Zaostřeno na kameru

„Po Automatu svět z Perliček na dně jsme si uvědomili, že filmem by se mělo vyjadřovat to, co je jiným způsobem, jiným tvůrčím jazykem nesdělitelné. Nelíbilo se nám, že film se nesnaží působit na diváka, na jeho vývoj a rozvoj výtvarně, aby rozšiřoval jeho schopnosti vnímání. Byli jsme zvědaví, jak dalece to bude sdělné. (…) Nevěděli jsme, co si můžeme dovolit, kam až můžeme jít, ať už v Sedmikráskách nebo ve filmu Ovoce stromů rajských jíme.“ Tak popisuje Věra Chytilová v knize Vzdor i soucit Věry Chytilové (editoři Jan Lukeš a Ivana Lukešová, 2009) spolupráci se svým manželem Jaroslavem Kučerou (1929–1991), s nímž společně natočila zásadní díla nové vlny šedesátých let.

Kam až se může

Už v prvním společném krátkém snímku Automat svět na motivy povídky Bohumila Hrabala se ukázala výrazná tendence obou tvůrců využít široké možnosti vyjádření, které skýtá filmový obraz. Povídka inspirovaná explosionalistickým výtvarníkem Vladimírem Boudníkem, který si ve filmu zahrál sám sebe, vychází sice ze stylu cinéma-vérité, obrazově však variuje od dokumentarismu až k výrazné výtvarné stylizaci.

Prvním opravdu radikálním dílem, v němž Chytilová s Kučerou (ve spolupráci s výtvarnicí Ester Krumbachovou) zkoumali, kam až lze v inovaci filmových výrazových prostředků zajít, však byly Sedmikrásky (1966). Tato filosofická groteska o destrukci a prázdnotě je vystavěna na principu hry a je přímo gejzírem vizuálních nápadů, režijních a kameramanských experimentů, hrátek s barvami, tvary i samotným filmovým materiálem. Hravá vize apokalypsy se dvěma dívkami jako průvodkyněmi bývá pro svou invenční práci s barvou přirovnávána k Antonioniho Červené pustině (1964). „Chtěl jsem barevným pojetím mnoho věcí přímo shodit a vůbec jsem si nepřál vyvolat estetický dojem krásna. Jenže někde na začátku cesty se stalo, že sestavení věcí k sobě vytvořilo estetiku, jejíž výsledky jsem vůbec nepředpokládal,“ říká o Sedmikráskách Kučera v rozhovoru s A. J. Liehmem (Ostře sledované filmy: československá zkušenost, NFA 2001).

Ještě o něco dále pokročil tento trojčlenný tým ve filmu Ovoce stromů rajských jíme (1969), výtvarně precizně propracovaném biblickém podobenství na téma věčného hledání pravdy. Mnohovýznamová a extrémně stylizovaná alegorie inspirovaná commedií dell’arte zachází ve zkoumání možností filmového jazyka pro běžného diváka až za hranice srozumitelnosti. Kamera využívá téměř všech možností – detailů a makrodetailů, nezvyklých záběrů či vytváří abstraktní výtvarné kompozice. „Mě strašně zajímá vyzkoušet jednou možnost vytvořit z filmového obrazu docela autonomní záležitost, jež by se vymykala z konvenčního pojetí filmu. Jde o to, zda ve filmu vytváříme jenom více či méně krásné pohyblivé obrazy něčeho, nebo zda by tyto obrazy mohly být samy nositeli významu, sdělovat něco nikoli objektivně, nýbrž subjektivně. Prostě udělat s filmem pokus na takové úrovni, kde je už dávno doma moderní malířství, poezie, hudba. Vytvořit novou soustavu sdělovacích prostředků filmu,“ říká Kučera v citovaném rozhovoru.

Kučera – Chytilová – Kučera

Ovoce stromů rajských jíme byl poslední film, na kterém Věra Chytilová spolupracovala se svým manželem. Později převzal pomyslnou štafetu jejich syn, kameraman Štěpán Kučera (nar. 1968). Společně natočili několik krátkých dokumentů (z Feničova cyklu Jak se žije…) a celovečerní snímek Pasti, pasti, pastičky (1998), sžíravou satiru, v níž svérázná pomsta za znásilnění odrážela režisérčin krutě skeptický pohled na tehdejší stav společnosti. Přestože formální experimenty ustoupily v tomto období Chytilové tvorby do pozadí, některé charakteristické rysy zůstaly – například živá, neklidně se pohybující kamera a výrazné barevné ladění. Kučerova aktivní, zvídavá, někdy přímo roztěkaná kamera se dobře uplatnila také ve snímku Vzlety a pády (2003), dvoudílném dokumentu o třech generačně spjatých fotografech: Zdeňku Tmejovi (1920–2004), Václavu Chocholovi (1923–2005) a Karlu Ludwigovi (1919–1977), který byl mimochodem prvním manželem Chytilové. Dynamický, nepatetický trojportrét, do něhož jako jedna z aktérek a pamětnic aktivně vstupovala sama režisérka, zachytil nejen životní osudy význačných fotografů, ale i atmosféru své doby.

Zatím poslední společnou prací Věry Chytilové se synem byl snímek Cesta: portrét Věry Chytilové (2004), který natočila režisérka Jasmina Blažević. Nebývá zvykem, aby filmař natáčel portrét vlastního rodiče, a sám Štěpán byl zpočátku také nejistý. „Teď mě oslovila jedna spolužačka ze školy, abychom udělali pro Českou televizi hodinový dokument o mámě, a mám z toho stejně ambivalentní pocit, jako kdybych s ní měl zase dělat celovečerní film,“ strachoval se ještě před natáčením filmu v rozhovoru s Andrejem Haladou v Reflexu (21. 6. 2001). „Na jednu stranu je dobře, že k ní mám blízko, na druhou stranu ji ale nechci z hlediska své profese nějak poškodit, něco natočit blbě. Vlastně bych byl nejšťastnější, kdyby to udělal někdo jiný a udělal to dobře.“ Výsledný snímek nakonec dokázal, že filmu prospěl jak blízký vztah matky se synem, tak Kučerův kameramanský postřeh a invence. Natáčelo se výhradně u Chytilové doma, tedy v sídle rodiny, které režisérka vybudovala téměř vlastníma rukama a jež mělo sloužit jako jakýsi obranný val před vnějšími vlivy. Ve filmu vystupuje pouze Chytilová, její promluvy jsou prokládané jen fotografiemi, záběry z rodinného archivu a ukázkami z jejích filmů, od Sedmikrásek až po Vyhnání z ráje (2001). Výsledkem je snímek místy neučesaný, kostrbatý, ale silně emotivní, dravě jdoucí po tom, co je uvnitř – stejně jako se o to ve svých filmech snaží sama režisérka. „Chtěla jsem naprostou svobodu, i za cenu chyb,“ říká Chytilová o období na začátku své kariéry, kdy musela bojovat za prosazení svého způsobu filmového vidění.

První ročník ostravského festivalu představí kromě zmiňovaných filmů i dokumentární portrét Věry Chytilové (letošní jubilantky), který natočil Štěpán Kučera. Festivalový program nabízí též průřez českou kameramanskou školou (Václav Vícha, Miroslav Ondříček, Ivan Šlapeta, Jaromír Šofr či Stanislav Milota), netypický večer videoklipů z Televizního studia Ostrava, sekci filmů inspirovaných Ostravou (nebude chybět Krejčíkovo Nad námi svítá, 1953, ani Vorlův Kouř, 1989) či přehlídku ostravského videoartu.

Autorka je kulturoložka.