Hermann Hesse patří k nejpřeceňovanějším autorům 20. století. A to navzdory (nebo právě proto?) obrovské módní vlně, která jeho knihy v šedesátých a sedmdesátých letech vynesla na vrchol popularity. Je více než symbolické, že jedním z největších hitů roku 1968 se stala skladba Born to Be Wild kanadské kapely Steppenwolf. O rok později se tato skladba objevila v kultovní Bezstarostné jízdě, skvěle ilustrující způsob, jakým Hesseho četli jeho tehdy mladí obdivovatelé. Film se stal oslavou svobodné revolty proti konvencím a zároveň průhlednou moralitou o omezenosti konformní většiny, která tvrdě ztrestá každé vybočení z pravidel. Jeho hrdinové představují „stepní vlky“ své generace, pro které je alkohol, drogy a nezávazný sex samozřejmostí a kteří rozhodně netrpí ani náznakem nostalgie po spořádaném životě.
Jenže právě tato dvojdomost revolty a nostalgie je tím, co Hesseho nejslavnější román, Stepní vlk (Der Steppenwolf, 1927), vystihuje nejlépe. Jeho hrdina, „stepní vlk“, samotář a intelektuál Harry Haller, trpí zásadním rozštěpem své osobnosti na bytost vlčí a lidskou, přičemž ona vlčí část jej vede k pyšné izolaci a samotě, v důsledku čehož ovšem jeho lidská polovina, toužící po kontaktu a životě ve společenství, strádá. „Občas, vím-li, že mě nikdo nepozoruje, udělám si z tohohle místečka svůj chrám, sednu si nad araukárií na schod, trochu odpočívám, sepnu ruce a v rozjímání shlížím na tu zahrádku pořádku, jejíž dojemné udržování a osamělá směšnost nějak jímá mou duši,“ přiznává svou fascinaci květináčem s okrasným stromkem. Přestože ho svět měšťáků svou malostí dusí a Harry v něm nenalézá pochopení, nemůže natrvalo žít ani bez vědomí, že kdesi existuje ten malý bezpečný důvěrný prostor, kde jeho rozervaná duše nalezne spočinutí. Přeloženo do abstraktnějších termínů, to, s čím se u Hesseho setkáváme, je odmítaná, ale nikdy neopuštěná senzibilita biedermeieru.
Už ten styl plný vzletných slov i jisté útlocitnosti, sentimentální, kýčovitý, pozdně romantický, ovšem ve smyslu onoho pokleslého romantismu, který kritizuje Hesseho současník Hermann Broch. A kompozice Stepního vlka Thomasem Mannem vyzdvihovaná jako vrcholný příklad modernistického novátorství, ovšem z jiné perspektivy beznadějně archaická svou literární maskou nalezeného rukopisu. Nobelova cena, kterou Hesse roku 1948 získal, je v této souvislosti pochopitelná. Poválečná Evropa hledala úlevu ve starosvětsky poctivém a procítěně humanistickém světě Hesseho knih. Tedy hledala v něm přesný opak toho, co v něm nalézaly revoltující květinové děti o jednu generaci později.
Možná bychom byli v pokušení nazvat tuto dvojznačnost Hesseho jedinečným rysem, nebýt dlouhé tradice, která mu předcházela a z níž jeho rukopis vychází. V prostorových souřadnicích lze tuto tradici přiřadit ke středoevropskému, německy orientovanému regionu. A časově sahá přinejmenším do doby tajného rady Goetha, který celý život prosazoval myšlenku prométheovské vzpoury svobodomyslného génia, vymykajícího se všem pravidlům, a zároveň si úspěšně hleděl udržet svou úřednickou funkci na výmarském dvoře. V kořenech této tradice leží romantismus, ale je to romantismus zmenšený na měřítka měšťáckého světa, rozředěný do podoby spořádaného biedermeieru. Oba póly, zdánlivě protikladné, se zde totiž dokonale doplňují. A nejen to, ony se dokonce v jakési dějinné ironii vzájemně podmiňují. Tak je tu spořádaný, byť omezený podklad, nezbytný k jakémukoli vymezení, masa konformity teprve umožňující individuaci, jedinečnost. Ale také pedantský řád, obsahující v sobě možnost vzpoury, provokující touhu aspoň na chvíli odvrhnout všechnu uměřenost. Kyvadlo této dialekticky je neúprosné, měšťáci a bezstarostní jezdci, všichni sdílejí tentýž pohyb od jedné krajnosti ke druhé.
Ostatně už sto let před Hessem o tom s neskonale větším nadhledem i vtipem psal E. T. A. Hoffmann, který dobře věděl o nástrahách každé krajnosti, ale i o nudě, kterou přináší dlouhodobě pěstovaná uměřenost. Hrdina jedné jeho povídky neodolá lákání Itálie a opustí útulnou idylu představovanou ženou a malým synkem. Pochopitelně, že nedbá výstrah obezřetné manželky a zaplete se s ďábelskou ženštinou, která ho připraví o jeho zrcadlový obraz. Po návratu do Německa zjistí, že se jen stěží může vrátit ke spořádanému životu. Jeho žena to shrne s bodrou jadrností: „Sám ovšem ostatně pochopíš, že bez zrcadlového obrazu jsi lidem na posměch a nemůžeš být řádným, úplným otcem rodiny, takovým, který ženě a dětem vnuká úctu.“ Hrdinovi nezbývá než se znovu vydat na cesty, aby obraz získal zpět. Hoffmann ale tento závěr podává s nádhernou ironií, která oslavuje ideál vyrovnaného domácího života a zároveň jeho úzkoprsost shazuje. Na rozdíl od Hesseho „stepního vlka“, jehož vážně prožívaný rozpor mezi vysokým a nízkým životem, tedy mezi romantismem a biedermeierem, pravidelně přivádí k úvahám o sebevraždě, Hoffmann se nad tím povzneseně usmívá. Dobře ví, jak se to se všemi krajnostmi má. Vzpomeňme si na to, až po noci stepních vlků budeme opět spokojeně uléhat do čistých peřin.
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.