Opravdu německý osud?

Film natočený podle vynikající knihy nebývá lepší než předloha, spíše naopak. Přesto mnoho výtek, které mohou být k Předčítači směřovány, cílí už k původní knize Bernharda Schlinka. Jak pro Daldryho film, tak pro jeho předlohu platí, že nebýt tématu holocaustu, byl by Předčítač sice pohnutým, avšak banálním milostným příběhem. Spojení obého dojímá – i dráždí. Schlinkův nedlouhý román je psán relativně úsporným, jednoduchým stylem, založeným na retrospektivně vyprávěných zážitcích, pocitech a myšlenkách hlavního hrdiny. Časté jsou otázky, které dospělý hrdina při vzpomínání klade sobě i čtenářům a na něž hledá odpovědi. Režisér Stephen Daldry a scenárista David Hare (který s Daldrym spolupracoval už na Hodinách) sice odolali pokušení sáhnout ve filmovém zpracování po doprovodném komentáři, jinak se ale ve scénáři drželi původní předlohy i chronologie děje velmi věrně, někdy až příliš – i v okamžicích, kdy by stačil náznak, ilustrují přesně původní text.

Ospravedlňování nacismu?

„Chtěl jsem ji odsoudit, ale zároveň pochopit,“ říká hlavní hrdina románu o své bývalé milence a osudové ženě Hanně, která, jak později zjišťuje, měla v době jejich vztahu za sebou nacistickou minulost; poslala na smrt desítky lidí. Přitom se „jen“ snažila plnit své úkoly a udržet pořádek. Nepřemýšlela o důsledcích svých činů, jednala mechanicky. Když nechala v bombardovaném kostele uhořet svěřené Židovky, nebylo to podle ní proto, že by je chtěla zabít, ale proto, že kdyby je pustila, nesplnila by úkol. Jak se k tomu postavit? Jak odstranit prožitou zkušenost z vlastního života? „Mé útrapy plynoucí z lásky k Hanně byly do jisté míry osudem celé mé generace, německým osudem,“ vysvětluje v knize hlavní hrdina. Z naivního patnáctiletého „chlapečka“, jak mu jeho femme fatale přezdívala, vyroste v zaníceného studenta práv a náhodou se účastní procesu s bývalými nacistickými dozorkyněmi, z nichž v jedné rozpozná Hannu. Ta mu pak kromě osobního traumatu symbolizuje složité vyrovnávání se s nacistickou minulostí. Michael se tak ocitá v dilematu, které pokládá za neřešitelné, v situaci, již v přeneseném smyslu musela opravdu řešit přinejmenším celá „druhá generace“ Němců, konfrontující se s minulostí svých prarodičů.

Vykoupení skrze literaturu

Tajemství, na něž odkazuje titulek a které Hanna skrývá jak před svým milencem, tak posléze před zaměstnavatelem a nakonec i před soudem, je autorům nejen zdrojem originálního motivu milostné předehry (Michael Hanně předčítá od Homéra přes Čechova až ke komiksům), ale později i dalším nástrojem navádějícím k soucitu s Hannou. Nelze jí nevěřit, že se k práci dozorkyně u SS přihlásila jen proto, aby nevyšlo najevo, že neumí číst a psát. Ze stejného důvodu – styděla se za svůj analfabetismus – později před soudem zamlčela pro sebe polehčující okolnost. Na filmové Hanně – v poctivě propracovaném podání Kate Winsletové – je vskutku něco, s čím je v určitých momentech snadné soucítit. Na rozdíl od knihy, která nabízí více souvislostí, působí však ve filmu svou zkratkovitostí téměř kýčovitě závěrečný pokus Hannu rehabilitovat tím, že je naznačeno její morální prozření. Rozhřešení a odpouštění, kterému je snad nakloněn Michael, však Hanně pochopitelně nemůže a také nemíní dát ani její bývalá oběť, přeživší pochod smrti, ani sebedojatější divák.

Anglické oscarové Německo

Film daleko více než kniha nutí diváka soucítit s Hannou, jejíž postava však působí daleko plošším dojmem a postrádá prokreslenost, již najdeme v předloze. O to víc ve filmu vadí, že netušíme nic o její minulosti, například proč ji zcela minulo i základní vzdělání. Podobně to platí o postavě Michaela, který po odhalení pravdy o Hanně prožívá v knize velmi bolestné, v podstatě celoživotní pocity otupění a odcizení, ty však jeho filmový protějšek pouze ilustruje. Zejména je to patrné v podání mladého Davida Krosse, na jehož tváři stále převažuje původní dětský optimismus. Podivně zcizující efekt má ve filmu také jeho absolutní poangličtění. Přestože se jedná o výsostně německé prostředí, všechny knihy, jejichž obálky i stránky se filmem mihnou, jsou v angličtině, o tom, že se anglicky v celém filmu hovoří, samozřejmě nemluvě. Angličtina ještě podtrhuje tendenci pohlížet na film jako na další průměrný kousek hollywoodské provenience. Největší problém snímku tkví v tom, že svá dvě hlavní témata – tragický milostný vztah a intimní boj s nacistickou minulostí – zobrazuje jako elegantní obrázky, na které se příjemně dívá, a to i v takových okamžicích, které by měly spíš mrazit (třeba když se Michael prochází bývalým lágrem). Především divácká ochota nechat se bezbolestně rozlítostnit pomohla ambicióznímu snímku ke světové popularitě. Předčítač se celkově blíží hře na umění.

Autorka je kulturoložka.