Svůj původ nemohu zahodit

Turecká a kurdská imigrace do Německa má kořeny v hospodářském rozmachu šedesátých let. Jak dlouho je ale zpracovávána ve filmu?

V prvním období imigrantského filmu v sedmdesátých a osmdesátých letech točili filmy o imigrantech Němci. Jedná se například o poměrně upřímný film Rainera Wernera Fassbindera Strach jíst duše – Angst essen Seele auf, 1974, nebo Shirins Hochzeit, 1976, Helmy Sanders-Brahmsové o imigrantce, která se živí uklízením a později je znásilněna šéfem. Vznikaly ovšem i horší příklady, hlavně televizní filmy, zobrazující imigranty stereotypně, černobíle. V půli devadesátých let jsme začali s Fatihem Akinem, Ayse Polatovou, Hussim Kutlucanem a ještě pěti nebo šesti dalšími režiséry pojednávat téma imigrace z naší vlastní perspektivy, tedy z pohledu imigrantů samotných. Tak se zrodilo druhé období imigrantského filmu, jež trvá dodnes.

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti byly vaše filmy promítány v rámci cyklu Migrace jako syndrom. Sám jste přišel do Německa až v šestnácti letech. Bylo tehdy těžké v zemi zakotvit a integrovat se?

Nešlo mi do hlavy, že se musím integrovat. V Německu se pod pojmem integrace rozumí spíše asimilace. Většinová společnost zve do země lidi a mluví přitom o „gastarbajtrech“, „pracovních silách“. Ale oni jsou přece něčím víc než jen pracovními sílami! Řečeno s Maxem Frischem: „Povolali jsme pracovní síly, ale přijeli lidé.“ Svůj původ nemohu zahodit ani skrýt. Integrovat se v Německu znamená: všeho se vzdát, přijmout zcela novou identitu, stát se Němcem. Ale zakotvení je dlouhodobý proces, a ten má co dělat s ryze osobním zápasem – osvojováním jazyka, poznáváním země a lidí. Imigranti to v osmdesátých a devadesátých letech, například co do vzdělání, neměli lehké. Jejich děti byly posílány do zvláštních škol a ztrácely tak šanci na další vzdělání. Dokonce německý ministr vnitra již přiznal, že v této oblasti docházelo k přehmatům.

Změnila se nějak situace nově příchozích cizinců za těch třicet let od vašeho příjezdu?

Ano, jistě. Nejen Německo, ale celá Evropská unie zostřila vstupní podmínky. Například ženy migrantů se musí již doma v Turecku učit německy, aby později směly přesídlit do Německa. To je neuvěřitelné a nelidské. Vytváření podobných bariér považuji za nespravedlnost. Když už se někdo do Německa dostane, má se od čeho odrazit. Imigranti v Německu si vytvořili vlastní struktury, žijí už ve třetí či čtvrté generaci – mají restaurace, supermarkety, menší podniky – a pracují v mnoha oblastech. Mezitím je první generace již na odpočinku, mnozí zemřeli nebo se vrátili domů, méně jich žije v Německu. Do tohoto prostředí přicházejí tedy noví přistěhovalci. Ale ten, kdo musí ze své vlasti uprchnout, dostává se do Evropy velice těžko.

Masová migrace Turků a Kurdů do Německa změnila i pozici jejich žen doma. Ty musely po dobu jejich nepřítomnosti převzít zodpovědnost za rodinu, a tím i řadu mužských rolí. Měl tento „matriarchát z nouze“ nějaký vliv na tureckou a kurdskou společnost?

Obraz muže a ženy v turecké a kurdské společnosti je jiný, než navenek vypadá. Film Můj otec gastarbajtr pojednává o době, kdy žil můj otec v Německu a matka v Kurdistánu. Matka byla tehdy pro mne a sourozence nejen matkou, ale i otcem, vlastně vším. Po těch jedenáct měsíců, co byl otec pryč, se o nás musela starat a vychovávat nás. Určitě se tím naučila jisté samostatnosti. Když se pak otec vracel domů a zkoušel znovu jednat jako hlava rodiny, docházelo mezi nimi ke konfliktům. Ale nebylo to nic vážného, moji rodiče si dodnes dobře rozumějí.

Alžírsko-francouzský režisér Rabah Ameur-Zaîmeche je příslušníkem vaší generace a zabývá se ve francouzsko-africkém kontextu podobnými tématy jako vy. Takřka všechny své filmy natočil na vlastní pěst. Jak je to v Německu? Jsou filmy s realističtějším pohledem na imigrantské prostředí nějak subvencovány?

Kladete-li si kritičtější otázky, pak je velice těžké realizovat filmy. Abyste dostal v Německu finanční prostředky do budoucna, musíte mít nejdřív zkušenosti s prací pro televizi. Veřejnoprávní stanice točí ale inscenace v televizním, nikoli filmovém formátu. V prime timu se navíc nesmějí zařazovat filmy v původním znění s titulky, nýbrž pouze s německým dabingem. A pokud se televize podílí coby koproducent na filmech, citelně zasahuje do jejich přípravy. Takže kritické filmy o imigraci se prosazují a točí velice těžko.

Pocházíte z kurdské části Turecka. Přenáší se kurdsko-turecké napětí i do Německa? Dochází v imigrantských enklávách ke konfliktům?

V politicky aktivních oblastech ke střetům dochází, ale zpravidla bez násilí, čemuž jsem rád. Na západě Turecka došlo již k útokům na Kurdy, kteří se tam usadili nebo pracovali na stavbách. Větší konflikty ale bohudík nevznikají. A tak je tomu i v Německu.

Svému otci jste věnoval dokument Můj otec gastarbajtr. Obsadil jste jej však i do svého hraného filmu Dubnové děti. Jak se vám se členy vlastní rodiny, nadto s neherci, pracovalo?

Na nápad obsadit jej do filmu jsem přišel při úvahách, jak by to tehdy bylo dopadlo, kdyby otec kromě mne vzal do Německa i moji matku a sourozence. Proto jsem se pokusil pojmout film z pohledu matky. Zároveň mi bylo jasné, že do filmu obsadím svého otce. Stál před kamerou už předtím v mém dokumentu, a tak jsem si říkal, nějak to zvládne. Ani sama role nebyla tak těžká. Přesto měl otec první den s natáčením velké potíže. Hraný film a patnácti- nebo dvacetičlenný štáb je přece jen něco jiného než dokumentární film, který točí dva nebo tři lidé. Ale během druhého a třetího dne si už zvykl a zahrál svůj part skvěle. Chtěl jsem otce obsadit také proto, že má zajímavou tvář. Kdyby se býval narodil v Americe, skončil by možná jako hollywoodský herec.

Vaše filmy nemalují imigrační problematiku v Německu nijak na růžovo, ať už jde o život ilegálů v Troše svobody nebo osidla drog v Dubnových dětech. S jakým ohlasem se setkaly tyto snímky v menšině samotné a ve vašem bezprostředním okolí – v berlínské turecké komunitě?

Turečtí diváci se mne někdy ptají, proč netočím filmy třeba o tureckých lékařích. Pokud již dnes v Německu takoví Turci existují, jistě je třeba to dělat. Mne ale zajímá spíše prostředí, ze kterého pocházím a ve kterém jsem sám žil. V Německu žije zkrátka více než milion lidí ilegálně. Desetitisíce jich v Řecku, Itálii a severní Africe čekají měsíce a roky na cestu do západní Evropy. Z migrace se stal celosvětový společenský problém. A dokud jej kolem sebe vidím, filmy o tureckých lékařích v Německu točit jednoduše nemohu.