Všechno dělají lidé

Zajímá mě proces, kdy a proč se člověk stává pedagogem, u vás to byl zřejmě přirozený vývoj, od doktorandského studia přímo za katedru? 

Ano, přesně tak. Už jako doktorandka jsem připravovala akreditační materiály pro náš obor a pak jsem zůstala na škole. Na práci vysokoškolského pedagoga mne neláká ani tak katedra, ale především akademické prostředí, které si spojuji se svobodou dialogu a tvůrčího myšlení. Možná si tím kompenzuji své mladistvé podlehnutí přísnému řádu klasického baletu. Původně jsem totiž vystudovala taneční konzervatoř a pět let tančila v baletním souboru Národního divadla v Praze. Až potom začíná má přímočará cesta student-doktorand-pedagog. Dokonce se vždy trochu bráním označení učitel, protože mi to připomíná autoritu moci. Práci univerzitního pedagoga však takto vůbec nevnímám. Chápu ji jako povolání, které zahrnuje jednak kultivaci oboru spojenou s výukou, která by měla přivést studenty ke kritickému myšlení, případně k jejich vlastní vědecké práci v oboru. To se odehrává v učebnách. Stejně tak mě však baví promýšlet a koordinovat dramaturgii našeho studijního programu. Baví mě psát a organizovat různá odborná setkání. To všechno je součástí mé práce. Ale když se tak ptáte, musím sebekriticky uznat, že ve zkouškovém období se ze mne stává normální učitelka.

Jste garantem oboru Teorie interaktivních médií na Ústavu hudební vědy FF MU, který je, podle informací na webových stránkách, „jediným akreditovaným univerzitním uměnovědným studijním oborem v České republice, zaměřeným na studium umění nových médií“. Jak obor vznikl?

Iniciačním momentem bylo myslím navázání spolupráce s Media Studies na Laponské univerzitě ve Finsku. Teoretické předměty tam tehdy učil Američan Jeff Taylor, který nastoupil na místo po Erkki Huhtamovi. Když jsem tam jako studentka přijela, mohla jsem se ještě stále setkat s Huhtamovým „duchem“ archeologie médií a současně tam učil Jeff, pamětník počátků postmoderního myšlení na amerických univerzitách a účastník Woodstocku 69. Na přednáškách zpíval a hrál na kytaru a do toho vytahoval z velkého koženého kufru poklady rané kyberkultury v podobě zažloutlých a rozpadajících se prvních vydání časopisů, brožur a knížek (ještě mám doma kopie).

První kroky k akreditaci oboru, otevřeného ve školním roce 2004–2005, byly uskutečněny ještě na Ústavu pro studium divadla a interaktivních médií. V první fázi šlo o vytvoření komplementárního studijního programu k divadelní vědě, který by fungoval samostatně, ale současně tvořil širší rámec pro studium vztahů mezi scénickým uměním (či Performance art) v širším slova smyslu a současnou medializovanou společností. V roce 2006 přešel obor Teorie interaktivních médií (TIM) pod Ústav hudební vědy a stal se tak součástí větší skupiny oborů. To bylo pro formování oboru zásadní. S podporou vedoucího ústavu Petra Macka se TIM emancipoval. Mohli jsme zvát nové vyučující a současně využít již fungující obecně uměnovědné obory jako základ studijního plánu. Těžiště studijního programu se z vychýlení směrem k media-performance posunulo více do středu tvořeného průsečíkem dalších oblastí umělecké tvorby, využívajících média a techniku. Také jsme se více zaměřili na širší kontext mediálního umění (vizuální studia, kyberkulturu, herní studia).

Inspirovali jste se zahraničními příklady? Existují „ideální“ vzdělávací programy?

Konkrétní předobraz neexistuje. Spíše jsme reagovali na mezeru v našem vzdělávání. Na to, že tradiční uměnovědné obory nedostatečně reflektují současný vývoj v oblasti umění, tím spíše mediálního umění. Studentům nabízíme nový způsob vyprávění historie umění z perspektivy vztahu mezi uměním a technikou a adekvátní teoretické nástroje analýzy strategií umělecké tvorby využívající média a nové technologie. Jako obor se držíme tradiční struktury uměnovědných oborů, zahrnující historii-teorii-kritiku. Současně však studenty učíme, že existuje více historií, spousta teorií, a kritika splývá s interpretací a vlastní kreativitou. Pokud bych přece jen měla jmenovat nějaký zdroj inspirace, bylo by to setkání s J. D. Bolterem (Georgia Institut of Technology), se kterým jsem dělala rozhovor. Tehdy mi došlo, že obor netvoří „program“, který se najatí vyučující snaží naplnit. Naopak, jsem přesvědčená, že všechno dělají lidé.

Za klíčové považuji setkání studentů s pedagogy, kteří vůbec nedrží jednu linii „programu“, jejich výklady se různě kříží, doplňují a proplétají. Naši pedagogové studovali původně estetiku, hudbu, divadlo, film, literaturu, výtvarné umění, mediální studia z hlediska sociologie a žurnalistiky. Každý tedy přináší trochu jiný kontext a úhel pohledu.

Do jaké míry se jedná o váš vysněný obor (takový, který byste bývala sama chtěla studovat) a jaké jsou plány na jeho další rozvíjení?

Sním o oboru zaměřeném na mediální umění, který je poměrně složitý, s těžko definovatelnými hranicemi. Myslím, že jeho ideální podobu do reality ani převést nelze. Chtěla bych spíše vytvořit podmínky, které by se ideálu blížily, inspirující prostředí pro pedagogy, spolupracovníky a studenty. Už od školního roku 2009–2010 dochází k určitým změnám v náplni studia. Podařilo se mi získat několik přednášejících z Prahy, Brna a Bratislavy. Jsou to vesměs mladí lidé, kteří budou učit nové předměty zaměřené například na digitální fikci, počítačové hry, na současnou kurátorskou praxi, participatorní umění, současné podoby audiovizuální tvorby, ale i nové teoretické předměty zaměřené na estetiku nových médií.

Jak se v oboru prolíná studium praktických a teoretických předmětů? Předpokládám, že do velké míry převažují ty teoretické, ale učí se studenti například zacházet s technologiemi, používanými novomediálními umělci?

Hlásí se k nám převážně studenti zaměření teoreticky, ale vždy více méně inklinující k užívání nových informačních a komunikačních technologií. My poskytujeme především teoretické předměty. Prakticky zaměřené kurzy jsou u nás povinně volitelné, takže nediskvalifikujeme čisté teoretiky, ale současně podporujeme zájem o získání praktických dovedností. Ti, kteří se chtějí více zdokonalit v praxi, mají dvě možnosti. Zaprvé máme s  Fakultou sociálních studií od příštího roku domluveno, že naši studenti mohou navštěvovat jejich nové kurzy zaměřené na získání žurnalistických dovedností v oblasti nových médií. A zadruhé spolupracujeme s JAMU a FaVU VUT: navzájem si nabízíme některé předměty. Naši studenti mohou navštěvovat praktické kurzy vyučované na JAMU – předměty zaměřené na dovednosti k vytvoření audiovizuálního díla, multimediálního dokumentu, ale i režii a dramaturgii– a na FaVU VUT kurzy vizuální kompozice a multimediálních technologií. Sdílení předmětů se u nás velmi osvědčuje. Studenti si mohou vytvářet vlastní studijní plány propojující teorii a praxi, setkávat se s pedagogy-praktiky a svými kolegy, studenty uměleckých škol. Do budoucna se chceme zaměřit na zavedení předmětů směřujících k získání praktických dovedností v oblasti umělecké kritiky a současné kurátorské praxe. Chceme vychovávat nejen teoretiky, ale také lidi, kteří by byli schopni aktivně vstupovat do veřejného prostoru, poučeně informovat o dění v oblasti současného a mediálního umění, iniciovat různé akce, koordinovat spolupráci umělců na projektech.

Spolupracujete také s neakademickou sférou? Podporujete mimoškolní aktivity studentů, spolupráce s festivaly, stáže v médiích? A účastní se jich studenti (rádi)?

Máme zavedený předmět Praxe v kulturních institucích. Není sice povinný, přesto oblíbený. Může být splněn dvojím způsobem. Studenti mohou buď přijít sami s potvrzením o vykonání praxe, jejíž náplň je blízká studovanému oboru, nebo se zapojí do projektů, o kterých je informujeme. Spolupracujeme například s festivalem Multiplace, naši studenti se podílí na pořádání akcí v kulturním centru Starý pivovar, chodí na praxi do České televize v Brně, ale i do brněnských galerií. Jeden náš student organizuje multimediální projekt Fresh Flesh, i tam mají naši studenti dveře otevřené pro získání praktických zkušeností. Od příštího roku chystáme užší zapojení našich praktikantů do provozu galerie BKC, její kurátoři, Marika Kupková a Honza Zálešák, budou u nás učit a současně vymýšlet a koordinovat způsoby smysluplného propojení studentů s činností galerie.

Jaký máte pocit z úrovně uměleckého vzdělávání v oblasti nových médií v Česku, domníváte se, že dochází ke zlepšování? Pokud srovnáte zdejší programy se zkušenostmi ze zahraničí, existují zásadní rozdíly?

Nová média se na uměleckých školách obecně učí v kombinaci teorie-praxe. Náš obor je proti tomu jedním z uměnovědných oborů Filozofické fakulty MU. Těžko mohu tedy srovnávat. Avšak na druhé straně se na nás vztahují všechny praktické problémy, které trápí vysoké školství v ČR. Co se týče studia umění nových médií, dochází k ústupu „new media hype“ směrem k subtilnějšímu zkoumání vztahů mezi různými uměleckými médii a médii a společností. To je myslím mnohem zajímavější než čistá nová média. Mému pojetí našeho oboru je to bližší. Myslím, že tento trend se pozitivně odrazí i ve vzdělávacích programech zaměřených na studium umění nových médií. Domnívám se, že studium nových médií na uměleckých a humanitně zaměřených školách bude vzhledem k pokračování mediatizace společnosti a nekritického přijímání efektů tohoto trendu stále důležitější. Dnes se zdůrazňuje efektivita vzdělávání – uplatnění absolventů na trhu práce a tak dále. My reagujeme na tento trend nikoli propojením s průmyslem, ale spíše zaváděním praktických kurzů psaní v prostředí nových médií. Promýšlíme také rozšíření výuky o předměty, ve kterých by se studenti dozvěděli o alternativách prezentace mediálního umění a umění skrze nová média.