Pankáči s číry (je jich tu zase o něco méně než loni), technaři za soundsystémem i anarchisté v černém se seskupují do průvodu. Do květnového podvečera v Brně se ozve ryčné bubnování samba kapely. Účastníci Protestfestu se srocují k pochodu.
Protestfest už svým názvem spojuje vyjádření politického názoru s kulturou, čímž je zde míněna kultura alternativní. Letos jsme se na akci Protestfest 2009 (Brno 5.–23. 5.) mohli potkat se soundsystémem, punkovými skupinami, ale také s „riot-punk-folk“ písničkáři, spojujícími jasné politické vyznění s formou, která je někde na pomezí mezi tvrdou punkovou hudbou a folkem. Na místě setkání, v parku Lužánky, jste mohli potkat stánky radikálních skupin a hesla jako „Dokud budou na světě peníze, nebude jich dost pro všechny“, ale také materiály skupin jako Greenpeace nebo Hnutí Duha. Jen národním bolševikům, hrstce českých stoupenců učení ruského kontroverzního spisovatele a politika Eduarda Limonova, který se snaží spojit totalitárními režimy inspirovanou estetiku, fanatický přístup a jakousi panslavistickou ideologii, bylo dáno najevo, že nejsou vítáni. Krčili se na okraji s peticí proti zdražování městské hromadné dopravy v Brně, z níž jejich politická ideologie nebyla nijak patrná. Vedle politických stánků byla na místě také čajovna a vegetariánské občerstvení se sojovými párky v rohlíku…
Začalo to street parties
Akcí podobného typu zažilo jarní Brno v posledních letech už deset. První z nich byla inspirována street parties. Brněnská pouliční slavnost se na jaře 1999 snažila do moravské metropole přivést odpor proti automobilismu spojený s živostí mládežnických subkultur. Zejména v prvních ročnících byl součástí akce vedle koncertu také průvod, který se v duchu klasických britských street parties snažil zablokovat automobilovou dopravu.
Brněnská scéna se ovšem nezastavila u protestu proti automobilismu. Když se zdálo, že se elán původních street parties po čtyřech letech vyčerpal – roku 2003 žádná jarní akce nebyla –, přišla skupina aktivistů z alternativního a radikálně ekologického prostředí s novým pojetím. Automobilismus zůstal pouze jedním z témat, smyslem byla především oslava protestní kultury a propojení alternativy v sociální aktivitě a v umění. „Přišlo nám, že lidé přestávají mít zájem vyjadřovat se k věcem kolem nich, že čekají, že vždycky přijde někdo jiný a vyřeší to za ně. Zdálo se, že mnoho lidí se takhle staví k aktivistům – jako k odborníkům na řešení problémů. Na druhé straně vznikala spousta zajímavých hudebních projektů, performancí, filmů a dalších aktivit, které naopak vyjadřovaly jistý názor, a to mnohem bližším způsobem než nějaké projevy nebo aktivistické časáky,“ přibližuje Katarína, jedna z organizátorek Protestfestu, úvahy, které stály u počátků tohoto pojetí akce: zbavit leckdy šedivý a utahaný aktivismus (který ovšem organizátoři Protestfestu, sami vesměs aktivisté, neodmítají jako celek, jen vidí jeho limity a stinné stránky) monopolu na politickou kritiku a zároveň propojit subverzní potenciál alternativní kultury (bez ohledu na hranice mezi jednotlivými subkulturami) s kritickým vyjádřením ke stavu společnosti. „Kouzelné na tom je, jak se dá v okamžiku, kdy oddělené okruhy lidí začnou fungovat dohromady, vyřešit daleko víc,“ doplňuje Katarínu organizátor Martin.
Protest? A proti čemu?
Protestfest se tak stal v jistém smyslu nejen protestem zábavnou formou, ale zároveň oslavou protestu a protestní kultury. Také se pokusil nesoustředit celou akci do jednoho odpoledne, což se podařilo jen částečně. Ačkoli se různé akce spojené pod název Protestfest konají několik jarních týdnů, různá promítání, diskuse i koncerty jsou vždy zastíněny těžkou váhou v podobě velkého streetfestu v ulicích Brna. Jeho součástí bývá dlouhý pochod a poté koncert, který se letos protáhl až do následujícího dopoledne.
Akce uspořádaná jako oslava protestu a kritičnosti jako celkového přístupu ke společnosti pochopitelně narážela na časté nepochopení, především ze strany novinářů. Častým mediálním hitem bývá obcházení účastníků s dotazem „a proti čemu vlastně protestujete?“. Zdánlivě nejlogičtější novinářský dotaz se na mnohotematické akci stává nesmyslným. Akce má být spíše velkým horizontálním mítinkem různých protestních hnutí a iniciativ, z nichž každá přinese své téma. Což ovšem neznamená, že by organizátoři neměli vlastní myšlenky. Časté je spojení akce s protestem proti obchodu se zbraněmi a veletrhu zbrojní techniky IDET; byznys se smrtí byl tématem i v tomto roce. V minulosti patřilo mezi témata také globální oteplování nebo moc skupiny osmi nejbohatších zemí G8.
Komunikace s médii patří mezi bolestná místa Protestfestu – jako ostatně většiny alternativních aktivit. Na rozdíl od některých radikálnějších skupin se organizátoři Protestfestu nerozhodli média zcela ignorovat, a tak jim nezbývá než se vyrovnávat s jejich často útočnými nebo nechápavě formulovanými otázkami. „Do médií se nepodařilo dostat nic z toho, co festival podle mého názoru představuje. Neustále musíš poslouchat otázky typu: Přijedou anarchisté? Čekáte střet s neonacisty? Budete útočit na policii a blokovat dopravu? Po druhém rozhovoru tohoto typu máte chuť odpovědět: jistě, očekávám příjezd tisíců anarchistů z celé Evropy, útočit na policii budeme, kde jen to bude možné, a zablokujeme dopravu minimálně na celé odpoledne,“ říká aktivista Petr, který měl letos na starost komunikaci s novináři.
Roky v kruhu?
Jiným problémem je rostoucí míra stereotypu. Ten se projevuje jak únavou organizátorů, tak i nižším zapojením účastníků, z nichž se víc a víc stávají konzumenti toho, co organizátoři připraví. Opět tak dochází k rozdělení na „specialisty na akci“ a jejich spotřebitele. „Letos jsem se setkal s jevem, kdy značná část lidí neměla potřebu zúčastnit se průvodu. Přesunula se na afterparty autem a v poklidu pivního stánku očekávala další přísun kultury,“ říká Petr. „Protestfest přitom nemá být aktivitou typu ‚my připravujeme – vy konzumujete‘, ale vytvářejí ho všichni,“ dodává Martin a naznačuje, v čem může spočívat dojem pořadatelů, že o úspěchu mohou mluvit pouze částečně. Bariéra mezi organizátory a účastníky vytváří i praktické problémy: „Kromě úplně prvních dvou ročníků to vždycky zůstalo viset jenom na pár lidech, kteří toho pak ke konci měli plné zuby. Loni jsem dojížděla už jenom na setrvačník,“ říká Katarína.
Stereotyp se projevuje i ve způsobu aktivity. Ke každoroční akci se síly zmobilizují, už méně ale k dalším aktivitám, které by pro ni vytvořily kontext a návaznost. Namísto aby protestfest představoval jeden bod v lineárním vývoji akcí během roku, kulminaci jiných aktivit nebo povzbuzení k nim, je součástí ročního cyklu, asi jako Vánoce, Velikonoce, První máj… Podobný vývoj je vidět i u jiných akcí protestního hnutí – někteří kritici si jej všimli u opakování MayDay festivalu na Císařské louce v Praze.
„V něčem jsme dospěli do stadia zmechaničtění a formalizace. Možná až příliš omezujeme spontaneitu a příliš se přikláníme k už osvědčeným řešením. Za takové situace se jen těžko otevírá diskuse o nových přístupech a nápadech. Často nás zaběhaný přístup vede k omezování kreativity otázkami typu: Co na to média? Jak pochopí náš výklad? Neodkazuje některý symbol ke kontroverzním? Není příliš nesrozumitelný?“ říká Petr.
I jako cyklický svátek alternativy nicméně brněnský Protestfest dává svým účastníkům i organizátorům hodně. Například pocit, že když se dají lidé dohromady, mohou něco změnit – pro začátek alespoň atmosféru v několika ulicích. A něco se přece jen mění k lepšímu. Slovy Kataríny: „Bylo to poprvé, kdy průvod neobklopili policajti. Nevíme, co se stalo a jak k tomu došlo, každopádně se ukázalo, že není nutné lidi v průvodu hlídat, pomáhat jim a chránit je – jít po ulici a tančit zvládnou i bez masivní policejní asistence. Jaké překvapení…“ říká Katarína.
Autor je politolog.