Mášeňka čili život paměti

I při kritickém pohledu, zbaveném jakékoli apriorní úcty k dnes už klasickému autorovi, je zjevné, že románový debut tehdy sedmadvacetiletého Vladimira Nabokova (1899–
–1977) přesahuje kategorii literárních prvotin. Naopak už zde je v zárodečné, ale působivé podobě obsažen rejstřík autorských témat a motivů, které později úspěšně rozvine, celá jeho budoucí poetika. Je to román prosycený nostalgií za zmizelým světem dospívání (není třeba zdůrazňovat, nakolik se sem promítá zkušenost ruského emigranta, který ve dvaceti letech odešel s rodinou z vlasti, kam se ostatně už nikdy nevrátil). Jeho dějištěm je Berlín, přesněji poněkud zašlý berlínský penzion obývaný ruskými exulanty neboli „sedmi ruskými stíny“. Opakujícím se motivem spojeným s tímto místem jsou zvuky nedaleké železnice, které domem rušivě procházejí. Nabokov nás tak nenechává na pochybách o neukotvené, neklidné a odcizené povaze exulantské existence. Nikoli náhodou připomíná tento penzion nešťastných duší obdobný podnik paní Vaquerové z Balzakova Otce Goriota.

Pravidelný vzor vzpomínek

Zdejší komunita, v níž nechybí starý básník, dva baletní tanečníci, mladá dívka nebo bývalý carský důstojník, představuje svérázný obraz předrevolučního Ruska. Hlavní hrdina Lev Glebovič Ganin tu jednoho dne zjistí, že jeho spolubydlící očekává příjezd své ženy, která byla kdysi Ganinovou první láskou. Překvapivé zjištění ho vytrhne z bezcílného přežívání, Ganin se rozhodne svou bývalou milenku získat zpět. Zároveň s tímto předsevzetím do jeho života vtrhne vlna znovuoživených vzpomínek. Ztracená vlast a první láska se v jeho citové paměti prolnou, podobně jako obrazy minulosti na chvíli hojivě překryjí neuspokojivou berlínskou přítomnost.

„Jeho stín bydlel v penzionu paní Dornové, zatímco on sám dlel v Rusku a své vzpomínky prožíval jako skutečnost. Jeho čas byl určován průběhem jeho postupného rozpomínání. (…) Zdálo se, jako by jeho minulý, k dokonalosti dovedený život prostupoval jeho všedními berlínskými dny jako pravidelný vzor. Ať dělal Ganin v tyto dny cokoli, onen druhý život ho vytrvale hřál. Nebylo to jenom vzpomínání, ale život, který byl mnohem skutečnější, mnohem ,intenzivnější‘ – jak se píše v novinách – nežli život jeho berlínského stínu. Byl to nádherný milostný román, rozvíjející se pozvolna, opravdově a něžně.“

Typicky nabokovovské téma paměti a vzpomínání nakonec vystoupí do popředí mnohem výrazněji než milostný příběh znovuprožitý z odstupu času. Právě v lyricky zabarvených pasážích, kde se překrývá autobiografie s fikcí, osobní příběh s atmosférickou črtou, prokazuje Nabokov největší mistrovství. Paměť je tu spojena s prchavou krásou, s melancholickým poznáním, které člověka promění. Tak jako mnozí, kteří celý svůj život upnuli na jedinou věc, i Ganin v závěru zjistí, že vše se má jinak, než očekával. Pouze výdobytky paměti jsou tím, co jediné skutečně přetrvá, jelikož na rozdíl od prchavé přítomnosti dovolují konejšivý přepych opakovaných návratů. Teprve s tímto vědomím dokáže učinit krok, kterým vystoupí z bludného kruhu uskřípnuté emigrantské existence. Bez lítosti opouští nezralé sny, před nostalgickými návraty dá přednost přítomnosti či spíše budoucnosti…

Místo duše oko

I v rovině autorského stylu je zřetelný Nabokovův rukopis, jenž spojuje něhu s jemnou ironií, díky čemuž dokáže citlivě vykreslit dotíravý smutek existence, onu zoufalou nenaplněnost života jako v případě umírajícího básníka nebo osamělé písařky, žijících v penzionu. Ve zdůrazněném kontrastu mezi poezií a prózou života – kdy podle Nabokova jedině poezie, skutečná poezie v sobě uchovává krásu nevinnosti i vzpomínky a naopak, je čitelná i literární tradice, na niž vědomě navazuje. Ta zahrnuje Puškina, Čechova i Bunina, Nabokov se projevuje jako jejich pozorný a důkladný čtenář, kterým ostatně zůstal po celý život.

Vedle něhy a ironie je to pak především silná schopnost smyslové evokace, která už natrvalo zůstane Nabokovovým autorským rysem. „Jako by naživu zůstaly pouze oči, zatímco duše se skryla,“ píše v pasáži líčící Ganinův odjezd ze Sevastopolu (stejného přístavu, odkud z Ruska odplula Nabokovova rodina), a dokonale tak vystihuje i svou neobvykle vyvinutou schopnost sugestivně zachytit nepatrné momenty a detaily skutečnosti: „když teď čirou náhodou vdechl vůni karbidu, vytanulo mu všechno najednou: mokrá tráva, šlehající do šlapajících nohou a špic kol, kotouč mléčného světla, nasávající a rozpouštějící tmu, z níž se vynořovaly tu vrásčitá louže, tu blýskavý kamínek, koňským trusem posypaná prkna mostu a nakonec otočná branka, kterou se prodíral, zadrhávaje ramenem o měkké, mokré listí akátů“.

Rané mistrovství Nabokov projevuje i v kompozici textu, která je matematicky přesná a vykazuje všechny rysy dokonale fungujícího literárního mechanismu – na rozdíl od pozdních děl ještě střídmého a důsledně realistického. Od první stránky, nabízející nápaditou expozici situovanou do lehce klaustrofobního a nezáměrně intimního prostředí výtahu, drží autor otěže zápletky pevně v rukách – vždy účelně, přesně, sebevědomě, bez jakékoli exhibice. S tím souvisí zralá práce s absentující, a přece klíčovou postavou – Mášeňkou, která se, podobna spíše Ganinově utkvělé představě, v textu, jenž nese její jméno, nikdy přímo neobjeví.

Pochopitelně by se o tomto románu dalo uvažovat i v aktuálním kontextu českých prvotin, přičemž by o to více byla patrná úporná snaha o vnější efekt, zakrývající vnitřní prázdnotu, exhibice namísto autorského soustředění a disciplíny, i omezený literární obzor, které jsou pro velkou část dnešní debutové produkce tak charakteristické. Právě proto, i zásluhou už tradičně vynikajícího překladu Pavla Dominika a zasvěceného doslovu Kamily Chlupáčové, je Mášeňka knihou, kterou doporučuji vaší pozornosti.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.