Dramatické hledání domova

V roli jako v bytě

Miroslav Drábek pracoval jako terapeut a režisér v souboru Ježek a Čížek, sdružujícím osoby bez domova, takže osudy románového režiséra, jenž zkouší se skupinou bezdomovců, nabízejí možnost chápat text jako román klíčový nebo román dokument. Nicméně, neustálá reflexe vlastní pozice a potřeba definovat problém bezdomovectví zavádí pozornost od dělání divadla k otázkám obecným. Text zde funguje jako scéna ve všech významech onoho slova. Je místem, kde se setkávají různé žánry. Kabaretní výstupy herců plné černého humoru a opilecké melancholie se střídají s deníkovou otevřeností režiséra a jeho potřebou ujistit se o vlastních schopnostech, přičemž toto prolínání je typické i pro samotné divadlo, které bezdomovci zkoušejí. Není jasné, co je hra a co terapie – „Potud to bylo opravdu jen sociální divadlo. Herci se uschovali do role jako do bytu ve strachu, že jakýmkoliv dalším krokem o střechu přijdou. Další hraní se odvíjelo už jen mechanicky.“

Scéna je i provizorium, kde mají postavy svůj vlastní prostor. Postavy, které románem procházejí, jsou sice zběžně hodnoceny vypravěčem, ale mnohem plastičtěji se jejich obraz vytváří v příbězích, jež vyprávějí – jakoby bez posluchače, přímo, bezprostředně a o to naléhavěji. V těchto monolozích se ozývá, co by postavy jinak neměly šanci vyslovit, ať již pro stud svůj nebo okolí. Román tak slouží svým postavám podobně, jako divadelní hra slouží svým hercům, dějová linie příběhu je stále narušována a zpomalována výstupy nově příchozích aktérů, ale právě to se zdá být smyslem obou tvůrčích počinů.

Až na samé dno

Podobně jako hra je i samotné bezdomovectví chápáno v románu metaforicky. „Bezdomovec je bezdomovcem proto, že neumí formulovat svůj obsah (…). Bezdomovcem není ten, kdo se ztratil, ale ten, kdo nehledá. Domovcem je ten, kdo hledá sám sebe ve svém díle, nebo ve svých dětech brání smrtce.“ Nejistota je v Náhradní službě problémem, který řeší všechny postavy, nejvíc snad samotný vypravěč. Úvodní kapitola nazvaná manifest mluví za nás všechny, kritizuje lenost, snahu zavděčit se okolí a jasně říká, co chceme. Tomuto manifestu se žádná z postav v příběhu nezpronevěří, všechny zažívají zmatek, zklamání a jediné, co jim pomáhá, je sebevyjádření či zpověď. Ale je zřejmé, že všichni cosi hledají, ač je mnohdy těžké rozlišit mezi potřebou vyměnit teplo Městské knihovny za pohodlí zkušebny proti potřebě přátelství a důvěry. Tento rozpor řeší i režisér, když váhá, zda při jednání s bezdomovci hájit požadavky terapeuta nebo své. Jeho role je složitá, tím spíše, že jeho nedostatek sebedůvěry herce očividně demotivuje. Hledání sebe sama představuje pro všechny zúčastněné boj se sebou i s okolím; je to proces, který je trefně symbolizován prostorem sklepní zkušebny – „člověk scházel dolů, ale z hlediska bezpečného prostředí, kde se lze beze strachu otevřít, se naopak vnitřně přibližoval nebi“. Jako by bylo nutné klesnout až na samé dno (název poslední inscenace), aby člověk mohl přestat předstírat (hrát) a dovolit si upřímnost. Ovšem Náhradní služba nepředkládá příběh se šťastným koncem, spíše ukazuje tuto zkušenost jako nekonečný proces. Dílčí úspěchy souboru mizí ve sporech herců, vedoucích skupiny a vymezování hranic mezi sociální prací a skutečným divadlem.

V Herečkách je příznačnou stylizací afektovaná hysterie, způsobená ženskou perspektivou i prostředím „vysokého“ divadla. V Náhradní službě se téma seberealizace, sebeúcty či touhy po lásce objevuje také, na rozdíl od filmu tu však dominuje vidění skutečnosti skrze vyprávění a situace drsně groteskní. Historky bezdomovců hrané skeče z Charmse svou absurditou překonají, a je-li pro režiséra neukázněnost herců frustrující, pak pro čtenáře románu jsou jejich zkazky tím, co na pozadí příběhu o nacvičování her vystupuje nejvýrazněji a zaslouží potlesk.

Autorka je bohemistka.