„Drony drony halelujá,“ tak pravil šéfredaktor HIS Voice Matěj Kratochvíl při přípravě čísla věnovaného „velmi dlouhým tónům“. Bylo o čem psát, slovo drone je fanoušky současné alternativní hudby často používáno – tak často, že jeho původní význam můžeme v pralese skloňování i časování (!) už jen tušit. Drone = prodleva, tedy dlouze držený tón nebo akord a ocení jej především ucho milující bzukot a vibrace. Drones najdeme v lidové i etnické hudbě, minimalismu La Monte Younga a Tonyho Conrada i v rocku Youngových pokračovatelů Velvet Underground… a v mnoha mnoha dalších hudbách.
Drones jsou opojné. Vyvolávají v posluchači iluzi lineárního plynutí, občas polechtají a překvapí jako zhoupnutí pouťové atrakce. Procházíte-li se při poslechu místností, zvuk se krásně mění, zabroukáte-li si, rozezní se vám v hlavě hudba, jíž jste de facto autorsky spoluúčastni. A v první dekádě tohoto milénia drone mohutně bzučí o své místo na slunci: začalo to elektronickou hudbou – sinusové frekvence hráčů na laptop ukázaly publiku nepřikrášlenost jednotlivých tónů. Pak se na scéně objevili industriální hudebníci, kteří svá původní kovová východiska rozpouštěli v noise, militantních marších či nasládlém dark-ambientu. Především pro zasněné romanticky ambientní tvůrce byl svět prodlev novým impulsem, a tak vznikla nová škatulka – drone ambient. Hudba to je o něco méně kýčovitá a místo marného vyvolávání mystického vytržení vás vytrhne prostě a jednoduše fyzicky. A právě to na dronech tolik tvůrců i posluchačů láká.
V současné době si pojem drone přivlastnili tvůrci a posluchači experimentálního metalu – nebo, jak už se dnes říká, drone metalu. Jaký to žánr! Hudební tisk se do něj zamiloval jako jeden muž a publikum se jen hrne na koncerty nesestřelitelných ikon žánru, dvojice Sunn O))), která se hlásí k již zmíněnému Youngovi a Black Sabbath a provozuje nekonečné orgie vazeb dvou kytar, ale i na vystoupení všech, kdo si spojení „drone metal“ napíše na plakát. Za „důležité“ jsou považováni i tak nenápadití imitátoři jako Kanaďan Aidan Baker. Na tom je zajímavá ještě jedna věc: podobně jako kytarový improvizátor Dirk Serries skrývající se pod značkou Fear Falls Burning ani Baker nic nenamítá proti tomu nechat se najednou řadit mezi metalisty. Zdá se, že chytit se příležitosti není nesnadné, jestlipak to někdo zkouší nebo bude zkoušet i u nás? Představte si tu image: průkopník českého dronemetalu… Stačí koupit hlasitou pódiovou aparaturu a pár efektů, hráčské umění zde není tak důležité (čímž nechci žánr snižovat, jen zkrátka konstatuji, že každá hudba má své specifické požadavky). A je to strašně cool, když už se do módy vrátily takové relikty osmdesátých let jako ustřižené legíny, proč s hrdým vševědoucím úsměvem nenosit lebky a nášivky?
A samotný pojem drone v tomhle blázinci krásných nadějí? Ten se v metalových fanzinech a webech stal popisem stylu Sunn O))) a jejich následníků. „Byl to dobrý drone…“, kapela „dronovala dvě hodiny…“ atd. „Dronovat“ by asi mělo znamenat „hrát prodlevy“. Vynikající, to přece při hraní dělá kdekdo a novopečené sloveso je najednou asi tak specifické a popisné jako „hrát noty“. Nebo je to s významem tohoto verba jinak? Vzpomněl jsem si přitom na československá masmédia a sloveso „rockovat“. Představte si to česky a foneticky: Rolling Stones na pódiu dvě a půl hodiny rokovali. Koncertní zážitek roku! Vztaženo na dronemetalové kapely? Sunn O))) v Praze na pódiu devadesát minut prodlévali.