Z lásky k románu

Lze někoho navzdory relativně nízkému věku a malému objemu tvorby (dosud pouze tři romány) označit za žijícího klasika současné americké literatury? Je k takovému titulu zapotřebí přítomnost na seznamu povinné četby pro středoškoláky anebo transformace autorova příjmení v adjektivum, jak o tom vtipkují hrdinové románu Jeffreyho Eugenidese Hra o manželství (The Marriage Plot, 2011)? Eugenides do této kategorie navzdory všem pochybnostem spadá – jeho romány jsou elegantní, ať už jde o jazyk, styl či formu, starosvětské a zároveň poťouchle ironické, autobiografické, ale ne sebestředné; navíc vždy dokonale vystihují duch místa a doby – buď Detroitu (Virgin Suicides, Sebevraždy panen, 1993; Hermafrodit, Middlesex, 2002, česky 2009), nebo prestižní americké univerzity počátkem osmdesátých let (Hra o manželství). A hlavně – vespod toho všeho se skrývá autorova obrovská vypravěčská přesvědčivost.

O knihách a lidech

Hra o manželství si co do rozsahu nijak nezadá s Hermafroditem, avšak na úrovni stylu a obsahu jde o mnohem intimnější, ne tak expanzivní dílo. Namísto tří generací Eugenides čtenáři představí pouze tři postavy, univerzitní studenty promující na Brownově univerzitě v roce 1982. Navzdory názvu ale kniha nepojednává jen o milostném a životním tápání sotva dospělých lidí (i když téma prvních lásek a jejich vyostřeného prožívání patří mezi autorovy nejsilnější stránky), ale ve druhém plánu se nám dostane jakési metafikční rozpravy o manželské zápletce v současné próze. Jak má současný spisovatel psát o manželství, učinit z něj organizační princip narativu, a přitom se vyhnout přílišné sentimentalitě, anachronismům, nebo naopak následování Fragmentů milostného diskursu Rolanda Barthese?

Na pomoc Eugenidesovi přichází jeho nejoblíbenější literární žánr – román. Zatímco v základech Hermafrodita nalezneme příběh samotného románu (od hrdinských eposů přes realistická vyprávění 19. století až po psychologické novely), Hru o manželství autor staví jako knihu pojednávající o bibliofilech a zároveň pro ně určenou. Přesně v duchu jednoho vlastního prohlášení: „Čteme knihy a ony nám mění život.“

Hlavní hrdinku Madeleine Hannaovou tedy příběh neukazuje jen jako aspirující nevěstu, ale zejména jako studentku anglické literatury a vášnivou čtenářku literárních klasiků 19. století. Preference viktoriánských novel jí nikterak neusnadňuje praktickou existenci na univerzitě počátkem osmdesátých let; tedy v době, kdy v Americe naplno udeřila vlna poststrukturalistické kritiky hlásající „konec literatury“. Není překvapením, že tento myšlenkový směr nepatří mezi Eugenidesovy oblíbené, o čemž svědčí samotný Hermafrodit, jejž lze považovat za epos. Naopak, autor chce svým oblíbeným tropům dopřát dostatek prostoru a zaslouženého uznání. Manželskou zápletku drží v tradičních mantinelech (heterosexuální dívka ze středostavovské rodiny volí mezi dvěma heterosexuálními muži) a nechce ji ani nivelizovat pouhým překlopením do současnosti (tedy žádný Deník Bridget Jonesové jako nová verze Pýchy a předsudku). Možná odtud pramení frustrace některých amerických kritiků, kteří ve Hře o manželství marně hledají pana Darcyho, neboť spirituální satyr Mitchell Grammaticus tak docela nesplňuje předpoklady. A jiní si zoufají nad otevřeným koncem (opravdu chce Eugenides sám sebe pasovat na roveň literárním velikánům?), který je ve svém gestu jen logickým vyústěním metakritické hry, již s námi spisovatel celou dobu hraje.

Smuný epigraf

Vrstevnatost nacházíme ve Hře o manželství nejen na rovině obsahu, ale také na rovině formy. Autor zvládá spojit několik různorodých vyprávěcích žánrů a poloh do kompaktního, jedinečného celku – odlehčená komedie mravů se prolíná s melancholickými fitzgeraldovskými tóny, mystickou romanci doplňuje ironický nadhled nad prostředím elitní univerzity. Román kontinuálně rozvíjí i další oblíbené prvky Eugenidesova stylu: autobiografické rysy zápletky, fascinaci ženskými postavami nebo nedůvěru v neomylnost lékařských diagnóz. Protože si jako centrální téma spisovatel zvolil zcela běžnou instituci manželství, nemůže tentokrát čtenáře ohromit svou schopností pojímat morbidní náměty a tabu (hromadná sebevražda, incest) s odzbrojující lehkostí a humorem.

Madeleine Hannaová si jako svůj epigraf vybrala citát z Trollopových Barchesterských věží: „Štěstí v lásce lze nalézt pouze na konci anglického románu.“ Možná tato hlavní hrdinka nedostala do vínku takovou míru charismatu jako rozdvojený vypravěč Hermafrodita nebo tajemný mužský chorál ze Sebevražd panen, ale tím její smutná lekce neztrácí na síle. Sdělení je prosté: „Někdy ani láska nestačí.“ Jinak řečeno: milovat tak, jak jsme v to spolu s Eugenidesovými dospívajícími hrdiny kdysi bláhově doufali, zkrátka není možné.

Autorka je doktorandka Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU Brno.