Nástrahy exotismu

Kritické a čtenářské přijetí románů Michela Houellebecqa v mnohém dobře ilustruje způsob, jakým česká literatura recipuje současné evropské literární trendy. Autorův románový debut Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte) z roku 1994 se českého vydání dočkal s desetiletým zpožděním. Kritická odezva byla tehdy až na pár výjimek poměrně slabá, ačkoliv ve stejné době ve Francii případ Houellebecq vyvolával silné a rozporné emoce a bylo zřejmé, že se tu objevil literární fenomén přerůstající úzce frankofonní hranice. Ozvuky těchto vzrušených debat do Česka dorazily teprve o tři roky později, při příležitosti vydání Elementárních částic (Les particules élementaires, 1998) a Možnosti ostrova (La possibilité d´une île, 2005).

Teprve s těmito romány se u nás objevila první skutečná vlna „houellebecqismu“, kterou tentokrát reflektovala i velká část kritiky. Letos vyšel česky zatím poslední nepřeložený román Platforma (Plateforme, 2001), čímž máme s výjimkou novely Lanzarote (2000) k dispozici zatím kompletní Houellebecqovu prozaickou tvorbu. Tuto příležitost si už nenechali ujít ani ti, kteří o jeho knihách z různých důvodů dosud nepsali. Převážně pozitivní hodnocení se náhle stává takřka samozřejmostí.

Nezadržitelná setrvačnost úspěchu

Čtenáře připravíme o závěrečnou pointu, nicméně je třeba už nyní připustit, že Platforma v celku autorova díla zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu. Ti, kdo znají jeho ostatní knihy, si zřejmě se zájmem přečtou i tuto, stěží bych ji však doporučil někomu, kdo se seznamuje s Houellebecqem poprvé. Platforma, která vyšla tři roky po Elementárních částicích, jež skutečně započaly Houellebecqovu hvězdnou dráhu, totiž těží z jistého literárního samospádu, z tvůrčí setrvačnosti postavené na osvědčených tématech a prověřeném autorském rukopisu. Jako by se tu Houellebecq zotavoval po jednom vrcholném výkonu a zároveň sbíral síly pro svůj zatím poslední, a nejlepší, román.

V mnoha ohledech Platforma představuje krok zpět, zejména z hlediska románové kompozice a její propracovanosti. Literární styl je zde mnohem povrchnější a nesourodější než u obou zmíněných románů, místy vyznívá nepřesvědčivě, jako manýra nebo dokonce sebeparodie typu: „Muži žijí jeden vedle druhého jako volové; sotva se čas od času dokážou podělit o láhev chlastu.“ Houellebecqova tendence k vyslovování příliš zjednodušujících, byť efektních „pravd“ je až iritující, tyto výroky často nesou nepříjemnou pachuť banality, před níž ani ironie nezachrání: „Ještě že existují sexuální orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy.“

Samo téma tělesnosti a sexu, pro Houellebecqa tak klíčové, se v Platformě opakuje s takřka obsedantní urputností, až po nějakém čase přestává být zajímavé, a opakované popisy soulože naopak začnou nudit. Navíc se tu autor neubránil vytváření vlastních sexuálních utopií, které vedle idealizované prostituce, již dotyčné provozují s nevšedním entuziasmem, zahrnuje mýtus felace, kterou všechny ženské postavy v románu poskytují nadmíru ochotně a s velkým požitkem, i mytologii skupinového sexu a několikanásobných orgasmů, jichž ženské postavy vždy zcela bezproblémově dosahují. To vše dohromady připomíná okoukaný a nevěrohodný inventář druhořadých pornofilmů, spíše než odkrývání neprobádaných vrstev lidské sexuality.

Při bližším pohledu je patrné i to, že Houellebecq v Platformě celkem záměrně využívá módního tématu sexuální turistiky, a činí tak s brilancí geniálního marketingového pracovníka. Ostatně skandální reakce dokázaly, nakolik se mu tento tah povedl. Zvlášť když už tak ožehavé téma opepřil radikálním antiislamismem, jenž se v našich zeměpisných šířkách jako tabuizované téma rovněž celkem logicky nabízí.

Ráj na dosah?

Právě v pasážích věnovaných popisu exotických zemí se nejlépe ukazuje snad největší slabina románu. Houellebecq, jehož nihilismus bývá obecně přeceňován, zde zcela zřetelně projevuje svou posedlost hledáním dokonalého světa, utopie, která získává konkrétní podobu Thajska. Ovšem Thajska značně idealizovaného, které za poslední dvě století nezažilo občanskou ani náboženskou válku, neprošlo žádným mezinárodním konfliktem, nepoznalo kolonizaci, hladomor ani velkou epidemii, kde „je půda úrodná a sklizeň bohatá, nestrádá se tolik nemocemi a svědomí podléhá zákonům mírného náboženství“ a kde se „lidé vyvíjejí a množí; většinou žijí šťastně“. Přestože vzápětí Houellebecq dodává obrazu vysněné země temnější kontury v podobě ekonomické krize, kterou vyvolal vstup do globální tržní ekonomiky, zůstává Thajsko zemí, kde se na rozdíl od Evropy žije příjemně a bezstarostně a kde je sex (a s ním i něha a intimita) všude levně k dostání.

Houellebecq tu podléhá iluzi, která má v evropské kultuře už dlouhou tradici – iluzi exotismu. Tak jako romantičtí cestovatelé 19. století, nespokojení se stavem soudobé Evropy, i on se nechává příliš lehce strhnout jinakostí exotických zemí, pod vlivem prvních dojmů tam nalézá vše, co doma nenachází – příjemné podnebí, vřelost místních obyvatel, neobvyklou krásu žen. Jeho pohled je navíc pohledem Evropana, který má za zády vyspělou ekonomiku, proto si s blahoskonným gestem může dovolit štědře obdarovávat domorodce – ve většině případů prostitutky, jež hlavnímu hrdinovi pomáhají překonávat frustraci, do níž ho vrhá život ve vyspělé kapitalistické společnosti. Houellebecq se s tímto útěšným pohledem zvenčí spokojuje, skutečný stav věcí ho nezajímá, vše, co by idylu narušilo, v gestu hédonického egoismu odsouvá pryč. Nedá příliš práce odhalit v pohledu, který si zcela samozřejmě nárokuje všechny příjemné atributy exotické země, latentní pozůstatky někdejšího kolonialismu.

Bohužel ani tragický závěr, který z ráje dosaženého udělá ráj náhle ztracený, nedokáže tento obraz ospravedlnit, tím spíše že ti, kteří Evropany o tento ráj připraví, jsou v celém příběhu naprosto cizorodým karikovaným prvkem – islámskými radikály. A tak z románu, jehož tématem je především bolestná osamělost a nenaplněnost současného Západu, možná nejnaléhavěji promlouvá sebezahleděnost a sobectví, které je mu také vlastní. A jemuž ani Houellebecq jako talentovaný tvůrce nedokázal uniknout.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.