Melodrama chytré, či chytlavé?

Leitmotivem zatím posledního Almodóvarova snímku Rozervaná objetí, jehož zápletka se točí kolem nešťastného milostného vztahu režiséra Matea a herečky Leny, je filmování jako fetišismus a voyeurská obsese, kterou nelze umlčet a jež ve svých důsledcích ovlivňuje reálné vztahy. Zasazení příběhu do filmařského prostředí umožnilo režisérovi vytvořit vlastní variaci na oblíbené cinefilské téma filmu ve filmu. Využil ji k postupně rozehrávanému vtipu, jehož pointu ovšem ocení hlavně diváci znalí umělcovy filmografie: komedie, kterou natáčí hlavní hrdina, je parafrází Almodóvarova slavného komediálního opusu Ženy na pokraji nervového zhroucení (1988). Dalším jeho typickým motivem je citace filmových oblíbenců, v tomto případě Roberta Rosselliniho a jeho Cesty po Itálii (1953). Úryvek z filmu, v němž se hrdinka v podání Ingrid Bergmanové vyděsí mrtvých z Pompejí, sleduje dvojice hlavních hrdinů v televizi. V tu chvíli ještě netuší, že se jim brzy zásadně změní život, podobně jako dvojici na obrazovce. V Rosselliniho snímku hraje velkou roli genius loci – krajina a její působení na aktéry. Cosi podobného naznačuje i Almodóvar, když ústřední pár umístí do obdobně vulkanické krajiny ostrova Lanzarote – krásná, ale temná scenerie v sobě nese cosi latentně katastrofického, předznamenává tragédii dvojice.

Z gaye slepec, z ženy obojek

Novinkou u Almodóvara je tentokrát pojetí hlavní postavy, kterou po dlouhé řadě ženských hrdinek či homosexuálů představuje heterosexuální muž (režisér Mateo/scenárista Harry v podání Lluíse Homara), prostý jakýchkoliv sexuálních úchylek či libůstek a „ozvláštněný“ pouze poúrazovou slepotou. Protihráčkami jsou mu dvě ženy v modelových rolích kamarádky a milenky: tu první ztělesňuje věrná kolegyně, produkční Judit (Blanca Portillová) a druhou osudová žena, herečka Lena (Penélope Cruzová). Homosexualita se tu objevuje jen jako komediální prvek v podobě neduživého pubertálního mladíka Ernesta, zamilovaného do charismatického Matea. Těžištěm příběhu je Mateovo vyprávění Juditině synovi Diegovi, které postupně rozkrývá bolestně dramatickou – a pochopitelně náležitě spletitou – minulost všech zúčastněných. V dlouhých flashbacích se rozvíjí vztah Matea a Leny, který se snaží překazit její bohatý milenec a zároveň producent Mateova snímku. Žárlivý stařec pošle svého syna Ernesta, aby pod záminkou natáčení filmu o filmu Lenu špehoval, a doma pak tajně sleduje synovy „denní práce“. Scény, natáčené bez zvuku, si nechává tlumočit překladatelkou ze znakové řeči. Tyto „dokumentaristické“ záběry pak nakonec uvedou do pohybu další děj.

Druhou linií, kterou lze vnímat skrze celou Almodóvarovu tvorbu, je fascinace kostýmy a převleky. V Rozervaných objetích ji realizuje především na postavě Leny – oslnivé femme fatale v podání Penélope Cruzové. Tu v rámci filmu ve filmu převléká do paruk nejrůznějších stylů od „Audrey Hepburnové“ až po „Marilyn Monroe“… Černé šaty s masivními zlatými řetězy a těžkými šperky, které si Lena obléká v přítomnosti starého milence, jenž jí majetnicky zapíná náhrdelník připomínající obojek, lze pak snadno číst jako symbol její pozice ptáčka ve zlaté kleci, v níž ji bohatý milenec drží.

„Film se musí dokončit, i kdyby to bylo poslepu!“ Zní to jako bonmot, ne však pro režiséra Matea, ani pro Pedra Almodóvara. Jeho fascinace snímaným obrazem prostřednictvím kamery nebo fotoaparátu a víra v jejich sílu ovlivnit lidský život i dotknout se pocitů je dojemná. Nejvýstižněji to ilustruje scéna, v níž slepý Mateo ve snaze naposledy se „dotknout“ své milé rukama hladí obrazovku zachycující jeho poslední společný okamžik s Lenou.

Ačkoliv v Rozervaných objetích není opět nouze o nejrůznější filmové citace a parafráze, které mají Almodóvar i jeho diváci tak rádi, her či tajemství k rozkrývání tentokrát překvapivě mnoho nenabízí. Pryč je extravagance raných mistrových děl. Zbyla chytlavá­ melodramatická zápletka, typicky barevně komponované záběry a pár intertextuálních odkazů.

Autorka je kulturoložka.