Marxova rána

Německý historik Wolfgang Wippermann ve své knize Navrátilec. Čtyři životy Karla Marxe (Der Wiedergänger. Die vier Leben des Karl Marx) vyjadřuje názor, že Marx, pohřbený v Londýně v roce 1883, je navrátilec. V přeneseném smyslu slova nikdy nebyl mrtev, třebaže – opět v přeneseném smyslu – několikrát zemřel. Ve svém náčrtu Marxova „života a posmrtného života“ autor tvrdí, že „ani nehájí, ani nedémonizuje“ změny filosofova obrazu, jenž se podle něj „stále více lišil od toho pravého a původního“.

A zase do hrobu

V recepci revolucionářova díla lze podle Wippermanna rozeznat čtyři fáze. Nejdříve se autor zabývá biografií muže, který se narodil v Trevíru (Trier) 5. května 1818: Marx jako publicista a otec rodiny, jako politik První internacionály a „především revolucionář“, podporovaný hlavně přítelem a souputníkem Friedrichem Engelsem. Engelsova popularizace Marxových děl přispěla podle Wippermanna podstatně k vzniku onoho „marxismu“, který byl zhruba od počátku 20. století přijímán v dělnickém hnutí jako světový názor. Tato první fáze skončila dlouho po Marxově smrti „teroristickou diktaturou, jež byla dílčím způsobem představována už Leninem a naplno potom Stalinem“. Takto „znetvořený marxismus“ byl ve svém důsledku „zcela desavuován“ – tudíž „Marx zemřel podruhé“. Za to ovšem není vůbec odpovědný.

Ke třetímu životu byl pak Karl Marx probuzen antistalinistickými marxisty – velmi rozličných odstínů – v jejich kritice deformací jeho idejí. Teoretické odmítání „zrazené revoluce“, disputace o třídním vědomí nebo obecně o úloze státu na cestě ke „sdružení, v němž svobodný rozvoj jedince je svobodným rozvojem všech“, zapůsobily zejména na Západě, zvláště na revoltující studentky a studenty v období kolem roku 1968. Jenže i v tomto případě, usuzuje Wippermann, „následovali protagonisté falešné proroky a vzory“ a připravili tak Karlu Marxovi jednoduchými hesly a voluntaristicky motivovanými akcemi třetí smrt.

Nejpozději po „neslavném konci ‚socialismu’“ a poté, co podle Wippermanna skončily dějiny „stranického marxismu“, otevírá se podle jeho soudu příležitost Marxe znovu objevit. Pod hlavičkou „co nám může říci Marx dnes“ se autor nepokouší o zúčtování z dnešního hlediska, ale přichází s názorem, že Marxova díla je třeba „číst nově“. Překvapí možná, že tím nemyslí ani tak ekonoma světového trhu, nýbrž spíše filosofa a historika Karla Marxe. Jeho analýza „rovnováhy třídních sil“, domnívá se Wippermann, by přispěla k vysvětlení „vůbec ne mrtvého a zaniklého fašismu“ a teorém „asijského výrobního způsobu“ by pomohl zesílit výzkum despotismu v odlišení od výzkumu totalitarismu. Nad tím vším je pak třeba uvažovat o utopickém obsahu Marxových teorií, jak je dále rozvinul Ernst Bloch k „principu naděje“. Toho je dnes zapotřebí, neboť pouhý pragmatismus už nestačí, máme-li se vyrovnat „se současnými a budoucími problémy našeho světa“.

Sledovat Wippermannovu argumentaci není vždycky snadné, čtenáře odradí například zcela neodůvodněná invektiva proti revolucionáři Frantzi Fanonovi jako „národním socialistovi“. Otevřená zůstává také otázka, kdo nebo co je pro Wippermanna zárukou, že Marxovo dílo nebude znovu ideologicky pokrouceno nebo politicky instrumentalizováno. Nicméně je pozoruhodné, jak autor dokázal vlastním angažovaným způsobem rekonstruovat obsáhlý rodokmen výrazných teoretiků historického dělnického hnutí 19. a 20. století. Chcete-li se touto genealogií zbývat, je Wippermannova kniha aktuálním a vhodným úvodem.

Ekonom pro dnešek i pro zasmání

Zdá se přirozené, že v dnešní krizi přitahuje pozornost především Kapitál. Německý ekonom Michael Heinrich po své pozoruhodné knize Kritika politické ekonomie. Úvod (Kritik der politischen Ökonomie. Eine Einführung) komentuje první díl Kapitálu, resp. zhruba jeho úvodních sto stran. Heinrichovi zřejmě prospěla praktická zkušenost z kursů a jiných přednášek, takže dokáže diskutovat o všech otázkách, jež trápí každého, kdo má (měl) Kapitál v ruce poprvé. Komentář nemá podle Heinricha nahradit vlastní četbu díla – nejvhodnější je organizované společné studium – nabízí pouze pomocnou ruku. Přináší přitom různé možnosti, jak Kapitál komentovat. Poukazuje také na to, že některé části nelze interpretovat bez souvislosti s jinými. Heinrichův komentář je pracovní pomůcka – autorovi jde o kritické čtení díla. Dovolává se také dodatků, které možná pro studium nejsou nezbytné, jakož i přílohy s texty, jež jsou dosud přístupné toliko ve vydání MEGA (Marx-Engels-Gesamtausgabe), které je pro naprostou většinu čtenářů cenově nedostupné. I tak je Heinrichova příručka základem pro každého, kdo se hodlá, ať už sám či společně s dalšími, Kapitálem zabývat. A pro ty, kdo jej už četli, je jedním z nejdůležitějších komentářů, mají-li zapochybovat o vlastní jistotě.

Stejně jako dnes

Politický ekonom Jan Hoff se naproti tomu rozhodl rekonstruovat Marxovu kritiku takzvaných ricardiánských socialistů jako jednoho z významných bodů jeho teorie. Na základě Leninovy interpretace byla Marxova („marxistická“) teorie zpravidla redukována na tři zdroje: ekonomickou klasiku z Anglie, utopické socialisty z Francie a idealistickou německou filosofii. Hoffovým ústředním východiskem je přitom poznání, že neprávem byli přehlíženi kritičtí ekonomové­ z Velké­ Británie. Proto se ujal těchto zanedbaných pramenů.

Na základě původního čtení Hodgskina, Thompsona aj. rekonstruuje nejenom jejich argumenty a teoretické předpoklady, nýbrž současně také dobovou Marxovu kritiku. Vyplývá mu z toho, čím se Marx od těchto ekonomů lišil a co bylo jeho vlastním chápáním předmětu a kritikou.

Čtenář má při této četbě občas dojem, že se ocitá v aktuální politické debatě. Podstatná Marxova kritika tzv. ricardiánských socialistů spočívala v přesvědčení, že nebyli s to domýšlet specifickou formu vykořisťování v kapitalismu, která – v protikladu k feudalismu – zahrnovala také reálnou svobodu a rovnost vykořisťovaných. Požadavky spravedlivé mzdy apod. se proto podle Marxe míjejí s centrálními řídícími principy měšťácké společnosti – což je kritika týkající se i dnes mnoha levicových postojů v politické diskusi.

Navzdory všem vážným debatám víme, že Marx může být i figurou pro zasmání. Vidíme to na knížce karikatur nazvané Pozdrav Pán Bůh! Jsem tu zas! (Grüss Gott! Da bin ich wieder!). Je v ní shromážděno na 600 karikatur, jež dokumentují nejenom sebeironii marxistů a nenávist antimarxistů, ale i – zarámovány mnoha výňatky z textů dělnického hnutí – zapšklou úzkoprsost, jež z Marxe učinila takřka nedotknutelný idol. Sbírka obrázků a citátů je tak ojedinělým příspěvkem k sebekritice a osvětě socialistického hnutí.

Autor je novinář a překladatel.