči divadlu, že to je třetí liga a lidé chodí jen na Pražáky. I když pořád je tu skupinka snobů, kteří se jdou do divadla podívat jen na televizní tváře. Teď dělali studenti průzkum s účastí asi sedmi set respondentů a sedmdesát procent z nich si myslí, že naše představení jsou zcela srovnatelná s dovezenými. Mám pocit, že má smysl dělat divadlo i v takto odlehlém regionu a něco tu budovat.