Ve dvou uplynulých týdnech měli návštěvníci Francouzského institutu v Praze možnost zhlédnout tři snímky tvůrce, jenž je ve francouzském filmu opravdovým zjevením. Rabah Ameur-Zaimeche se narodil v roce 1966 Alžírsku a vyrostl ve Francii – jako tisíce jiných. Ani univerzitní studia jej nevzdálila kořenům. Režijní debut Wesh wesh, co se děje? (Wesh wesh, qu’est-ce qui se passe?, 2001) věnoval marasmu a sociální dezintegraci imigrantských předměstí, ukázaným na individuálním osudu propuštěného delikventa. Druhý film Zapadákov (Bled Number One, 2006) tematizuje spíše konflikt mezi modernitou a tradicí, strnulost současné alžírské společnosti a problém násilí na ženách. Oba filmy lze vnímat jako volný diptych, propojený postavou hlavního hrdiny a osudem vyhoštěnce. Osu posledního filmu Mao (Dernier maquis, 2008) tvoří příběh podnikatele, jenž si chce zajistit boží přízeň na nebi a loajalitu zaměstnanců na zemi stavbou „firemní“ mešity, avšak tento muslimsky kašírovaný paternalismus se záhy obrátí proti němu. Film však přesahuje i k obecnější otázce prolínání přistěhovaleckých identit: zděděného islámu na straně jedné a získaného citu pro demokracii či zaměstnanecká práva na straně druhé.
Není-li Ameur-Zaimeche první, kdo se životem sídlišť (Bráškové – Petits frères, rež. Jacques Doillon, 1999) či dvojím odcizením Frankoalžířanů Cesty do Vádí (Les chemins de l’Oued, rež. Gaël Morel, 2002) zabývá, je rozhodně jedním z prvních, kdo tak činí bez patosu a klišé. Tam, kde se jiní režiséři kloní k sentimentalitě, popřípadě ke „zněžnění“ vážného tématu prostřednictvím dětských hrdinů (v Rachidě Yaminy Bachirové, 2002, nebo ve filmu Nosič aktovky – Porteur de cartable, rež. Caroline Huppertová, 2003), pojednávajícím o alžírské válce), zůstává až syrově realistický. Spirálu kriminality a policejní perzekuce na pařížských předměstích či islámský proselytismus zobrazuje bez hořkosti a iluzí.
Na podobný film lze sehnat subvence jen stěží. Proto si režisér samouk financoval své projekty sám a koncipoval filmy nanejvýš úsporně. Pracuje s neherci (část z nich tvoří jeho vlastní rodina!) a ve skromných exteriérech. Jeho filmy tak získávají bezmála punc dokumentu, ať už jde o autentické zvuky venkova či periferie, dlouhé statické záběry kamery nebo industriálně strohou výpravu. Kouzlo dokumentární autenticity dokresluje i jazyk – ve filmu se střídá předměstský argot s arabskými a černošskými dialekty. Rabah Ameur-Zaimeche je vnímavým pozorovatelem své současnosti a svého sociálního milieu, rekonstruuje nelítostnou sociální realitu dealerských band, rasistické policejní šikany i získávání placených špiclů. Některé jeho filmy mohou s odstupem let působit až vizionářsky. Závěr Wesh wesh, co se děje? jako by naznačoval, že zdejší válka bude dlouhá a poziční. Ukazuje mimoděk, že čtyři roky před vzplanutím pařížských předměstí již tamní revolta povážlivě doutnala. A Mao zase vnáší do současných polemik o náboženství názor, že ani v době svého rozmachu nedokáže islám ve Francii potlačit jiné (třídní, demokratické aj.) zdroje identity – že být praktikujícím muslimem a zároveň ctít demokratické hlasování či právo na stávku se zkrátka nevylučuje.
Na Ameur-Zaimechových filmech je znát postupné oprošťování jejich uměleckého výrazu, posun směrem k metaforám, symbolům a aluzím (ty subtilnější pochopí Nefrancouz a nemuslim jen obtížně). Je záslužné, že se všechny tři snímky konečně dostaly i k nám – řada témat, ať už jsou to sociální konflikty v etnicky odlišných „problémových“ čtvrtích nebo vykořisťování imigrantů, začíná být totiž domácímu divákovi až mrazivě povědomá.
Autor je historik, pracovník Národního filmového archivu.
Zaměřeno na… Rabah Ameur-Zaimeche. Cyklus filmů. Kino 35 – Francouzský institut v Praze, 11.–24. 6. 2009. Snímek Mao je k vidění ve Francouzském institutu v den vydání tohoto čísla, tedy 24. 6. od 19.00.