Panika ohledně důsledků hospodářské krize v Rusku postupně mizí. Pomineme-li značný ekonomický propad v sektorech, jako je stavebnictví nebo metalurgie, ruské hospodářství na tom není celkově tak špatně a valutové rezervy mu dokážou zajistit stabilitu přinejmenším do konce roku. Navíc opozice je roztříštěná a nepředstavuje pro tandem Putin-Medveděv prakticky žádnou hrozbu. A nebude jí ani nadále; po změně zákonů se z nejednoho opozičního aktivisty snadno může stát kriminalizovaný extremista. A nejen z aktivisty. Časopis Russkij reportěr ve svém 22. čísle podrobně analyzuje praxi nově vzniklých policejních oddělení pro boj s extremismem. Jedním ze stíhaných na základě protiextremistického zákona je důchodce Anatolij Litvinov. Před půl rokem organizoval v Soči demonstraci proti vyvlastňování domů z důvodu stavby olympijských objektů. Podle vyšetřovatelů se na mítinku rozdávaly letáky extremistického charakteru. Stálo na nich, že vládu by měli trestně stíhat. V Česku možná není příliš jasné, co je v žalobě na vládu extremistického, ale přinejmenším bojovníci proti extremismu v Soči to vidí jasně. Novináři Rusského reportěru se setkali se dvěma vyšetřovateli, od nichž se dozvěděli, že jejich odbor má tři oddělení – pro extremismus mládeže, a extremismus politický či náboženský. O své činnosti se ale vyšetřovatelé bavit nechtěli. „Jak si myslíte, že vypadá extremismus? Skinheadi? To jsou nesmysly. Skuteční extremisté mají vysokoškolské vzdělání a přednášejí na univerzitách. A dostávají peníze od západních fondů! Chtějí v Rusku udělat oranžovou revoluci! Penzistů, co tu chodí s plakáty, je mi taky líto, ale trestat je musím,“ řekl novinářům jeden z nich. „Je to zvláštní, ale mám pocit, že důchodci s plakáty i vyšetřovatelé žijí ve stejném světě. Ve světě, kde četníci hledají v bytech letáky, kde se konají tajné schůze. Ano, četla jsem o tom ve škole. A pamatuji si, že potom přece opravdu byla revoluce,“ uzavírá svůj článek reportérka Julie Višněvecká.
Optimističtější pohled na stíhání trestných činů nabízí autor v časopisu Russkij Newsweek, který se podrobně zabývá snahou o reformu trestního systému, především soudů. Ve vězeních a vyšetřovacích vazbách dnes v Rusku sedí více než 900 000 lidí, horší statistiku má podle autorky článku už jen USA. Ministerstvo spravedlnosti hodlá zmenšit tuto populaci na půl milionu lidí. Výchovných cílů věznění, pokud byly vůbec míněny vážně, se totiž nedaří dosáhnout. Podle údajů generální prokuratury se za mříže vrací polovina z těch, kteří jsou podmíněně propuštěni. Chybí infrastruktura pro sociální rehabilitaci bývalých vězňů. Russkij Newsweek popisuje vzácný případ podnikatele Alexeje Gordněva z Jekatěrinburgu, který propuštěncům nabízí místo v ubytovně a práci s platem 12 tisíc rublů. Zaměstnání ale může poskytnout jen polovině zájemců. Bývalý chovanec dětského domova Sergej S. dostal za rvačku 3,5 roku a teď byl podmínečně propuštěn. Měl štěstí. Dostal se k podnikateli a tvrdí, že do vězení už se vrátit nechce. Odsouzen byl podle paragrafu 111 o těžkém ublížení na zdraví. To je jeden z nejpoužívanější paragrafů; na jeho základě dnes sedí 103 000 lidí. Pro vyšetřovatele, kteří jsou hodnoceni krom jiného za vyřešení společensky závažných případů, je jednoduché z banální rvačky udělat velký případ. „V paragrafu je klauzule o nebezpečí lidskému životu,“ vysvětluje Newsweeku vyšetřovatel z prokuratury. To je výhodné, protože to umožňuje zlepšovat statistiku vyšetření těžkých případů. Podle nového zákona by se mělo ublížení na zdraví posuzovat podle skutečných, nikoli potenciálních zranění. Naopak zvýšit by se měly tresty za jiné trestné činy. Podle stávajícího zákona je možné pedofila odsoudit za sex s dětmi maximálně na tři roky vězení, v budoucnu by to mělo být až dvacet let. Někteří experti však již nyní říkají, že reforma je sice krok správným směrem, ale mnohem těžší bude změnit praxi v policii, která raději stíhá osoby, které se nemohou bránit, než aby vyšetřovala skutečné zločiny.
Plánované olympiádě v Soči, která má proběhnout v roce 2014, se věnuje známá reportérka časopisu Vlasť Olga Allenovová. Vydala se do imeretinského údolí, odkud úřady vysídlují stovky lidí. Na místě jejich domů vyrostou sportoviště a hotely. Odsunutým se má dostat odškodnění. „Pro ty, kteří mají 3,5 hektaru půdy, se stavějí domy ve vesnici Někrasovka. Ale to je dál od moře a půdy je tam necelý hektar. Jenže oceňují ty domy dráž než naše. Pokud nemáte peníze na zaplacení rozdílu, tak dostanete jenom byt,“ vysvětluje zásady kompenzace Taťjána z Nižněimeretinské ulice. Takový přístup je pro lidi, jejichž hlavním zdrojem příjmů je pronajímání pokojů turistům během tří letních měsíců, prakticky likvidační. Okolo stěhování planou vášně a mnozí majitelé domů se soudí a případ chtějí dostat až k štrasburskému soudu. Trochu paradoxně ze stavby nemají radost ani stavaři. Allenovová hovořila s řidiči těžkých nákladních kamazů, kteří již týden žijí ve svých automobilech a nemají co dělat. „Když nás sem posílali, tak nám řekli, že je tu fůra práce. A my jsme už týden bez peněz, protože nás platí za najeté kilometry,“ říká šofér Vadim. Smlouvu žádnou nemají. „My pracujeme s prostředníky, ti zase s dalšími prostředníky. Domluvit se s Olympstrojem není možné,“ stěžuje si šofér. Státní společnost odpovídající za výstavbu olympijských objektů obrostla tisíc zprostředkovatelských firem, vlastněných nejrůznějšími úředníky, což výstavbu výrazně prodražuje. Pro Vadima a jeho kolegy je ale Soči jedinou nadějí. „Doma v Krasnodaru jsou všechny stavby zastaveny. Petrohrad stojí, Moskva stojí. Všichni se vydali sem, ale tady, jak se ukazuje, taky štěstí nenajdeme,“ krčí rameny řidič.