Latinskoamerická kinematografie je dnes synonymem formálního radikalismu a často i komerčního úspěchu. O filmu z Kuby toho víme velice málo, a to nejen z politických důvodů. Koncem května a po celý červen však bude v Praze k vidění průřez padesátiletou historií Kubánského filmového institutu (ICAIC).
Zatímco Kostarika, Venezuela, Peru, Ekvádor, Portoriko a další země převážně karibské oblasti musejí bojovat se skutečnou autorskou krizí a vznikají tam spíše snímky zaměřené na turisty, Kuba pořád dokazuje, že v ní dřímá neobjevený tvůrčí potenciál. Je liché domnívat se, že jde jen o líheň propagandistických či staromilecky tendenčních filmů.
Málokterá latinskoamerická kinematografie se však vyvíjela v takové izolaci jako ta kubánská. To například dokazuje i snímek Muž z Maisinicú (1973) režiséra Manuela Péreze, uvedený na pražské přehlídce, jenž pro své programové odmítání socialistického realismu a specificky kubánské mísení dokumentárních postupů s fikcí bývá označován jako „tropický socialistický neorealista“. Pérez ve filmu popisuje skutečný případ, kdy se do kontrarevolučních skupin operujících v letech 1960 až 1965 v kraji Escambray infiltroval komunistický špion.
Jména zatím spíše neznámá
Asi jediným kubánským režisérem, kterého není třeba českému publiku příliš představovat, je Tomás Gutiérrez Alea. Jeho vítězný film z Karlových Varů Vzpomínky (1968) zařadilo UNESCO mezi nejvýznamnější světová díla. Tento nekompromisní filmový režisér na rozdíl od dalšího zde představeného autora Humberta Soláse vynikal novátorským přístupem ke kubánské historii. Pražská přehlídka kromě Vzpomínek uvede i jeho oscarové Jahody a čokoládu (1993). Velmi tradiční pojetí melodramatu v tvorbě Solásově dokládají na přehlídce dva snímky, Med pro bohyni Oshún (2001) a Čtvrť jménem Kuba (2005). Solás však melodrama používá k reflexi aktuálních témat, což ve spojení s digitálními technologiemi působí modernisticky.
Naopak radikálním a v Evropě neprávem opomíjeným tvůrcem je Fernando Pérez, jehož filmy se vyznačují obtížně dešifrovatelným příběhem (podobný styl známe od režiséra haitského původu Michelange Quaye). Jeho snímek Madagascar (1994), představený na pražském festivalu, patří k vrcholům nového kubánského filmu a je zároveň důkazem velké tvůrčí svobody, protože poukazuje na chyby, k nimž došlo za „působení revoluce na jednotlivce“. České publikum může po letech zaujmout budovatelský film Učitel (1977), který byl největším úspěchem absolventa FAMU Octavia Cortázara a získal jednu z hlavních cen na festivalu v Berlíně. Předkládá se v něm mírně naivní příběh o mladíkovi, jenž je jedním z mnoha nadšenců snažících se alfabetizovat venkovany. Osmým snímkem pražského průřezu padesáti lety kubánského filmu je ukázka koprodukce se Španělskem, snímek Pod drnem (2004) režiséra Mariana Barrosa.
Současný kubánský film vykazuje známky přechodu; generace nových režisérů pomalu přebírá hlavní iniciativu. Například v roce 2007 z deseti distribuovaných filmů čtyři natočili debutanti, z nichž Pavel Giroud nebo Alejandro Moya se bezpochyby jeví jako slibní autoři. Stinnou stránkou dnešního kubánského filmu je dokument. Ten byl na Kubě kdysi pýchou, ale v posledních letech skomírá.
Kubánská kinematografie má také velkou výhodu v Kubánském filmovém institutu (ICAIC), založeném zákonem z března 1959, který byl výsledkem revoluce a jehož úspěchy si často pochvaloval i Fidel Castro. Institut se programově zaměřil na produkci dokumentů, hraných i animovaných snímků. Řada jeho ředitelů (Alfredo Guevara nebo Saúl Yelín) studovala nebo žila v Paříži, v New Yorku či v Římě a byla velmi dobře informovaná o světových trendech a mnozí tamní režiséři na sebe upozornili i v celosvětovém kontextu (například Tomás G. Alea, Santiago Álvarez, Humberto Solás a Juan Padrón).
Konec kulturní kolonializace?
Na českých filmových festivalech však bude divák hledat soudobý kubánský film marně. Například náš největší festival v Karlových Varech uvedl od roku 1994 pouze čtyři kubánské snímky. Všeobecná ignorace není způsobena tím, že by nebylo z čeho vybírat (na Kubě se natočí v průměru pět až šest filmů ročně), ale mluvíme o kinematografii, která se neprosazuje snadno. Důvody v tomto případě nejsou pouze politické. Pražská přehlídka v Cervantesově institutu například upozorňuje na loňské úmrtí Humberta Soláse, kterého také několika filmy letos připomněl Národní filmový archiv. Ten bohužel ve své programové brožuře označil režiséra za jednoho z nejkreativnějších v Latinské Americe, což je holý nesmysl. Naopak je s podivem, jak málo celovečerních filmů natočil tento režisér v podmínkách, které mu kubánský systém poskytoval. Také mu bylo v brožuře mylně přiřčeno novátorské chápání historického melodramatu a pokus o materialistický výklad společenských procesů. Náš západoevropský kulturně-kolonizátorský přístup vyvrcholil, když uznávané Dějiny filmu (Film History. An Introduction, 1994, česky 2007) amerických autorů Davida Bordwella a Kristiny Thompsonové srovnávají Humberta Soláse s Luchinem Viscontim a na jiném místě zase třeba s Françoisem Truffautem, aniž by šlo o pouhé mechanické srovnávání. Bohužel nejen u nás, zdá se, ještě nikdo nenalezl potřebný odstup, a tak je kubánský film odmítán nebo hodnocen přístupem hodným doby normalizace. Doufejme, že podobné akce, jako je pražská přehlídka, napomohou ke změně.
Autor je filmový historik a dramaturg.
Cyklus kubánských filmů. Institut Cervantes v Praze, 28. 5., 11. 6., 18. 6. a 25. 6.