Dospívat, toužit a vyprávět

Americký spisovatel Jeffrey Eugenides je uznávaný autor. Absolvent Brownovy a Stanfordské univerzity se představil povídkami v časopise New Yorker a příslib nastupujícího talentu stvrdil novelou Sebevraždy panen (Virgin suicides, 1995), podle níž o čtyři léta později natočila stejnojmenný film režisérka Sofia Coppolová. Křehký atmosférický snímek sice na plátno dovedně přenáší oblíbená Eugenidesova témata, jako je bolestné dospívání, fascinace zánikem i neřešitelné záhady, ale na stylistické bázi mu logicky zůstává dlužný.

Románový genom

Už v Sebevraždách panen autor obratně zacházel s literární formou a tyto postupy se pak v epické šíři projevují v Hermafroditovi (Middlesex, 2002). Podivná povaha hlavního vypravěče náleží k nejsilnějším z nich. Románový debut je vyprávěn v první osobě plurálu, jakýsi tajemný mužský chorál tklivě vzpomíná na pět sester, které po své předčasné smrti pronásledují chlapce až do dospělosti. Příběh následující knihy dávkuje samotný hermafrodit, Calliope/Cal Stephanides/ová, jenž coby Ježíš Pantokrator na zdech řeckých kostelů shlíží na osudy své rodiny. I přes podvojnou existenci centrálního hlasu, navzdory přiznané touze objevit a dofabulovat osobní historii a také pro jeho něžně škádlivý humor působí Cal jakožto vypravěč živoucím a věrohodným dojmem – a to i tehdy, hovoří-li o vlastním početí. Ich-forma je v Eugenidesově pojetí zvnitřnělá, velmi intimní, ale zároveň disponuje takovou mírou flexibility, aby mohla zahrnout příběhy rodičů a prarodičů.

I přes některé postmoderně laděné­ prvky, které Hermafrodita stylově utvářejí, působí celek až starosvětsky elegantním dojmem. Cal sice není úplně důvěryhodný narátor, občas román vědomě čerpá z kinematografických postupů (výpustka, zpětný pohyb, zrychlení), ale čtenář rozhodně nezakusí žádnou příběhovou frustraci, jakou mu podsouvají díla psaná pod vlivem „konce literatury“. Pro Eugenidese je ostatně chuť vyprávět spouštěcím mechanismem pro napsání knihy, nikoliv třeba aktuální téma nebo zaumný koncept. Tato „lust zu fabulieren“ způsobuje jeho naprosté splynutí s vypravěčem, jemuž propůjčuje své etnické­ zázemí i prožitky z dospívání a rozhodně z něj nečiní pouhou sumu odpozorovaných a nastudovaných faktů.

Žánrově je Hermafrodit neurčitou kombinací historického románu s psychologizujícími tendencemi. Koneckonců, pro charakteristiku si můžeme vypůjčit jazyk samotné knihy, neboť dílo lze chápat jako románový genom. Začíná popisem událostí ve Smyrně, a to formou nejstarších stylistických postupů, známých už od dob Homérovy Iliady; s postupujícím děním tuto historizující linku opouští, bere na sebe podobu realistického popisování druhé poloviny 19. století, až přeroste v moderní psychologickou novelu. Nutno dodat, že ani v prvních, dějinami podbarvených kapitolách se vypravěč nesnaží o vyčerpávající, vševědoucí vhled do dění, ale zůstává tím, kým bude po dalších pět set stran: tápajícím, zraněným i smířeným zvěstovatelem vlastního osudu.

Americké i univerzální

Eugenidesovo dílo neprovázejí pouze konstanty formální a stylové, obě knihy jsou si podobné také tematicky. Vezměme si třeba genius loci Detroitu, spisovatelova rodného města. Románová prvotina se odehrává v zámožné čtvrti Grosse Pointe, avšak konkrétní místopis ustupuje abstraktnějším přesahům. Autora fascinuje pozvolný rozklad kdysi reprezentativní městské části, vyprchávání určitých hodnot, zánik jilmové aleje; v této atmosféře se tajemné sebevraždy sester stávají skoro nevyhnutelnými. Skutečný hold Detroitu skládá však až Hermafrodit. Industriální srdce Ameriky nejenže zásobuje Spojené státy také životodárnou kulturní mízou (od Madonny přes Eminema až po White Stripes), ale bylo i dějištěm extrémního rasového střetu, který jej málem zahubil. Zdá se, že tenze, jež dodnes ovládají americkou kulturní produkci i každodenní společenskou existenci, nalézají nejsilnější vyjádření právě v Detroitu. Jakýsi pandán k městu zmítanému konflikty vytváří v románu Berlín. Tato metropole, kdysi bolestně rozdělená, poskytuje úkryt Calu Stephanidesovi, který psaním tiší svůj osobní rozkol. Symbolicky řečeno, kniha nemůže skončit jinde než v Berlíně, neboť dílo kromě Calova traumatu řeší daleko hlubší propasti – mezi Řeky a Turky, mezi černými a bílými, mužským a ženským… A pokud jsme zvládli zacelit město a přijmout hermafroditův happy end, pak existuje jistá naděje i pro zdánlivě nesmiřitelné.

Nejintenzivnějším, zlomovým a krutým obdobím bývá pro Eugenidesovy hrdiny dospívání. Fascinovaní chlapci v Sebevraždách panen zakusí díky sledování sester Lisbonových o něco teatrálnější dívčí pubertu. Prožívají všemi smysly náhlou zhmotnělou přítomnost ženství; slyší, jak se dívky spiklenecky chichotají; vidí, jak se mění fyzicky, a cítí, že jinak voní, po ženském potu a občas po menstruační krvi. Ani jeden z aspektů chlapci nevnímají negativně, spíš se usilovně snaží porozumět uhrančivé metamorfóze, která se jim odehrává přímo před očima. Hermafrodit jde ještě dál, neboť staví do centra postavu, pro niž jsou obtíže růstu mohutně vygradované za hranici obvyklých zmatků ohledně identity a sexuality. Fyziologické projevy dospívání zde zakrývá vzácná genetická anomálie; o to urputnější pozorovatelkou se stává pořád ještě Calie, když na tělech spolužaček mapuje nové přírůstky, jež se jí nemilosrdně vyhýbají. A o to dychtivějším žákem všeho maskulinního je poté nově zrozený Cal, dle chromozomů muž, jenž však výchovou, držením těla i zvyky zůstává čtrnáctiletou dívkou.

V Eugenidesově podání nemá lidské dozrávání pouze tělesný rozměr, jde rovněž o to naučit se správně hrát svou genderovou roli, tedy jak být sociálně akceptovatelným mužem nebo ženou. V genech může být zakódována spousta informací – nemoci, které nás postihnou, čas a způsob smrti, snad i hrubý nástin charakteru – ale nejjemnější povahové nuance nám vtiskne až život sám. Právě v nedůvěře k této moderní verzi nevyhnutelného řeckého „fatum“ leží jeden z nejsilnějších podtextů vyprávění Cala Stephanidese. Proti jakémukoliv předurčení, ať už zdravotnímu, společenskému nebo rodinnému, se dá vždy bojovat svobodnou vůlí. Ó, Múzo, zpívej o pošetilé lidské touze vzepřít se neúprosným silám osudu…

Autorka studuje filmová studia na FF UK v Praze.