Připonasrané povzdechy

Tak nevím. Na jednu stranu se dnes říká, že poezie skončila. Sotvakdo si koupí sbírku básní, o poezii není zájem. A přece vycházejí nové a nové knížky, objevují se nová a ještě novější jména. Nouze o všelijaké výpovědi není. Čeká se však na výpověď podstatnější, která by skomírající kredit nové české poezie pozvedla. Ne všechno ovšem leží na autorech; na řadě je také čtenář, jenž by byl schopen podobnou výpověď objevit, zaregistrovat, byl by ochoten ji pojmout, inspirovat se jí, včlenit ji do života. Jenže jde o začarovaný kruh. V mnoha dnešních sbírkách se hledající čtenář zklame. Jsou chabé, nevyzařuje z nich moc přesvědčivých důvodů k tomu, aby vznikly; jsou to jen slova. Proč by měl čtenář hledat dál?

Kdo někdy nebyl indiánem?

Je navíc nemilé, když nad knížkou poezie chtě nechtě nejdřív začneme dumat nad mimoliterárními spojitostmi. Na záložce sbírky Jana Placáka Procházka sadem se krom roku narození (1958) o autorovi už moc nedozvíme. Co se záložkami, jež praví, že autor byl v dětství indiánem (kdo nebyl), ale neřeknou už, zda něco dalšího napsal, čím je, odkud do literatury přichází. Jako by se předpokládalo, že to budeme vědět sami. Domýšlíme se tedy, že jde o Jana Placáka – majitele známého pražského antikvariátu Ztichlá klika, nejspíš i bratra spisovatele a publicisty Petra Placáka; autor tedy patří k okruhu byvšího undergroundu, jde o muže tak či onak „od literatury“, jenž vydává svůj pozdní básnický debut. Jenže debut: to slovo má význam, stojí-li autor na počátku důsledněji pojaté dráhy. U Placákovy knížky mám spíš dojem, že jde o texty příležitostně sebrané pro potěchu přátel.

Proč ne. Procházku sadem však vydává nakladatelství Pavla Mervarta v sličně vyvedené a elitně se tvářící Edici současné české poezie vedle sbírek Jiřího Suchého, Petra Krále, Stanislava Dvorského, Aleny Nádvorníkové či Bohumily Grögerové. Jak se mezi nimi octl Jan Placák? Vysvětlení najdeme v přední tiráži, kde jsou vedle šéfredaktora edice Marka Staška (sám vydal v Edici tři sbírky) uvedeni i další redaktoři: Dana Horáková, Pavel Mervart, Ivan Wernisch, Jan Placák… A hned na protější straně donapoví okázalé věnování: „Ivanovi s díky za jeho přátelství a laskavost“. Nepochybně je to ten Ivan, zrovna ten, který dokáže být sžíravě skeptický nejen k vlastnímu psaní, ale i k psaní a možná tvorbě vůbec…

Haiku smířená s povrchem

Tak nevím. Ani tato malá domů by koneckonců nevadila, kdyby šlo o výpověď podstatnou, novou či hlubokou svým pohledem, žhavě osobní, která naléhala být vydána ven k sdílení. Takovou výpovědí Placákových jednapadesát textů, z nichž některé jsou jen lakonickými troj- či dvojveršími, není. Placák několika poklidnými tahy variuje známou postundergroundovou únavu, kocovinu či chandru – z čeho: ze stárnutí, z přiboudlé doby, ze života, který už jaksi není, co byl. Nijak se tu ovšem nerozebírá, proč se tak děje a co se vlastně stalo; jen se konstatuje, často docela klišovitě: „Vše se postupně mění v mazlavé bláto“; „slepá cesta, která končí zdí/ Žiju“; „Možná je to podzim mého života“.

V mnoha textech sbírky Placák spoléhá na přesnou strohost, přírodní něhu a zatlumenost po způsobu východních mistrů. „Nekonečná tichá vodní plocha/ Hospoda, která zeje prázdnotou.“ To je celý text. Placák dovede v této poloze psát. Někdy sice text připomene zručně provedené cvičení v daném stylu („První bouřka/ včerejší láska// Dnešní naše láska/ na vodu padl stín“), jindy však vyzní docela autenticky, křehce, potajmu překvapivě. Tu a tam se autorovi zdaří obrazně, zároveň v uměřené (ironické) stylizaci vyhranit myšlenku: „Ráno mne odliv unáší do světa/ večer se rozbíjím o břeh svého domova.“ Je ovšem zajímavé si všímat toho, co se s „východní“ polohou děje ve zdejším zahořklém kontextu: co u původních východních mistrů vnímáme jako prudký vhled do hloubky (aniž bychom zároveň stírali něžný pel povrchu), to v obdobných středoevropských posttotalitních „haiku“, jaká píše Placák, vyzní spíš jako smíření se s povrchem, s nehloubkou, tak trochu – či dost – sobě navzdory a jí, hloubce, natruc. „Uválená tráva/ udusaná hlína/ odkvetlé kopretiny/ konec dne/ a dál/ tupé civění.“ – Tady poslední verš neopomene vše uzemnit, „zhodnotit“, neponechá věci jejich vlastnímu tkvění, ale neubrání se též posudku, jak to s nimi je. Básník stačí vnutit věcem sám sebe. Pravdivěji, autentičtěji, rázovitěji přece jen vyzní, když se autor z polohy křehce východní vrací k poloze wernischovsky nerudné a misantropské: „Jsem hlídací pes/ rád mám svoji boudu/ je mi v ní dobře/ a těší mě dělat/ Haf! Haf! Haf!/ Výhradně na lidi!“ Jsme zpět ve střední Evropě; tady to znáš, tu to máš ohmatané, tady si vyskakuj (a stejně ti to nebude nic platné).

Mdlé povzdechy a střepy pod kůží

Hravý text začínající veršem „Noční korespondence přátel“, v němž si Honza s Ivanem zprvu doporučují různá (neúčinná) uspávací farmaka až skončí u whisky („nic, ale aspoň něco“), je literární úklonou Ivanovi; nostalgický vzpomínkový text o ztracených hospodách, zakončený suchou „křížovnickou“ pointou („fízlové milovali všechny naše hospody“), pro změnu připomene podobné texty z Jirousových nedávných Okují (viz A2 č. 12/2008). Asi je těžké zůstat sám sebou poblíž tak originálních duchů. Tím víc by se o to však člověk mohl pokoušet. Autentickou wernischovskou nerudnou chandru (přiznám se, že pro mne poslední dobou už neúnosnou) aspoň nese břitký vtip, neomylný cit pro nonsens a (post)absurdno. A když Jirous v Roku krysy laje na bigbít a apokalypticky si stýská po kyselém zelí s kmínem, je v tom kouzlo, oddanost a v podtextu hořká láska. Nehledě na to, že Magor tu mluví z pozice barda, jenž celoživotně něco tvrdil a nabízel a lidská hluchota ho časem přirozeně zmáhá. V Placákově knížce však různá kyselá či shnilá jablka, všelijaké zmarnělé, otrávené, nelaskavé či až připonasrané povzdechy („nechci nikomu ublížit/ ale co mi zbývá/ mám pořád předstírat/ jak je mi dobře/ blbě se usmívat/ kývat hlavou a mít pochopení pro druhé“) působí už mdle, omšele, nic nového neříkají. Je to poloha zavedená, zároveň poněkud zastydlá i citově se producírující. Člověk je tu vděčný za jakýkoli jiný, neskuhravý, nechandravý, ale naopak aspoň náznakem zemitější a původnější odstín: „Snad kdysi/ za svitu praskající louče/ svou rukou neumělou/ jsem na stěnu namaloval/ co rád bych pojedl k večeři.“ Moc podobných míst tu ale nenajdeme.

Tak nevím: Co vlastně čeká autor od toho, že vydá sbírku básní? Těší ho tušení, že snad řekl něco podstatného, nezaměnitelného? Anebo mu stačí, že třeba i pouhé bagately jsou přece jen vtištěny do prostoru, „hmatatelně“ a „pro věčnost“, nabídnuty k povšimnutí, pochopení? Stačí v knížce aspoň jeden skvělý střípek, jedno trojverší, které se zasekne rovnou pod kůži? Co se Procházky sadem týče, tady je: „Kdesi křičí pták/ Za hradbou stromů/ zoufale volá o pomoc.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.