Vědecká racionalita se stává měřítkem výpovědi o světě. Umění však poskytuje jedinečný způsob vnímání, který by neměl být chápán jako vědě podřízený.
Žijeme ve věku vědy. Je to sice fráze, ale je příznačná, protože je přesným pojmenováním stavu věcí: nežijeme ve věku kultury a vzdělání. V pozici ideálního modelu či paradigmatu se ocitla věda, ať už se tímto slovem míní exaktní přírodověda, spojení výzkumu s technologií, určitý způsob myšlení anebo „diskurs“, který dominantním způsobem utváří současný obraz světa. Věda je mírou i místem pravdy, a je tím vším právě proto, že vědecká racionalita se zdá nejlépe plnit úkol jasného a zřetelného odlišování pravdivých a nepravdivých tvrzení o světě. To by snad bylo i akceptovatelné, kdyby podmínkou této míry současně nebyla eliminace mnohem početnějších výpovědí o světě, které vědecký způsob uvažování odmítá právě proto, že o jejich pravdivosti či nepravdivosti rozhodovat neumí. A tedy je pokládá za nesmyslné. V zásadě však naše doba právě tímto vztahem k vědě podává popis sebe samé: věk vědy, nikoli věk kultury. To není hodnocení, pouze konstatování posunu, který nevnímáme, protože už nemáme s čím srovnávat, například s dobou, kdy věda ještě byla zcela samozřejmou součástí kultury.
Praxe uměleckých vysokých škol nemůže na tento stav nereagovat: z určité části jsou jejich strukturní změny zahrnující „výzkum a vývoj“ vynucené administrativně (peníze na odbornou činnost jsou deklarovány jako „peníze na vědu“), z jiné, z té podstatnější, jsou adekvátní reakcí, která je jim jakožto uměleckým vlastní a která spočívá v transformaci teoretických oborů, jak to odpovídá jejich jinému smyslu v době, která se jako svého posledního rámce zbavila kultury. Neboť nezbytnost teorie (včetně dějin umění, včetně teorie toho, co se objevuje teprve teď, jako jsou například nová média) je tím patrnější, čím více se stranou odsouvá fakt, že umělecká tvorba je (svým) způsobem poznávání světa. Byť ve věku vědy je něco takového možné tvrdit jen formou paradoxů, například že estetická zkušenost je zkušenost umění, které ztratilo svou způsobilost říkat pravdu (na tu má výhradní právo věda), což však současně znamená, že možná právě a pouze estetická zkušenost velice přesně vystihuje situaci každého člověka jako jedince a nezaměnitelné zvláštnosti.
Jakmile je oblast umění (eventuelně i celá oblast toho, co se dnes nazývá kulturou) definována vztahem k vědě jako nesvéprávnost vzhledem k legislativní moci, pak je tím oblast umělecké teorie (což není nic jiného než reflexe smyslu tvorby) uvolněna právě pro věci tak irelevantní, jako je osobní zkušenost, experimentování s médiem, při němž se (a i to je forma výzkumu) objevují jeho nové funkce a vyvazuje se z omezujícího zaměření na předem dané fungování. Umělecká teorie je teorií odchylování: od obecného ke zvláštnímu, od specifické funkce k nespecifickým, od metody k hledání. Je teorií toho, co „dává smysl“ i tehdy, když se něco takového vzpírá logice. Je to teorie přesnosti, která nemá nic společného s exaktností.
Praxe i teorie uměleckých škol ukazují, že právě ve věku vědy má toto vše kritický význam.
Autor je filosof.