Kafkovo kinematografické vyprávění

V roce 1994 vydal Hanns Zischler knihu Kafka jde do kina (Kafka geht ins Kino). Nedávné dílo Kafka a film (Kafka und Film) profesora novější německé literatury na berlínské Svobodné univerzitě Petera-Andrého Alta je zaměřeno jinak. Naznačuje to už jeho podtitul O kinematografickém vyprávění (Über kinematographisches Erzählen).

Víme, že Franz Kafka chodil do kina rád; byl nadšený filmový divák. „Byl jsem v kině. Plakal jsem. Obrovská zábava,“ poznamenal si například roku 1913 do deníku. Záznamy o novém médiu najdeme v jeho zápiscích a dopisech především v letech 1909–1913. Kafka si zaznamenává děj, líčí záběry i detaily filmu; přemýšlí o otázkách estetických, o vnímání pohybu a technicky podněcovaného vidění.

Klíč má Chaplin

Kafkův neobyčejný zájem o kinematograf (potvrzený Maxem Brodem ve spisovatelově životopisu) vzbudil samozřejmě pozornost mnoha badatelů. Nejobsáhleji se mu věnoval herec a dramaturg Hanns Zischler v citované studii. Podrobně popsal Kafkovu recepci filmů a zmiňovaná díla dokonce rekonstruoval (filmy zapomenuté nebo považované za ztracené). Zischlerova průkopnická kniha je jedním z nejzávažnějších příspěvků k současnému zkoumání Kafkova díla. Autor však víceméně pominul Kafkovo dílo literární – soustředil se na deníky, dopisy a cestovní poznámky.

Literárními vztahy k filmu se u Kafky poprvé zabýval Max Brod. V doslovu ke svému vydání Kafkovy Ameriky upozornil na groteskně komické scény románu, v nichž viděl narážky na pozdní filmy Chaplinovy. Možnosti číst Kafku v souvislosti s filmy si pak všiml Walter Benjamin. Při práci na eseji k desátému výročí Kafkovy smrti (zemřel 1924) poznamenal (pravděpodobně již roku 1931): „Skutečný klíč k výkladu Kafky má v rukou Chaplin. Ten nabízí situace, v nichž se vyřazení a vydědění, věčná lidská bolest, jedinečným způsobem spojuje s nejzvláštnějšími okolnostmi dnešní existence, peněžnictvím, velkoměstem, policií atd. Také u Kafky má každá událost janusovskou tvář, je zcela nezamýšlená, bez dějin, a pak zase s nejnovější, novinářskou aktualitou.“ Peter--André Alt upozorňuje, že Benjamin se orientuje na „námětově látkovou dimenzi“ filmového umění a originálně ji uvádí v souvislost s Kafkovou vypravěčskou ekonomií, „která spojuje hloubku a povrchnost, transparenci a hermetičnost“. Benjamin však své pozorování už neprohloubil a nerozvinul.

Také Theodor W. Adorno se dotkl otázky, nakolik bylo Kafkovo vypravěčské dílo ovlivněno filmovými vzory. V dopise Benjaminovi ze 17. prosince 1934 napsal, že Kafkovy literární texty jsou strukturálně spojeny s filmem: „Kafkovy romány nejsou režisérské knihy pro experimentální divadlo, poněvadž jim zásadně chybí divák, který by mohl do experimentu zasáhnout. Jsou to ale jedny z posledních spojovacích textů k němému filmu (jenž zmizel takřka přesně na čas s Kafkovou smrtí).“ V Poznámkách ke Kafkovi (Aufzeichnungen zu Kafka), vydaných v roce 1953, Adorno tyto souvislosti znovu pojmenovává, aniž ovšem svou diagnózu prohloubil.

Zdálo by se, že nové objevy na tomto poli se už čekat nedají. Nejnověji (2008) naopak tvrdí Oliver Jahraus ve své stati Kafka a film (Kafka und der Film, ve sborníku Kafka-Handbuch. Leben, Werk, Wirkung – Příručka o Kafkovi. Život, dílo, působení): „Ať byla jeho láska k filmu jakkoli významná, nesmíme přehlédnout, že intermediální pohled není předem nijak zvlášť plodný.“ Jenomže kniha Petera-Andrého Alta dokazuje přesně opak.

Chladný pohled kamery

Alt totiž v jednotlivých kapitolách srovnáváním či spíše rozborem konkrétních Kafkových děl a jejich vztahů k filmům přesvědčivě doložil, jak mimořádný vliv měl film na celé spisovatelovo dílo. Konkrétně v kapitole nazvané Nácvik pohledu na kino probírá Kafkovo Rozjímání, pod titulem Ruch a film analyzuje povídky Děti na silnici, Nezvěstný a Ortel, Nezvěstným se znovu zabývá v kapitole Pronásledovací hony, Proces rozebírá v kapitole Dvojník. Další díla – Bratrovražda, Lovec Gracchus, Zámek – jsou předmětem kapitol Biograf gest, Stereoskopické vidění, Země-
měřič v Transylvánii. Podle Petera-Andrého Alta simuluje Franz Kafka ve svých textech strukturu filmových sekvencí. Přejímá obrazy nebo jejich dynamický sled z filmů do textů, což vyvolává intermediální napětí, které není vnímateli hned zřejmé – musí být rekonstruováno podle předloh. Filmové náměty a motivy jsou tak převzaty zpodobením pozorovaných pochodů, čímž text nabývá tak metafikční dimenze. Kinematografické vyprávění inspirované ranými filmy je antipsychologické; niterné pohnutky postav zcizuje, vyjadřuje je prostřednictvím gest a mimiky. Vypravěč napodobuje chladný pohled kamery – bez komentáře. Využívá filmové techniky stupňování napětí: citové stavy figury jsou předvedeny bez „protistřihu“ na toho, kdo je vyvolal. Kafkovo vyprávěčské umění, které zakládá vlastní školu literárního vnímání, je zkrátka výsledkem produktivní interakce médií.

Autor je novinář a překladatel.