Oslepující jas Slunce

Román Juliana Barnese Pohlédnout do Slunce (Staring at the Sun, 1986) je tematicky podobný jeho nedávnému textu Žádný důvod k obavám (Nothing To be Frightened Of, 2008, česky 2009 v překladu Petra Fantyse; viz A2 č. 10/2010) – oba se zabývají smrtí, její rolí v osudu jedince i lidského života obecně. Zatímco poslední Barnesovo dílo lze označit za románový esej, přítomný román v sobě kombinuje oba žánry v opačném rozložení, takže zde převažuje příběh nad reflexí.

Marné tázání nebes

Příběh Jean Serjeantové, jehož děj se začíná zašmodrchávat během druhé světové války, představuje jednotící linii románu, čtenář ženu provází nezdařeným manželstvím, podařeným rozchodem, cestami kolem světa, výchovou syna Gregoryho, a jak Jean stárne, stále víc se text v odbočkách blíží k meditaci nad životem a koncem. V závěru se téma dokonce rozebírá pomocí atributů vypůjčených ze scifi, když nesmrtelnost má definovat Všeobecný počítač. Avšak Julian Barnes tuto krajní situaci zachraňuje od patetičnosti, počítač nereaguje jako chladný stroj, ale drze si z člověka střílí (což scénu nezbavuje absurdity a hořkosti). Dalším svébytným znakem je lyričnost. Barnes se zde snaží vylíčit lidský život a charakter člověka nejen skrze to, co prožívá, ale především skrze to, jak věci kolem sebe vnímá, což se týká konkrét i abstrakt, přičemž často tak nezáměrně definuje i svůj styl a smysl psaní – „Lidská mysl touží po jistotě a možná ze všeho touží po takové jistotě, která ji srazí k zemi. Třeba lidská mysl ničím neopovrhuje tolik jako tím, co chápe, co může upachtěně dokázat a potvrdit. Touží být přepadena v pusté uličce, kdy jistota bude mít podobu nože přiloženého k hrdlu.“

Jistota a její nalézání jsou zde nepochybně klíčovým motivem, svědčí o tom i otázky (a jedna finální odpověď) v záhlaví každé ze tří částí příběhu. Hledání odpovědí, jež zahrnuje i hledání těch správných otázek, trápí Jean od dětství. Má za to, že se vdá­li se za Michaela, získá i „schopnost klást správné otázky“. Bohužel zjišťuje, že „manželství je odpověď, nikoli otázka“, a až později pochopí, že každá otázka má svůj čas. Nicméně, čím je starší a zkušenější, tím jsou její otázky rafinovanější a dalekosáhlejší, polopřímá řeč se v druhé části románu (z perspektivy Jean i jejího syna) stále víc mění v dialog se čtenářem, subjektivita je nahrazována druhou osobou a kolektivním my. Od otázek po houževnatosti norka a Lindberghových sendvičích se dostáváme k otázkám po lidském bytí a nebytí, jež podobně jako v již zmíněném Barnesově posledním díle upomíná na barokové marné tázání nebes. I přes nezodpověditelnost vysílaných dotazů připomínají postavy i vypravěč svou vytrvalostí norky – Gregory se pustí do filosofické polemiky s vychytralým počítačem a vytvoří si patnáct variant Boží ne/existence, ale nezapomíná přitom na to, že smrt není abstraktní pojem, že ji má přímo vedle sebe. Tím, že o ní hovoří s matkou a společně ji přijmou do svých životů, se v románu znovu prosazuje subjektivní linie Jeanina příběhu.

Stáří a samota bez lítosti

Barnes se v tomto textu přibližuje i románům Jak to vlastně bylo (Talking It Over, 1991, česky 1999 v překladu Zdeňka Böhma) a Láska atd. (Love, etc., 2000), dvěma příběhům jednoho milostného trojúhelníku vyprávěným střídavou perspektivou všech aktérů. Souvislost těchto tří děl je možné hledat ve věcnosti, s níž Barnes předkládá obraz manželství. Manželství jako zvyku, frustrované otázkami, jež se již nepokládají, protože odpovědět na ně by bylo příliš bolestivé. Nebo, a možná hůř, by už ani nebolelo vůbec. Jean vystoupí z tohoto „života ve druhé třídě“ až po dvaceti letech, během nichž si zvykla na fakt, že se „člověk v životě musí řídit určitými pravidly, povolit jisté druhy vzteku, respektovat určité typy lži: musí se v druhém dovolávat určitých citů, které oba předstíráte, i kdybyste se nakrásně domnívali, žádné takové city nechová“.

Následující léta jejího života patří cestám do krajin, kde netřeba klást otázky, neboť slova nemají nad impozantností přírody žádnou moc. Nicméně, emoce se jako ozvěna odrážejí jen v ní samé a trpnost samoty ji čas od času nenadále překvapí, jako když náhodou zaslechne díky deformované jeskynní akustice důvěrně pichlavý milenecký rozhovor, nebo když si až do smrti pravidelně vzpomíná na letce „Ikara“ Prossera, který jí kdysi vyprávěl o tom, jak je možné pohlédnout do slunce. Barnes však nikdy není sentimentální, a i když zachycuje Jeanino stáří a též Gregoryho samotu, nijak postavy nelituje. Přiznává jim naopak pravdivost existence, vlastní rozhodnutí, jež nedělá kompromisy.

Pohlédnout do slunce je velmi věcný román, méně strhující než Žádný důvod k obavám. Avšak zacílení na všednost a zdánlivou smířenost se životem prostřednictvím postav, jež se proti osudu tolik nebouří, ale prociťují jej nezměrně, je pro čtenáře stejně naléhavou výzvou pohlédnout do smrti.