Loď pluje dál

Argentinského povídkáře, romanopisce, básníka a esejistu Julia Cortázara (1919–1984) už naštěstí není třeba nijak zvlášť představovat. V devadesátých letech jsme se především zásluhou nakladatelství Julius Zirkus (a skvělých překladů Mariany Houskové) mohli seznámit s velkou částí jeho prozaické tvorby. Po povídkových knihách se konečně objevilo i první české vydání stěžejního románu Výherci (Los premios, 1960), který bezprostředně předcházel Cortázarovu nejslavnějšímu dílu, experimentální románové skládačce Nebe, peklo, ráj (Rayuela, 1963).

Výherce lze v mnoha ohledech číst jako jakousi generální zkoušku na toto vrcholné dílo, patřící mezi nejzásadnější románové texty 20. století. Takové čtení, ačkoliv v některých ohledech oprávněné, by bylo nespravedlivým nedoceněním působivého a (jak bývá u Cortázara zvykem) kompozičně brilantně propracovaného textu.

Loď jménem Argentina

Na počátku náhoda svede do jedné buenosaireské kavárny výherce jakési loterie, kteří si zde mají převzít svou cenu – cestu zaoceánským parníkem. To, co zpočátku působí jako nahodilé setkání lidí různého pohlaví, věku a společenského původu, záhy prozradí svou promyšlenou symbolickou rovinu. Tak jako onen vítězný los není skutečným losem, ale spíše konkrétním symbolem náhody, představuje skupinka výherců svébytný organismus, který v malém měřítku odráží celek dobové argentinské společnosti.

Cortázarův syntetický pohled každou z postav uchopuje s velkou empatií, ať se jedná o chlapce Felipeho, trápeného nejistotami dospívání, mladé milence, překračující společenské konvence, básnivého intelektuála Persia, vitálního proletáře Attilia nebo starého invalidního magnáta dona Gala. Všichni tito měšťáci, matróny a rebelové sdílejí společenské a intelektuální předsudky své vrstvy, ovšem přes svou zjevnou společenskou zakotvenost se Cortázar úspěšně vyhýbá ideologizování i suchému sociologismu. Každá postava je životná a věrohodně nejednoznačná. A co víc, dohromady tvoří zvláštně rozrůzněnou – mile starosvětskou – společnost, s níž se čtenář na více než čtyřech stech padesáti stranách cítí dobře.

Román absurdity a tajemství

Cortázar tuto skupinku nechává postupně nořit se do stále nepřehlednější atmosféry tajemství, podezřívání, byrokratické zvůle a latentního násilí, která znovu a znovu uniká racionálnímu vysvětlení. Tak jako mnozí argentinští spisovatelé i on v tomto ohledu nachází velkou inspiraci u Kafky, zároveň se v románu odráží doba jeho vzniku, poznamenaná vojenskou diktaturou. A tak je kavárna zakrátko policií uzavřena a vyklizena, výherci jsou transportováni na loď, o směru jejíž plavby i tajemném vedení se mohou pouze dohadovat. I během plavby zvláštní okolnosti pokračují: tajemní a nesdělní námořníci, zákaz vstupu na zadní palubu. Cortázar se tak přibližuje existenciální literatuře a jejímu pojetí života jako absurdní vrženosti do světa, do konkrétní situace, a z ní plynoucí nutnosti volby, někdy dokonce camusovské revolty. Avšak vzhledem k argentinskému kontextu zpochybňuje existenciální imperativ svobodného činu, který lze místy jen stěží odlišit od domýšlivého latinoamerického machismu.

Přestože příběh nakonec dosáhne závěrečné katarze, uspokojivého vysvětlení se nedočkáme. Nutně se vtírá otázka, zda se čtenář nestal obětí metafyzického podvodu či hry s literárními konvencemi. Samotný Cortázarův vypravěčský styl, pohybující se mezi poetickým vytržením a ironií, čas od času „bokem“ komentující samotnou techniku a zákonitosti románového psaní, žádná pevná vodítka nenabízí, snad jen cosi naznačí: „Jsme banální, jsme metafyzičtí mnohem dřív než fyzičtí, prcháme před otázkami, aby nám jejich tesáky nenatrhly kalhoty, a tak se vynalézá fotbal, tak se z člověka stane radikál nebo podporučík anebo korektor u Krafta.“ A možná tím prozradí o (nejen) argentinské mentalitě více, než se na první pohled zdá.

„Chci být pouze pravdivý“

Věta v záhlaví, pocházející z dopisu, který Cortázar adresoval svému příteli, básníku a fotografovi Fredi Guthmannovi, vystihuje jeden ze základních motivů jeho literární tvorby, k němuž se hlásí i v tomto románu: „nechci na palubě žádnou srozumitelnou poezii, nechci vúdú ani iniciační obřady. Chci cosi jiného, bližšího, méně osouložitelného slovem, cosi bez tradice, která vždycky zastírá, aby to jako kinžál z plutonia konečně proťalo zástěnu pomalovanou příběhy.“

Skutečnost se Cortázar ve Výhercích snaží zachytit prostřednictvím zdánlivě banálních detailů, nahodilých rozhovorů i prostřednictvím širokého rejstříku postojů postav – od přízemně opatrné materiální existence stárnoucích otců od rodin po slovní hříčky a hravé mystické spekulace výstředního intelektuála Persia. Autor totiž dobře ví, že pravda nejčastěji lavíruje kdesi na tenkém laně mezi všedností a bezbřehou fantazií. Právě tato fascinace nekonečnými fasetami skutečnosti, její pohyblivostí, už tady naznačuje Cortázarovu cestu k dalšímu románu, v němž se úspěšně pokusil osvobodit příběh od tyranie pevně dané chronologie.

Ve Výhercích se ještě zastavil na hranici románové tradice, přesto (nebo právě proto, pro ten nedostatek touhy být za každou cenou avantgardou přítomnosti) si kniha i po čtyřiceti letech uchovala svou aktuálnost a živost, která je zdůrazněna vynikajícím překladem. Poté, co se události přehnaly po palubě, loď naprosto neměnně pokračuje dál ve své plavbě. Jako sám život, který často vlivem té nejhlubší a nikdy nepochopené setrvačnosti pokračuje, i když máme pocit, že už to dál nejde. Možná toto je nejhlubší symbolikou Cortázarova románu.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.