Po deset listopadových dní prohřávalo berlínský Haus der Kulturen der Welt filmové pásmo Première Brasil, ozvuky festivalu v Rio de Janeiru. Mezi osmi promítanými filmy se vystřídala řada témat. Dominovaly dokumenty o hudbě – funkové subkultuře, letité tradici profesionálních škol samby či brazilských vlivech na celosvětovou hudební kulturu. Nechyběla však ani tematizace brazilského mysticismu či gastronomická féerie Marcose Jorge Žaludek (Estômago 2007), v níž se pikareskní osud venkovského prosťáčka a téma lásky, žárlivosti, smrti prolíná s vařením a jídlem coby metaforou věčného boje o přežití. Nejbrizantněji z celého souboru zapůsobil dokument Popelky, vlci a krásný princ (Cinderelas, Lobos e um Príncipe Encantado, 2008), v němž se režisér vydává napříč São Paulem, Riem a Berlínem, aby zpodobnil aktéry, motivy a rasové podtexty sexuální turistiky Evropanů do Brazílie, příliv brazilských kněžek lásky do Evropy i substrát všudypřítomné bídy, bez něhož lze masovou prostituci sotva pochopit. Brazilský rasismus nemá natolik vyhraněné formy apartheidu, jaké známe ze Spojených států – spíše subtilnější podobu sexuálně-rasových stereotypů či komodifikace ženského těla. Přesto je s podivem, kolik z prvků předsudečného myšlení černochů i bělochů, jimiž se v padesátých letech zabýval průkopník postkolonialismu Frantz Fanon, přežívá dodnes. Při promítání snímku bylo několik berlínských záběrů cenzurováno – bez uvedení důvodu, lze jen v dobré víře odhadovat, že v zájmu ochrany zdejších obětí obchodu s bílým masem. Film Brena Silveiry Bylo nebylo (Era uma vez, 2008) vsazuje tradiční shakespearovský motiv zapovězené lásky do největšího slumu Ria. Snaží se propojit zdánlivě neslučitelný naturalismus chudinské každodennosti, jak jej známe z Meirellesova Města Bohů (Cidade de Deus, 2002), s romantizací chudoby, známou ze starších brazilských melodramat (například Camusův Černý Orfeus – Orfeu Negro, 1959). Výsledkem je pozoruhodná syntéza. Vrchol desetidenního pásma představoval live koncert Gilberta Gila, klasika afrobrazilské moderní hudby. Jeho tvorba, spojující evropskou instrumentaci s překypující africkou emocionalitou, je rovněž svébytnou ukázkou brazilské kulturní syntézy. Filmový obraz Brazílie, zprostředkovaný berlínským festivalem, je na hony vzdálen barvotiskovým spektáklům, ale i syrové tvorbě let padesátých a šedesátých. Jako by si dnes brazilský film mezi oběma krajními póly hledal svoji vlastní cestu.
Matěj Kotalík, Berlín